Pražské nakladatelství Vyšehrad vydalo sborník studií v uspořádání Eugenia Garina RENESANČNÍ ČLOVĚK A JEHO SVĚT (s. 279).
O tom, že renesance byla velkým převratem v dějinách není sporu a tento převrat oceňovali i klasikové marxismu, zvláště Bedřich Engels. I v české historické a filozofické práci vznikaly studie věnované umění a člověku v době renesance; jmenujme jen namátkou autory, ačkoli těchto několik jmen nemůže představovat jejich úplný soupis: F. X. Šalda, Jaroslav Kudrna, Josef Macek ad.
Nyní máme před sebou sborník devíti studií, původně napsaných italsky, anglicky a francouzsky a přeložených několika překladatelkami. Všechny studie zdůrazňují nápadnou spojitost dobového renesančního uměleckého projevu s mocenskými a ekonomickými vztahy své doby. Autoři zde zastoupení jsou oproti těm českým vybaveni daleko ostřejším viděním italské šlechty a papežství. Člověk hluboce nábožensky založený by se asi obtížně vyrovnával s charakteristikou papežů doby renesance, podanou v knize zcela bez příkras.
Editor napsal vstupní, všeobecnější článek o renesančním člověku, v němž hned v první větě uvádí, že sám pojem renesančního člověka je poněkud »vágní« a tak se užívá i v literatuře pro interpretaci určitého historického období zhruba mezi polovinou 14. a koncem 16. století, kdy renesance z místa svého vzniku, tj. z italských států, postupně pronikala do Evropy. I v Čechách nalézáme výrazné stopy takového postupného pronikání již za vlády prvních Lucemburků, kdy dokonce někteří významní jedinci z Itálie (Petrarca, Cola di Rienzo) zavítali do Čech. První výhonky renesančního cítění se projevovaly i v umělecké tvorbě, vznikající v českých zemích. K zesílení těchto vlivů došlo ovšem později a doznívání renesance lze hledat teprve v celém 17. století. České reálie na stránkách této knihy však zmiňovány nejsou. Ostatně i pojem renesančního člověka je omezen na určité společenské vrstvy, masy rolníků v Itálii nebyly dlouho renesancí ani dotčeny.
Další studie sborníku přinášejí souhrn poznatků o vládcích, kondotiérech, kardinálech, dvořanech, filozofech a mázích, o kupcích a bankéřích, o umělcích, nejdeme tu pojednání o ženě v renesanci, kapitola o cestovatelích a domorodcích sborník uzavírá.
Jednotlivé studie přinášejí často neotřelé postřehy, například o mecenášství renesančních velmožů, o mocenské politice papežů tohoto období, která se vlastně do velké míry vyčerpávala jejich zásahy do vnitřních sporů v Itálii. Již Dante hovořil o Itálii jako o »loutně o mnoha strunách«, čímž chtěl vyjádřit pestrou mozaiku italských států, nacházejících se vlastně v neustálých šarvátkách.
Autor: Josef Bílek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)