Nakladatelská redaktorka, novinářka a spisovatelka Irena Sehnerová (1952 v Soběslavi) je autorkou dobře známou především čtenářům - chovatelům různých plemen psů a koček: napsala řadu knih o výcviku, povaze, krmení, zdravotní péči našich domácích miláčků. Čtenářsky velmi úspěšných. Její ambice jsou však větší, o čemž svědčí mj. připravovaný cyklus románů o novodobé české historii, z něhož vyšel první díl s biblickým titulem Ach, národe hříšný, nebo satirická "pohádka o čecháčkovství" nazvaná Hulváti a lapkové, usilující o alegorii politických poměrů u nás. Jak je možno usoudit kupř. z ukázek rukopisů z webových stran "aura.sehnerova.cz", je autorčině naturelu nejvlastnější vyprávění vyhraněně subjektivní, dynamické, dravě otevřené, budící dojem spontánnosti, relativně analytické, a přitom funkčně metaforické, v němž se postava (vypravěč) nevyvíjí a nepopisuje, ale od prvních vět odkrývá, rezonuje s vědomím čtenářovým, útočí na něj, místy se mu až vnucuje. Je čtivé a efektní, když jsou všechny "hlasy" vtaženy do jednoho vědomí, reflektujícího skutečnost. Místy upomene na epickou techniku próz Ivany Blahutové; tematicky je autorce blízká Jaromíra Kolárová, rovněž výjimečný fenomén české prózy (srov. tři novely z knihy Cizí děti, zvláště obraz nechtěné dvanáctileté dívky Co Hedvika neřekla).
   Kniha MAMI, JÁ NECHCI UMŘÍT (Dr. Jan Karel Hollauer, Praha 2006, 80 str.) má rozsah novely. Knihu otevírají čtyři citáty (G. Bush, M. Vanunu, T. Blair, N. G. Finkelstein) o "boji s terorismem" a "židovské expanzi" (důsledek zneužívání holocaustu), jež subjektivnímu vyprávění vtiskují sociální, ba politickou motivaci. Následuje věnování (přítelkyni Hannah) a citáty z náboženských knih (Bhagavadgita, křesťanská Bible, Korán, Talmud). Novela je stylizována jako monolog čtrnáctileté dívky Helgy Wolfové, psychicky a fyzicky týrané a sexuálně zneužívané patologicky dekadentním (zjevem, chováním i myšlením) ředitelem školy, deprivované nezájmem rodičů a úsměšky spolužáků. Novela byla patrně stylizována jako otřesný, burcující "výkřik proti ubližování dětem", jak ji charakterizovala Irena Zítková v Britských listech (9. 3. 2006). Autorka zde využívá předností svého vypravěčského umění, schopnosti přenést se přes nepodstatné a směřovat přímo k věci, a to i synekdochicky, zkratkou a náznakem, vhledem do nitra postavy. To je sice doprovázeno jistou chaotičností vyprávění, spojenou s antitezemi a otevřeným, místy až brutálním výrazem, avšak v epickém "solipsismu" to není nic nového a negativního. Přesto však výsledky narativní strategie vyvolávají některé pochybnosti, řečeno módním slovem, kontroverze.
   Jako problematické se jeví jednostrunné vyprávění, jemuž dominuje autorčina (vypravěčova) absolutní identifikace s postavou, bez pokusu o jinou perspektivu, neponechávající žádný prostor pro náznak naděje: proud děsu a zrůdností se valí na čtenáře až naturalisticky, s expresivně negativistickou silou; vlnovitě přeexponované, samý strach, hrůza, křik, štvanice, cvakání zubů, efektů jako z nějakého triviálního gotického románu (jeden příklad za všechny: "smočil prst v mé krvi, mázl si ji na tvář a pak prst olízl", s. 15). Jistě - dospívající dítě vnímá podněty z vnějšího světa intenzivněji, gestičtěji než dospělý člověk. Schematické, antitetické vidění je mu vlastní, jeho trýzněná mysl reaguje expresivně. Autorka pojala dívčí vědomí jako absolutně pasivní Já, reflexivní, jen a jen trpící a trpící, ovšem bez sebemenší snahy se vzepřít: jakýkoli pokus je v zárodku udušen. Toto působí po chvíli demonstrativně, opakovaně, reakce jsou čím dál více předvídatelné. Dívka se mechanicky, místy až trpitelsky podvoluje násilí, jemuž nemůže či nechce účinně vzdorovat. Nakonec nalézá odvahu sáhnout si na život. Autorka místy upadá nejen do naturalistické deskripce, ale i do naturalistických záběrů nitra postavy, zbavuje se vlastní osobnostní perspektivy a nahlíží skutečnost toliko očima vypravěčky, čtrnáctileté dívky. Výsledkem je hysterie, výkřik sice spontánní a opravdový, nikoli však umělecky zvládnutý.
   Největší trýznitel Helgy, ředitel školy, je postava vpravdě démonická, sugerovaná výrazy jako "inkvizitor", "monstrum z vesmíru", "ještěr z pravěku", "kobra", "lebka", "vlkodlak", vládne "pařáty" a "zobáky", jeho dech je "smrdutý", vilně "slintá", jeho jazyk jest "tlustý", nos "obrovský" ("zabořený v mém rozkroku a v mém mozku", s. 16). Nejen jeho fyziognomie, ale i jednání upomene na antisemitské karikatury a protižidovská "zrcadla", jakkoli s několika podstatnými korekcemi. Chrchlající a slintající "židák" krutě znásilňuje árijské děvče (plavovlasé, česko-německého původu), jeho fyziognomie i psychika jsou patologické, odpudivé, avšak dispozici ke zlu a zvěrstvům všeho druhu tento "židák" zdůvodňuje jinak než u Rélinků či Tullů - ne tajnými úkoly a spiknutím světovládných "sionských mudrců", hrubým požitkářstvím a vyznáváním zlatého telete, demonstrativním rasismem (my jsme rasa určená k vládě nad lidmi) a pohrdáním vůči křesťanům, ale především holocaustem ("Boj se, trp, dus se, nás taky dusili", s. 22), kolektivní vinou nežidů na vyvražďování židů ("Už ses narodila s myšlenkou, že Židy je nutné pronásledovat a hubit, nenene, neoponuj mi, my víme své! Všichni gójové mají tuto myšlenku zakódovanou v genech", s. 26), mstou ("Koncentrák na vás, šmejdi!", s. 27), dokonce chorobnou touhou po nadávkách, zápachu, zvratcích etc., tedy charakterem cele patologickým.
   Jakkoli to nebyl autorčin záměr a z antisemitismu ji nepodezírám, upadla do schématu velmi problematického, který již nemá s tématem a obrazem týraného dítěte mnoho společného, zato korelujícího s militantním antisionismem citovaného Finkelsteina (nebo necitovaných zvěstí "Radia Islam", "Jew watch" atp.). Antisemitské schéma, autorkou tematizované, není projevem jejího protižidovského postoje a zášti, na to je dostatečně inteligentní, spíše lze uvažovat o povrchnosti při hodnocení a slovesné interpretaci tak složitých a vnitřně rozporných jevů, oněch "velkých společenských témat", jež autorku uhranuly a jež tlumočí její "zrůdný židák", sám sebe nenávidějící, perfidní a za dávné zločiny na svých souvěrcích se mstící židovský pedofil (jeho židovství je dominantním znakem, demonstrativní a nepřehlédnutelné, ostentativní).
   Nebezpečí tzv. velkých společenských témat nespočívá v tom, že by neexistovala, že by se kamsi ztratili židovští pedofilové, lidé zneužívající utrpení svých předků (holocaustu), hloupí komunisté, nechápající nebo chápat odmítající učitelé, šikanující spolužáci, čeští rasisté, jen a jen o kariéru se zajímající rodiče, sexuálně zneužívané děti. Spočívá v tom, že autoři (umělci slova i myslitelé!) se nechají zlákat interpretačním modelem, schématem, jakýmsi "předřešením", kýmsi sugerovaným (diskursem oficiálním, ale i undergroundovým, pověrečným etc.) a velmi lákavým, čímsi, co se přímo vnucuje jako konečná pravda. Ostatně česká společnost jim propadla nejednou, nejen v roce 1989, a zvláště stupňovaný dobytčí antikomunismus (ani z toho autorku nepodezírám) je toho dokladem.
   Ke schematice "pravd" patří i neoficiální obraz židů jako animálních, chtíči a zlatému teleti sloužících podezřelých bytostí, dále oficiální asociativní řetězec "hrůz" spojených s osvobozením Československa, jež provázely zločiny Sovětů (a hle, jako na zavolanou přichází "modrooká plavá Anna", která "byla rudoarmejci znásilněna", s. 56). Podobnou platnost má i motiv ušlechtilé romské rodiny Vargů (běda, "banka nám vzala střechu nad hlavou", s. 61), obětí českého rasismu, ovšem. Motiv hloupých kantorů ("ten poloblb s pokleslým literárním vkusem, co dříve opěvoval Fučíka a dnes Havla", s. 19) je jakoby vystřižen z vyprávěnky o tom, že za dnešní marasmus mohou - bezcharakterní učitelé a systém školy. A další, domněle tak "typické" jevy dneška, a v podstatě konkretizovaná obrazná schémátka opakující to, co už víme, nebo si myslíme, že víme. Snadné odpovědi jsou po ruce. Jen ilustrativní a povrchní svět mediální, s každodenností a realitou tak trochu korespondující ("tak trochu ne"), zato opakovaný do úmoru silou reklamy. Leč pozor - pokud v reklamě všichni požívají, užívají si, sní a tváří se šťastně, iniciativně, konzumním zázrakem galvanizovaní, v propagandě zápasí s totalitní hydrou za právo a svobody, pravdu a lásku, lásku a práva, pravdu a demo/n/kracii, u Sehnerové se permanentně trpí, úpí, zvrací, močí - a zase trpí a úúúpí.
   Literatura, pokud chce být uměleckou literaturou, nejen emotivně vzrušeným, sugestivním čtivem nebo opakováním milionkrát opakovaného či módního, musí chtě nechtě i restaurační diskurs, i jiné vyprávěnky a schematiku zproblematizovat, což se dokonce literatuře středního proudu tu a tam daří.
   Doufejme tedy, že autorka ambiciózní, ale málo povedenou knihou neřekla své poslední slovo: soudě i podle počtu rozepsaných titulů a komornější problematiky, možná adekvátnější možnostem tvůrčí metody epické deskripce ženského /sebe/vědomí a jemně ironické hry s ním.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]