Když jsme na stránkách Obrysu-Kmene recenzovali román Philipa Rotha Americká idyla oceněný Pulitzerovou cenou, padla zmínka o dalším textu, který měl prognosticky potvrdit, že se tento americký prozaik ocitl na vrcholu tvůrčích sil. Román lze v současnosti spatřit na knihkupeckých pultech a zaslouží si prozradit, že splnil všechna kritická očekávání. Takže Philip Roth: LIDSKÁ SKVRNA (Volvox globator 2005, str. 284). Dodejme ještě, že překladu se zhostil Jiří Hanuš více než mistrně.
Do poloviny devadesátých let minulého století je zasazena vyhrocená epizoda ze života Colemana Silka, profesora antického starověku na Athena College. Když se mu během semestru nepodaří fyzicky kontaktovat dvě studentky, povzdechne si v groteskní nadsázce, zda nejde o přízraky. Protože ekvivalentu přízrak se před lety užívalo v hanlivém smyslu pro označení černochů (negrů) a studentky jsou jiné barvy pleti, je ve vykonstruovaném procesu nařčen z rasismu. Štvavá kampaň stojí život jeho manželku, on rezignuje na místo a dobrovolně se odřezává od prostředí, které po několik desetiletí kultivoval jako univerzitní hodnostář.
V čase, kdy vášně "přízraků" vyvanuly a Amerika si hýčká sexuální aféru Billa Clintona, svěřuje se jedenasedmdesátiletý profesor příteli Zuckermanovi, kterého v čase osobní krize burcoval k napsání knihy, s milostným poměrem s čtyřiatřicetiletou Faunií Farleyovou, uklizečkou a ošetřovatelkou dobytka. Doplníme-li výčet postav o personu Lestera, manžela Faunie, která od něho odešla, neboť ji několikrát málem umlátil k smrti, Lestera, veterána vietnamské války, paranoidního zabijáka, rýsuje se nám přesvědčivá osnova antického dramatu. V tomto vnějším rámci se také příběh odehraje...
Nicméně lidská skvrna v postavě profesora antického starověku má širší platnost; jako výsledek dávnověkého míšení ras nahraje osud do kolébky Colemana Silka pleť k nerozeznání od bílých. Rozhodnut využít této okolnosti dosahuje Coleman Silk úspěchů jako boxer, jako voják americké námořní pěchoty, jako milenec bělošky Steeny Palssonové. I přes několikerá varování (odhalen prostitutkou a posléze vyhozen z bordelu - Poslyš, že ty jsi bílej negr! - ztroskotání vztahu se Steenou, když ji představí rodině) je Coleman Silk rozhodnut prožít život bělocha. Prakticky to znamená rozchod s rodinou, sňatek s běloškou a uchovat tajemství před potomky, narodí- li se bílí... Reakce zapuzené matky je proto plna hořkosti: Jsi běloch, ale chováš se jako otrok...
Ještě dvakrát se v textu objeví termín lidská skvrna; v závěru prozradí Nat Zuckerman Lesteru Farleyovi, jak se bude jmenovat jeho nová kniha, a je rád, že si zachrání život, a Faunie tímto způsobem označí vraní mládě vychované lidmi. Zatímco prostá, animální a životem smýkaná Faunie opětuje Colemanovu milostnou náklonnost, spřádá novodobá fúrie v osobnosti Delpfiny Rouxové, vedoucí jedné z kateder na Athena College, své intriky, aby ovlivnila veřejné mínění. Její nenávist vůči Colemanu Silkovi, jenž ji uváděl do funkce, jde vskutku až za hrob. Tato absolventka prestižní francouzské univerzity se sice dokáže mazlit se jménem Milana Kundery, ale postrádá invenci, vlastní kritické myšlení a jakékoli vědomí souvislostí. Kariéra nastartovaná v Americe stagnuje, osobní život jako jedna velká frustrace může produkovat jenom zlobu a nenávist. Delpfine Rouxová je krystalickým příkladem, jaké poměry mohou vládnout na vysokoškolských pracovištích.
Čtenář, který má ještě v paměti architekturu Americké idyly, sezná, že Roth opakovaně využívá kompozičního modelu odlišného protagonisty. Jeho cesta za uskutečněním snu o úspěchu se proto zákonitě zvrtne. Švédovi z prvního románu chybějí fyziognomické rysy Žida, Coleman Silk je barvou pleti nezařaditelný do černošského etnika. Ke Švédovi se otočí zády dcera Merredith, pod tlakem image se Colemana Silka zřeknou všechny jeho děti. Celý text proto osciluje mezi strohou, přesnou a jednoznačnou výpovědí spisovatele Nathana Zuckermana a veřejným míněním, které je živeno smyšlenkami a skandály.
V porovnání s předchozím románem by se mohlo zdát, že Lidská skvrna má omezenější půdorys a komornější ráz. Myšlení vyšinutého jedince, jakým je Lester Farley, může vypovídat o opaku. Zároveň poskytuje důkaz o bravuře, s jakou Philip Roth zvládá všechny instrumentální složky. Jak to, že veteráni spí na ulici, zatímco ten, co před odvodem utekl, si spí v Bílém domě? Vyklouz Willie, vrchní velitel. Parchant jeden. Muchlá tučný kozy nějaký židovský holce, a rozpočet pro veterány spláchne do hajzlu. Že lhal o tom, co s ní měl? Hovno. Ta zatracená vláda lže ve všem...
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |