Ještě pamatuji palcové titulky z Rudého práva z let padesátých o "krvavém psu Josipu Brozi Titovi". Vzpomínám si na robustní karikatury, jak maršál J. B. Tito mává nad špalkem velkou krvavou řeznickou sekyrou. Ještě si živě pamatuji titulky, uvádějící zprávy o milionech pracujících, žádajících "spravedlivé tresty", často i smrt pro zločineckou a zrádcovskou bandu v čele s Rudolfem Slánským a později žádající smrt i pro Miladu Horákovou. Mezi žadateli nejvyššího - hrdelního trestu byli nejenom prostí občané, ale i četní význační umělci, básníci, spisovatelé, herci a novináři. Ještě dnes slyším z Československého rozhlasu horlivého hlasatele, pozdějšího disidenta, jak komentuje tzv. politické procesy s "vyvrhelem" Slánským.
Slovník z let po roce 1970 v Rudém právu a Tribuně ve statích Kdo je Václav Havel, Kdo je Jiří Pelikán, Kdo je Zbyněk Vokrouhlický, Kdo je Jiří Hájek a další měl již poněkud jinou dikci. Odhaloval čtenářům zcela jiná fakta. Více se opíral o konkrétní momenty a měl za cíl jmenované osoby především diskreditovat v očích veřejnosti a mezi jejich známými.
Dotyční, ani jejich rodinní příslušníci, se nemohli a nesměli veřejně bránit. Kvůli satisfakci se obraceli na autory prostřednictvím zahraničního tisku nebo zastupitelských úřadů.
Po uveřejnění pamfletů se jim totiž vyhýbali i nejbližší spolupracovníci.
Také moje jméno se tenkrát objevilo v mládežnickém Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Jmenovalo se "Některé otázky dalšího rozvoje dětského a mládežnického hnutí".
Oproti jiným mne tohle zpropadené poučení soudilo pouze za napomáhání rozbíječským skutkům pravicových oportunistů. Důsledky se však dotýkaly i potomků. Tyto odsudky totiž četly i horlivé učitelky základních škol. Z mnohých se po nějaké době staly stejně horlivé "Havlovky" a "Klausovky".
Pak jsem si nějakou dobu myslel, že "v lásce a pravdě" tohle všechno navždycky zmizelo a zmizí, že toho již bohdá nikdy ve světě a doma nebude.
Lustrační šílenství v interpretaci pavlačových drben po 17. listopadu 1989 mne však přesvědčilo, že jsme znovu na počátku.
A když pak nad naší chalupou na Českomoravské vysočině létala po půlnoci těžká bombardovací letadla "našich spojenců" a zvolila vysoký a nakonec střemhlavý let nad Jugoslávii, věděl jsem, že jde o další pokračování nových provinění.
Protestoval jsem, souhlasil jsem s panem velvyslancem Ruské federace v Praze, který jediný u nás vyslovil oficiální protest proti Havlovu souhlasu a souhlasu Madelaine Korbel-Albrigthové (stateční Jugoslávci jí za 2. světové války zachránili život před jistou smrtí) s tzv. humanitárním bombardováním Bělehradu. Vystoupil jsem pak, zejména na protest proti agresi USA vůči Iráku, z Klubu autorů literatury faktu, úzce spojeného s Obcí spisovatelů.
Televize byla tenkrát plná srdcervoucích šotů o kosovských běžencích, o tisícovkách plačících, do černých šátků a šatů oděných kosovských žen a dětí. Předznamenávaly sugestivní reklamu o nutné finanční pomoci a sbírkách pro tyto "nešťastníky".
Teprve později jsem se dozvěděl od svých dávných přátel, očitých svědků, jak se tyto záběry a šoty v Kosovu pořizovaly. Vznikaly na objednávku iniciátorů agrese. Téměř půl milionu "obětí" se za úplatu shromáždilo na rozlehlé kosovské planině a dalo se na pochod v roli běženců. Za půl hodiny po neuvěřitelné seanci se všichni statisté obrovského komparsu rozprchli jako vrabci, do kterých střelí. Zmizeli!
Někteří stateční odpůrci tohoto odporného divadla byli svými soukmenovci nesmiřitelně zavražděni a vina byla svalena na srbské útočníky. Když se dneska dozvídám, o co vlastně šlo, jímá mne hnus nad propagandou podobnou té Goebbelsově.
A vezmu-li si současné srbské informace, kterým nemám důvod nevěřit, nepochybuji, že se dobře daří nynějším podnikatelských aktivitám ctihodné "madam" Albrightové v nynějším Kosovu a nenalézám už vůbec slov. Myslím, že o žádnou tužbu po vítězství lásky a pravdy nad lží a nad nenávistí vůbec nešlo a nejde. Více než o cokoliv jiného šlo a jde v Kosovu, stejně jako v Iráku, o nerostné bohatství.
Za podivných okolností byl nedávno nalezen ve vězeňské cele v Haagu Slobodan Miloševič. V českém tisku čtu v této souvislosti neuvěřitelné titulky. Vévodí jim titulek z dnes již celostátního deníku Metro z 13. března 2006: "Balkánský řezník zemřel v Haagu na infarkt - komunista a pozdější nacionalista se podepsal na osudu tisícovek". Hned následujícího dne čtu: "Miloševiče mohl zabít neschválený lék" nebo "Miloševič pil ve vězení alkohol!" atd. atd.
Nechápu své kolegy v novinách, proč, když umírají nevinní lidé v Iráku nebo v Afghánistánu, nepřisuzují podobné přívlastky, jakými označili Slobodana Miloševiče, i prezidentu USA G. W. Bushovi, proč, když jejich tehdejší československý a český prezident horlil za humanitární bombardování Bělehradu, čili za vraždění nevinných Jugoslávců, proč jej také nenazývali vulgárním řeznickým přídomkem?
V poslední době jsem se v pražském knihkupectví plném knih začetl do několika řádek nové knihy Miloše Zemana Vzestup a pád. Neběžela mi při jejich čtení husí kůže po těle, jako některým, když píše, že celý český (samozřejmě režimní tisk) je pravicový, včetně redakce Práva, s výjimkou Martina Hekrdly! Cožpak Miloš Zeman neříká v daném případě plnou a vyčerpávající pravdu? Škoda, že ve své knize nedodává, že úplně stejný je v tomto směru český veřejnoprávní rozhlas a televize a také rozsáhlá umělecká fronta.
Nakonec si dovoluji ocitovat několik řádek Jana Čulíka, šéfredaktora internetových Britských listů:
"Fascinuje mě, jak obrovská je mezera mezi názory lidí a tím, co prezentují české sdělovací prostředky. Britská veřejnoprávní BBC má rozumnou zásadu, že její vysílání musí odrážet podstatnější názory, které existují ve společnosti. V Česku, v důsledku dramatických politických změn skoro každé desetiletí, mají teď lidé, kteří se věkově odlišují třeba jen rozdílem deseti let, na svět kolem sebe radikálně odlišné názory. Každý úplně jinou zkušenost. V médiích se to však neprojeví. Ta jsou v jednom šiku. Opakují jediný, pitomoučce jednoduchý názor, poučují a nálepkují. Vytvářejí svět, který neexistuje. Lidi jimi pohrdají."
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |