Kniha NELZE-LI JINAK (25 rozhovorů s hosty Festivalu spisovatelů Praha, vydal Festival spisovatelů Praha ve spolupráci s nakl. VB 2005) vypadá jako jedna z těch publikací, jimiž se rády prezentují podniky, které se chtějí okázale reprezentovat: nezvykle velký formát a kvalitní papír, nápaditá grafická úprava, plno fotografií, přímo vzor elegance. Na rozdíl od záležitostí jen reprezentačních, které hýřívají navíc barvami, ale jsou napěchovány banalitami a všemi způsoby reklamy, takže není třeba je vůbec otvírat a také se první vyhazují, když knihovna už příliš přetéká, svazek rozhovorů se spisovateli a nakladateli z nejrůznějších končin zeměkoule je černobílý, ale to se týká jenom jeho grafické podoby. Básník, iniciátor a hlavní organizátor Festivalu spisovatelů Praha Michael March, který též většinu rozhovorů sám vedl (edičně knihu připravila Milena Masáková), dokázal reprezentativní vzhled publikace spojit nejen s uměním představit vynikající osobnosti literárního světa, osobnosti jmen už proslulých i jmen u nás dříve málo známých, výstižnými rozhovory (součástí knihy jsou i hutné medailónky interviewovaných), ale též s uměním podat velmi reprezentativní a pestrý, nečernobílý vzorek pohledů, názorů, myšlení tvůrců, reprezentujících dnes to, co utváří světovou literaturu. Ne všecka velká "jména" už na pražském festivalu byla (čeká se, zda a kdy se objeví i Milan Kundera), nikoli všichni hosté festivalu dostali v knize slovo (mně tam chybí rozhovor například s Robbe-Grilletem, z českých autorů s Jiřím Kuběnou), nicméně to nejpodstatnější, čím světová literatura na přelomu tisíciletí žije, kniha tlumočí.
Zatímco většina médií ukazuje Festival spisovatelů Praha (pokud mu pozornost vůbec věnuje) často jen jako společenskou záležitost, případně happening, rozhovory s třiceti hosty festivalu míří k samému smyslu dnešní literatury a jejího pražského světového festivalu, který Michael March charakterizuje jako "pokus o odpověď na rostoucí militarismus společnosti". Kdybych měl vypsat z rozhovorů hlavní myšlenky, které jdou k jádru života i tvorby, nezbylo by mi než citovat téměř celý text knihy - Marchovi kladoucímu velmi stručné otázky se podařilo přimět zpovídané autory, aby své poznání formulovali co nejlapidárněji, přitom z nejosobnější zkušenosti. Jde o poznání - a to i u autorů, kteří hájí politiku a kroky nejmocnější dnes mocnosti - namnoze alarmující. "Žijeme ve společnosti, v níž se pokládáme za morální," soudí anglický nakladatel a básník John Calder, "ačkoli takoví nejsme: protože sama tato společnost je čím dál amorálnější." Susan Sontagová připomíná: "Dnes se altruismus nenosí." Na otázku, "co se s námi stalo", odpovídá: "Říká se tomu konečné vítězství kapitalismu." William Styron, autor Sophiiny volby, "připraven na další katastrofu" namítá: "To není vítězství kapitalismu, ale lidské chamtivosti" a William Stone, který "nevěří v kapitalismus jako takový", považuje chamtivost "za velmi lidskou vlastnost." Jihoafrická nobelistka (z 1991) Nadine Gordimerová spatřuje v korupci "nevyhnutelný doprovodný jev svobody", ale přiznává, že "stejně jako veliký básník Milosz toužíme po konci korupce". Řecký spisovatel Nikos Panayotopoulos komentuje snahy o vývoz multikulturní demokracie do celého světa: "Zní to demokraticky, ale je to fašismus." Patrně nejvýznamnější současný izraelský prozaik Amos Oz, autor jeruzalémského románu Můj Michael, považuje "touhu kontrolovat svět" za "projev dětinství" a prohlášení o konci všech ideologií má za ne úplně pravdivé: "Zůstala nám jedna obecná ideologie, a zdá se, že se rozšířila téměř všude: bezostyšné sobectví a egoismus." Jak řekl jako poslední slova v rozhovoru s ním Artur Miller:
"Myslím si, že je spousta důvodů, proč by tato civilizace měla zaniknout."
Ačkoli to literatura nemá nikde na světě snadné, ač ji dusí stále silnější "tlak médií, zvláště reklamy" (John Calder), a dokonce i autor, který podle svého výroku patří k "vládnoucí oligarchii", takže si na něho netroufnou, totiž Gore Vidal, ví, co je to umlčování ("Mohu zodpovědně prohlásit, že jsem dokonalý příklad cenzury, která ve Spojených státech panuje"), její význam trvá. Salman Rushdie po všem, co zakusil, nalézá pro ni slova chvály: "Na literatuře je báječné, jak je všudypřítomná."
Škoda, že příliš reprezentační (a tedy patrně ne levná) publikace se patrně nedostane ve větším počtu za křídový kruh Festivalu spisovatelů Praha. Co tak vydat ty inspirativně znepokojivé rozhovory i v kapesním formátu jako levný paperback? Jsem si jist, že by po nich ku svému prospěchu a k prospěchu i české literatury sáhli mladí lidé, studenti a ovšem i stále neřidnoucí řady adeptů slovesné tvorby, jimž je jedno, že se na literatuře vůbec nedá zbohatnout.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |