Stanislav Lem, král fantastiky, zemřel v Krakově v prvních jarních dnech. Narodil se ve Lvově 12. září 1921, jeho otec byl laryngolog. Lem ještě stihl ve Lvově maturovat, ale nové hranice Evropy rodinu v roce 1946 přenesly do Krakova.
Na Jagellonské univerzitě vystudoval medicínu, odmítl se však podrobit závěrečné státní zkoušce, protože předem vypsaná umístěnka ho předurčovala k povolání vojenského lékaře.
Debutoval povídkou Člověk z Marsu, v roce 1951 vydal první román Astronauti. Jeho díla byla přeložena do jednačtyřiceti jazyků a vyšla v souhrnném nákladu 27 milionů výtisků.
Nejprodávanější knihou je Solaris. Dvakrát byla zfilmována, v Sovětském svazu slavným režisérem Andrejem Arseněvičem Tarkovským, v USA Stevenem Soderberghem. Lem v Solaris zvolil pro sebe typické téma - bezradní vědci stojí proti Neznámu na pozadí krásného a tragického milostného příběhu.
Za mimořádně významnou je považována Summa technologiae, kniha o technickém pokroku, který nás měl čekat v pozdní budoucnosti, ale naplnil se už za Lemova života. Lem v ní jako první předpověděl genetické inženýrství a virtuální realitu.
U nás Lemovy romány vycházely především v nakladatelství Mladá fronta s ilustracemi akademického malíře Teodora Rotrekla. Nedávno zemřelého výtvarníka a spolupracovníka Obrysu-Kmene slavný autor označil za svého nejlepšího ilustrátora.
Lem si zadřel třísku s Američany. V roce 1973 mu Americké sdružení spisovatelů sci-fi udělilo čestné členství a vzápětí mu ho dryáčnickým způsobem odebralo - za kritiku nízké úrovně americké fantastiky. V roce 1976 Američané chtěli Lemovi členství vrátit, dostali však košem.
Známá je paranoidní historie, tolik typická pro stihomam v USA. Americký gigant sci-fi Philip K. Dick v roce 1974 napsal udání pro CIA a FBI. Tajné služby v něm varoval před "stranickou skupinou", která "za železnou oponou působí pod pseudonymem L. E. M.". Podle Dicka Lem jako "funkcionář totalitní strany" stál včele antiamerického spolku spisovatelů - marxistů, kteří v rámci studené války hodlají převzít kontrolu nad americkou fantastikou. Z pestrosti Lemovy stylistiky Dick soudil, že za tímto jménem nestojí jediný člověk, ale skrývá se "celý výbor komunistických agentů". Dick sugeroval, že Lem nemůže být jednou osobou také proto, že jeho literární postavy "někdy umí cizí jazyky, jindy ne."
Dickova nedůvěra byla dovršena, když mu v Krakově v Lemem řízené edici vyšla kniha. Nakladatelství autorovi vyplatilo honorář ve zlotých, protože nemělo devizový účet. Dick se z toho pomátl a skončil v blázinci.
I poslední Lemovy knihy jsou u nás dostupné, méně známé jsou však jeho novinové rozhovory. Redakce Obrysu-Kmene z nich proto vybrala několik myšlenek.
Knižní trh zabil literaturu
Nevybíráme si to hezčí a užitečnější, ale pouze to, co přináší rychlejší obrat kapitálu. Podívejte se na dění na knižním trhu. Kniha dnes žije dva až tři měsíce a potom je konec. Kdo udrží v knihkupeckých regálech knihu vydanou před rokem? Knihkupci na celém světě tvrdí, že vychází příliš mnoho nových titulů, než aby si mohli dovolit přechovávat ty starší. Že titulů bude pořád přibývat, jsme věděli už dávno. Ale to nemuselo vést ke zničení kultury - mohlo ji obohacovat. Mohli jsme si představit, že když bude vycházet stále více knih, kultura na tom získá, protože bude větší šance vydat vynikající dílo. A je tomu naopak. Vynikající díla - pokud vzniknou - hynou v nepřeberné produkci a probije se jen dobře inzerovaná šmíra. Největší díla mizí z kultury. Nebo víte o někom, kdo se zarudlýma očima čte pod lampou Gilgameše nebo Odysseu? Dnes nikdo nečte nejlepší knihy světové literatury. Lidé hltají Grishama a neznají Homéra. Knižní trh zabil literaturu.
Televize změnila naše mozky
Možná nás televize a elektronika změnily natolik, že cítíme a prožíváme vše jinak než dávní ctitelé Homéra.
Ve fantastice existuje velký proud popisující soupeření mezi lidmi a různými člověku podobnými stvůrami, které navenek vypadají jako lidé, ale uvnitř mají cosi jiného, nebo se zrodily v jakýchsi laboratořích, nebo byli jako lidé něčím naočkováni či jim byl přeprogramován mozek. Zrod těchto stvůr byl vždy výsledkem záměru. Nikoho ani nenapadlo, že jakási stvůra se může zrodit přičiněním společenských procesů. Ale je možné, že se to skutečně stalo. Možná máte pravdu, že díky působení míhajících se obrázků, působením celé neobvyklé masové kultury, jsme se stali jinými a máme jiné mozky.
Malí mudrci proti velkým
Řeknu upřímně, i když to není právě populární: rozesmává mě, když polští mudrci napomínají Číňany nebo Rusy, ať dbají o lidská práva či jiné slušné zásady. Kým pro ně jsme? A proč mají poslouchat zrovna nás? Proč se zesměšňujeme? Skončila éra subtilní politiky. Velké mocnosti jsou dnes tak velké, jejich převaha nad zbytkem světa je natolik zásadní, že ten, kdo má moc, se nevzrušuje nějakým polským blábolením.
O znalostech rozhoduje náhoda
Osvojujeme si masu informací, které nepotřebujeme, zatímco nikdy neobjevíme informace, jež mohou neslýchaným způsobem usnadnit náš život. Možná existují neobyčejně rafinované systémy selekce informací, o našich znalostech však ve značné míře rozhoduje náhoda. Nikdo neví, jak si poradit s nebývalým zrychlením produkce vědy, která nás zahlcuje. Dokonce už existují celé teorie bádající, kolikrát stále dokola objevujeme tytéž vědecké pravdy.
Masy versus armády
Je nás teprve 6 miliard a už máme problémy sami se sebou vydržet. Není to náhoda, že vojáci se nyní školí více v pacifikaci mas než ve frontových bojích. Protože ve většině civilizovaných zemích jsou dnes masy fanoušků, nezaměstnaných, odpůrců globalizace větším nebezpečím než sousední nepřátelská armáda.
Papež, Gorbačov, Walesa
Nevěřím v to, že papež dokonal zázrak nad Vislou. To vše se stalo nedopatřením, kdy po sérii nepodařených pokusů se starými mrtvolami v roli generálních tajemníků byl za genseka vybrán Gorbačov, který zcela nečekaně začal ze sovětské zdi vytahovat jednotlivé cihly, až se najednou všechno zřítilo. Když před lety Chirac hovořil na Krymu s Brežněvem, zeptal se ho, zda by nemohl trochu povolit šrouby. Brežněv dobrotivě vysvětloval, že nikoli, neboť se všechno zbortí. Potom přišel Gorbačov a neobratně se pokusil stavbu narovnat vytažením jedné cihly. A zeď spadla. Ať nikdo netvrdí, že to čekal. O jaký demokratický proces šlo, když Jelcin bombardoval a rozstřílel parlament?
O politických schopnostech našich mudrců ze Solidarity jsem si nedělal žádné iluze a vyšel mi z toho scénář hodně pesimistický. Samozřejmě jsem tehdy nemohl tušit, jak velkou blamáž spáchá sám Walesa, i když jsem to měl v nose.
Divočina ve světě vědy
Už se nemohu vyznat v těch všech nových teoriích. Někdy mám pocit, že univerzit přibývá víc než vesmíru, že profesoři se množí rychleji než hinduisté, a každý profesor musí alespoň jednou za dva roky vydat novou knihu a v každé z nich "objeví" cosi nového. Nejdivočejší nápady se rodí ve světě vědy. Kdo to všechno přečte? Kdo odseparuje bláboly od smysluplných věcí?
Ukrutnost je všeobecná
Všechny velké lidské výpravy a zejména všechno podmaňování byly akty, které dnes považujeme za zločiny proti lidskosti. Výkřik Panem et circenses (chléb a hry) zná každý čtenář Sienkiewicze. A hry musely být krvavé. Žízeň po krvi byla tehdy stejně silná jako je dnes. Před časem Josif Brodski napsal v International Herald Tribune, že celý masakr v Bosně má na svědomí výhradně krvelačnost. Já s ním souhlasím. Absurdní ukrutnost je dnes všeobecná.
Horší stránky snáze ukazujeme v davu, kde můžeme odhodit osobní odpovědnost. Proto se křesťanství domáhá toho, aby člověk byl odpovědný jako individuální jednotka. Církev nezná kolektivní odpovědnost. Každý se musí ze svých hříchů vyzpovídat sám. Není takový zvyk, aby se král nebo první tajemník zpovídal za celý národ.
Horor dominuje masové kultuře
Já špatně spím. A když se v noci probudím, sednu si před televizor a skáču přes satelit po programech, snažím se najít něco méně morbidního. Žel, ani jednu noc se mi to nepodařilo. Pořád jen zločin, davová panika, zemětřesení, výbuchy sopek, různé méně či více barvité současné Pompeje a Trója. Ta všeobecná potřeba zločinu, divokosti, přihlížení utrpení, hodně deprimuje.
Samozřejmě, tato náklonnost je přirozená, ale kultura jí dokáže temperovat nebo umocňovat. Já jsem ochoten zaplatit, abych se nemusel dívat na řezání děvčátka pilou, ale lidé docela masově platí právě, aby právě tohle viděli. Kdyby tomu bylo naopak, nikdo by takové idiotismy neprodukoval. Chcete říci, že to jsou úchylky? Jsme potom v tomto případě druhem vybočenců? Protože horor a násilí rozhodně dominují v masové kultuře. Dříve to neexistovalo, protože nebylo ani kino, ani televize.
Kultura pod parním válcem
To, že jsme přivykli ukrutnostem, je bez diskuse. Ale mne to znepokojuje méně než to, že celá kultura epochy vypadá jako přejetá parním válcem, tak neslýchaně je zploštělá. Kdybychom se vrátili o pár let zpátky a použili současné metody literární kritiky na tehdejší časy, vyšlo by nám, že máme jen dva velké spisovatele - Thomase Manna a Karla Maye. Old Shatterhand v rukou Hamleta. Co se děje kolem Harryho Pottera, má charakter epidemie. Zkoušel jsem ho číst, ale nejde to. Nastoupilo ohromné zploštění poptávky a gusta. Úplně strašné.
Svět byl převálcován, zdeptán, zploštěn, především kultura. V takových žurnálech jako Spiegel nebo Polityka (jeden z největších polských týdeníků - pozn. IH) vycházejí speciální přílohy o stu nejbohatších lidech v Německu nebo v Polsku. A to mě má zajímat? A když ano, pak jen tolik, co loni zdechlé mouchy. Já bych chtěl vidět seznamy stovky mudrců, básníků, filozofů, vynálezců...
Oblékli nám černou kazajku
Teď se objevila iniciativa směřující k vytvoření protiváhy klerikalismu. Hned se tam přihlásím. Prý jsme chodili v rudé kazajce, což je přehnané tvrzení, ale teď nás oblékli do černé kazajky. Na trase z Těšína do Bielska jsem viděl hodně billboardů. Tam, kde se dříve dělala reklama živým kaprům, se nyní objevil nápis: "Uvěř v Pána Ježíše, on chrání tebe i tvoji rodinu". Cožpak Bůh potřebuje reklamu? Nebo ji potřebuje církev? Na Votivkirche ve Vídni visela reklama: "Mehr Bank, mehr Chance, Bank Austria". Opravdu už je všechno na prodej? To, že církev potřebuje reklamu, je nepochybné. Jsem přesvědčen, že papež je skutečně věřícím člověkem. Ale nejsem přesvědčen o tom, že ti všichni, kteří plivají a házejí kameny na holandskou loď v Gdyni, která do Polska přivezla antikoncepci, jsou až natolik věřícími. Kdyby jimi byli, dali by se na lásku, vždyť bible nabádá "Milujte své nepřátele".
Technologický postup není ani dobrý, ani zlý, ale má vlastnosti dost kruté. Pokud někdo, kdo je v hierarchii postaven tak vysoko jako papež, absolutně zakáže každou antikoncepci, pak mu na jeho dogma musím říct, že se brzy dočká překvapení - muži si před pohlavním stykem budou píchat injekci, která způsobí, že jejich čilé spermie ženské vajíčko nepřijme. A církev bude stát před interpretační bezradností, pokud rychle nevytvoří novou dogmatickou bariéru.
Ať se OSN rozpustí
Žijeme v období dekadence. To je pravda, OSN připomíná předválečnou Společnost národů a určitě by se už měla rozpustit. Kdysi jsou ve Vídni bloumal po těch budovách a s úžasem hleděl na scény jako ze sci-fi. Uniformovaní úředníci v modrých oblecích, výtahy bez šelestu, změť jazyků. Jediné, co tam bylo reálné, byl obchod, v němž se rakouské makarony a kubánské doutníky míchaly s jinými perverzitami.
Každý román musí mít konec
Z jednoho stolu mne přenášeli na druhý. Prodělal jsem řadu operací. Vyřízli mi několik orgánů. To nebylo nic veselého. A přesto jsem psal dál jako blázen. Psal jsem ještě rychleji, protože jsem se bál, že neskončím. Neboť když píšeš, musíš vymyslet i konec. Čtu pořád Sienkiewicze, rád bych se už od něho odpoutal, ale nevidím nic jiného, co bych mohl číst. Sienkiewicz uměl svázat konec s koncem.
Život nikdy nebude věčný
Žijeme v epoše reklamy. Všechno se už inzeruje - i smrt. Smrt si dokonce žádá, aby jí předcházel nějaký výbuch. Ale ještě nikdo televizi, a to nevím proč, nezadal reklamu na ekrazit a dynamit.
Po mé smrti bude se mnou totéž, co bylo před mým narozením. Tedy nic. A to je pro mne příslib štěstí. Protože neprožívat nic je pořád lepší, než žít jako pokřivený, rozbolavělý, starý, polámaný. Seznam nemocí, který mám dnes před sebou, je o hodně delší než ten, z něhož jsem studoval. Je stále více nemocí. Já už netoužím po věčném mládí. Musím jen odepsat na článek Fukuyamy, který znovu tvrdí, že člověk bude žít věčně. On má samé idiotské nápady, ale sedí na dobré židli v redakci Foreign Affairs a to stačí... Co se opravdu kazí, jsou mozkové buňky. To se nedá zastavit. Můžete se cpát česnekem, ano, to pomáhá. Ale kolik česneku dokážete spořádat? A potom - mezi česnekem a věčností leží nepředstavitelně dlouhá vzdálenost.
Mne však nejvíc děsí předpověď fatálního zhoršení záhrobního života.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |