Paměť dokumentů
Dopis básníka Jiřího Kuběny M. F.
21. 1. 1991
Milý básníku,
to je jeden večer z toho cyklu, to je ta Škola poezie, na kterou se Vás marně snažil nalákat M. Pluháček. Třikrát škoda! I když chápu... Ale k nám patříte, protože Poesie (tak jako láska člověka) je nedělitelná! A i když ví, že určitě nepřijedete, aspoň si Vás dovoluje pozdravit právem Lyry Váš JIŘÍ KUBĚNA
Vy mne asi nejspíš neznáte, ale mně záleží na tom, abyste věděl, že o Vás vím(e) i co přicházející - když se moc bezmocných mění v bezmoc mocných ve stále témž Augiášově chlévě - zatímco čaromoc poesie jde, svítí, zvoní napříč všemi našimi ideologiemi, hříchy i vinami - jako jediné rozhřešení vína!
Drahý básníku,
Vaše Karlovarské verše tiskl jsem k hrudi co - pravda, trochu studený a utýraný - plamen už někdy v r. 1984: ale vidíte, cítím je tepat na srdci jako polozmrzlé ptáče dodnes.
Mám Vás rád - všemu navzdory - protože - všemu navzdory - miluji Poesii! Buďte (brzo!) hodně zdráv.
V čase Hazardu, v čase Golfu Váš JIŘÍ KUBĚNA
---------------
"V těchto dnech vydal Daniel Strož útlé výbory z nejnovější básnické tvorby autorů, kteří patřili právě k někdejším nejplodnějším poetům nedávných desetiletí a za nimiž se jako by uzavřela hladina zapomnění: Miroslava Floriana a Karla Bouška - Sonetarium aneb Večer v králíkárně a Slzy svatého Vavřince. Při četbě jejich textů je zajímavé, že oba se tu představují poněkud z jiné stránky: opustili hájemství tradičního lyrismu a zaměřili se na polohu lyricko-publicistického rozhovoru se čtenářem a ?dobou?, která jejich veršům vtiskuje až nezvyklý dramatismus. Nepíšeme tu ovšem kritiku obou sbírek; případný recenzent určitě sarkasticky pokývá hlavou nad verši, jejichž vzletná básnická publicistika je krátkozrace trapná, například nad voláním Florianovým "Zazobanci všech zemí, spolehněte se:/ Sovětská Atlantis přežije svou smrt."
VLADIMÍR NOVOTNÝ
HardTVAR
(Tvar 7/1995)
--------------
"Jakou mi udělala radost! Útlá kniha veršů básníka, národního umělce Miroslava Floriana. Děkuji, Danieli Stroži. Nejsem literární kritik, ale miluji poezii a lituji, že místo v zemi, kde vycházela do roku 1989 v Klubu přátel v ohromujících nákladech, je vydávána v Mnichově. Ale budiž pochválena edice Poezie mimo domov. Jinak bychom se asi nedočkali nových knih básníků Karla Sýse, Jaromíra Pelce, Daniela Strože, Miroslava Floriana a mnoha dalších. Ale ptám se, nebylo by v našich silách vydávat edici Poezie zase doma? Nevzdali jsme se příliš snadno? Nenašel by se levicově smýšlející vydavatel v zemi takových básníků, jakými byli Mácha, Neruda, Nezval, Halas, Seifert, Holan?"
JAROSLAV ŠVEJDA
Sonetarium Miroslava Floriana
(Haló noviny, 21. 6. 1995)
--------------
"Novými posilami, dotvářejícími bizarní souručenství, jsou Miroslav Florian, Jiří Žáček a - co se dá dělat - i Egon Bondy.
Začněme u Floriana - to již vzhledem na jeho šediny, jež však skoro celé překrývá bobkový věnec minulým režimem všemožně odekorovaného poety. Tak jako to bylo u něj snad vždycky, je i nyní v sebrání nazvaném Sonetarium aneb Večer v králíkárně tím nejcharakterističtějším zručný lyrický instinkt družící se s rozměklou nicotností výpovědi. Florianova nejčastější figura spočívá v mlžnatém rýmování impresí - nejčastěji meteorologických (vzpomínáme: ?náš únor patří do jara?).
Jiří Žáček je rovněž zdatný rýmař, což víme již dlouhá léta. A tak žádný div, že nyní ve Zbrusu nových jarmarečních písních českotuzemských vesele notuje do taktu ekonomicko-morální poměry restituční, privatizační, lustrační... Je to svět viděný pohledem báby domovnice, jen je tu navíc to léty pěstěné řemeslo veršotepecké. Žáčkův horizont je dojemně nízký, skoro hlava neprojde. Od svých militantních druhů se však odlišuje nenáročnou hravostí a žertovností, o které si však stejně tak můžeme myslet, že jde o myšlenkový deficit.
Mnohem, mnohem složitější je případ Egona Bondyho. Pokud jde o vervu, s níž je současný režim proklínán, razanci a důslednost, s jakou je nakopáván a zatracován, jsou všichni Bondyho předchůdci ze Strožovy stáje nevinní beránci. Může se zdát, že jeho vnímání světa postihla paranoia, totální zaslepení, vše překryla exploze žluči a vzteku. Člověk, který patří k nejvzdělanějším lidem této země, tu vede autistické orgie ideologických žvástů, jež by mu taková Grebeníčkova partaj zcenzurovala jako první."
JIŘÍ PEŇÁS
Divně invalidní sourozenci
(Lidové noviny, 26. 7. 1995)
-----------
"Ve Florianově poezii se ustálil idylický řád naprostého souladu přírody, kultury, a dokonce i režimu a režimního žargonu, takže i režim sám se v tomto nasvícení jevil vlastně naplněním věčných kosmických zákonů, výtvorem přírodních procesů.
Sýsovy básně se mnohdy sypaly rukávem ledabylých asociací a těkaly čím dál víc odnikud nikam.
Karel Boušek se vynořil v sedmdesátých letech prakticky z neznáma s pocitem ukřivděného odsouzence k mlčení.
Josef Jelen za normalizační čistky sáhl po příležitosti a probojoval se do popředí vylidněné literární scény nehlubokou řemeslnou lyrikou.
Všechny spojuje týž komplex mesianistický: jistota o vlastní pravdě, pevná deklarace víry, neochvějná stylizace sebe sama v proroka zkázy i Spasitele, neumannovský postoj á la ?já - Neoblomov?.
Je dost pravděpodobné, že za tím velkým bubnováním na poplach proti české malosti se skrývá především docela obyčejná malá napruženost malého českého človíčka, kterému nedali slíbený osmý diplom.
Pozoruhodné však je, že tento tón se stává snad základní polohou dnes Strožem publikované ?politické? a politizující lyriky - včetně jeho vlastní. Zaráží tu to vyrovnávání jazyka, pohledu na svět i hodnocení mezi tvůrci tak různými a s tak různou životní zkušeností, všude táž žlučovitost, táž ukřivděnost, táž primitivní revolverová publicističnost, tytéž zaklínací formule a vesměs tatáž neschopnost využít možnosti, které dává poezie navíc vůči úvodníku. Stejně jako Sýs věští v póze Libušině: ?Vidím město veliké - socialistickou Prahu?, i Bondy ví, že ?Absolutní destrukce tohoto zřízení/ se ukazuje stále více v průběhu historie/ jako jediná možnost? a podobně i Strož volá, že ?přijde čas další revoluce?.
Osa Strož-Sýs se ostatně stává překvapivě, ale nikoli náhodou základním stavebním článkem nového literárního měsíčníku Obrys-Kmen. Má to prý být časopis pro všechny, ?kdo vyznávají kulturu bez jakýchkoli bariér?, ale je těžké tomu uvěřit, protože ?politická lyrika?, která se kolem Strožovy Poezie mimo domov formuje, sama buduje kolem sebe bariéru stěží zdolatelnou pro každého, kdo nevzývá nový vítězný vjezd smíchovského tanku do Prahy a kdo se neopájí vzrušením nad vizí Hradčanského náměstí plného sťatých hlav zrádců. ?Potom bude na prvním hradním nádvoří hlava na hlavě?, říká dost srozumitelně Karel Sýs. A komu by to přesto nedocházelo, tomu ještě návdavkem: ?Buržoazie se ptá:/ Vy věříte, že bude ještě někdy v Čechách socialismus?/ My odpovídáme:/ Jedno je jisté - vy se toho nedožijete!?"
VLADIMÍR MACURA
Poezie mimo
--------
"Kdyby si dal práci s přečtením všech sbírek oné Strožovy ?černé řady?, nebyl by snad Macura napsal cosi o ?vyrovnávání jazyka? - stačí jen srovnat Sýsovo bořivé, levě avantgardní ?gesto? s metaforikou Pelcovou, Bondyho ?antipoezii? s Florianovou až cizelovanou strofickou a rytmickou formou, zklidněný verš Burianův s hněvivým slovem Strožovým atd. Ty komické důkazy v kruhu, kdy ublíženectví dokazuje toliko básní a v básni opět vidí toliko - výraz ublíženectví! A to prosím tímto literárněvědným ?pojmem? náš ředitel ústavu Akademie věd text hodnotí, i když podle stejné logiky bychom mohli vykládat Danteho Božskou komedii jako projev ukřivděnosti a mstivosti, protože přece Dante byl z Florencie vyhnán a do okruhů pekelných umístil své protivníky."
ALEXEJ MIKULÁŠEK
Když v hodnocení rozhoduje nenávist a zloba
(Haló noviny, 27. 9. 1995)
----------
"Jsem český spisovatel, člen Rady Obce spisovatelů. V Jihočeských listech mě překvapil článek pana Skorunky s matoucím názvem Nad českou poezií z Bavor s podtitulkem: ?Po revoluci přibývají další, kteří u nás pro své verše nenašli nakladatele.? Uvádí Daniela Strože, který dnes v zahraničí vydává upadlé veršotepce, dříve ochotně posluhující totalitnímu režimu. Jména jako Boušek, Florian, Žáček. Chybí Sýs a Peterka, jinak je tato galerka literárních protitutů (sic!) stejně ochuzena o řadu dalších neumětelů, kteří si za socialismu vysluhovali vydávání jako propagandisté a kulturní křoví. Čeští básníci byli a budou Seifert, Šiktanc, Kabeš a Reynek, z exulantů Kolář a Diviš a lidé tohoto druhu by se nesnížili ke společenství s uváděnou literární spodinou. Iritovat možná ne zcela informovaného čtenáře v tom smyslu, že jsou persekvováni, pramení možná z neznalosti, možná ze záměrného úmyslu. Ostatně, Žáček se i dnes někam na okraj vlísá a Bondy je vydáván - ovšem jako exot."
KAREL PECKA
Jsem český spisovatel
(Jihočeské listy, 14. 12. 1995)
----------
Tři poslední dopisy:
Danielu Strožovi
3. března 1996
Vážený a vzácný příteli,
děkuji za milý Dopis. "Zdravíčko" (dá-li se to ještě tak nazvat) se mi poslední dobou zhoršilo, chtěli mě strčit do špitálu, ale bránil jsem se jako lev. Byť lev přestárlý, bezzubý a notně vypelichaný. Vaše řádky působily léčivě; ostatně jako vždy - a dnes jsem už Karlovi avizoval příspěvek pro Obrys-Kmen. Jsou to 3 básničky s kutnohorským motivem. (Dost elegické básničky... Inu, jaký pán, takový krám.)
Mějte, prosím Vás, s nížepodepsaným dědkem trpělivost. Jsem zpitomělý z nesčíslných prášků a injekcí, vesměs povinných... I když samozřejmě nelze všechno svádět jenom na medikamenty!
Jak říkám: mějte svatou trpělivost - a občas mnou nenápadně, leč energicky zatřepte. Ještě jednou díky za povzbuzení.
A 100000 pozdravů!
Milanu Blahynkovi
5. dubna 1996
Milane, vážený a drahý příteli,
děkuji Vám ze srdce za Vaši velkou obětavost a péči, za Vaši téměř nadlidskou práci s těmi mými říkánkami. Název Vroubky, který jste knížce dal, je dobrý a přitažlivý. Potěšilo mě i statečné úvodní slovo...
A nyní, žel, přichází velký vroubek. Zádrhel. Vida, jak se to pitomě rýmuje. Musím Vám všechno aspoň stručně vylíčit.
Strojopis v úhledných deskách jsem dle telefonické dohody přinesl do určené kanceláře a odevzdal "z ruky do ruky". Dostalo se mi sdělení, že knižní vydání, byť v sebeprostší pdobě a třeba na nejhorším papíru a v mizivém nákladu, absolutně nepřipadá v úvahu. Celý výbor má být vměstnán do Zpravodaje. Protestoval jsem a oponoval ze všech sil. Přečetl jsem jim i úryvky Vašeho dopisu vztahující se k úpravě publikace. Bylo mi řečeno, že 11.000 Kč, jež by výroba knížečky stála, jednoduše není k doispozici. Navrhl jsem, že dám ze svého pět tisíc. (Kde jsou ty doby, kdy jsem rozdával desetitisíce, ba i víc. Už je všechno jinak. Žijeme s Idou jen z mého důchodu.) Odpověď na moji nabídku zněla, že nemají ani ten zbytek peněz...
Ze všeho mi šla hlava kolem a moc jsem tomu nerozuměl. Požádal jsem zdvořile, aby mi rukopis vrátili. Vzbudilo to údiv: prý verše K. S. vyjdou v červnu stejným způsobem. A přivodil bych nesmírné obtíže včetně administrativních. Šach mat.
Nemusím jistě podotýkat, že proti Zpravodaji nic nemám. Právě naopak. Ale tam by přece stačilo připomenout narozeniny jen několika básněmi. Méně by v tomto případě bylo více.
Milane, pracoval jsem dle mých skromných možností 6 dlouhých let po sametovém převratu pro myšlenku, kterou považuji za správnou. Kdekdo na mne plivl v zájmu pravdy a lásky. Ale předevčírem po zmíněném dvohodinovém rozhovoru jsem se odplížil jak zpráskaný pes. Cestou domů jsem si v sámošce koupil láhev fernetu: je to vskutku hořký nápoj. Cítím vinu především vůči Vám. Moc a moc Vás prosím, odpusťte mi. (Budu se ještě pokoušet o nemožné, takže kopii Vroubků nezahazujte... Samozřejmě: antišámbrovat neumím - a to je chyba a handicap. Obzvlášť v české metropoli.)
Po Májových sirénách, které vyšly v Ostravě a za něž jsem se vzdal honoráře, mi vydal v Mnichově Daniel Strož Sonetarium. Jsem mu za jeho podnět a následnou realizaci vděčný. V Praze mi knižně nevyšlo nic. Je ovšem pravda, že jsem o nic také nežádal. Přesto... ne, radši to nebudu rozvádět.
O projektu kolegy a přítele Karla S. jsem Vás už zpravil. I jemu patří můj vřelý dík. Žádnou smlouvu jsem však zatím nepodepsal. Tu a tam opět se někdo zmíní o nějakých matných nadějích a plánech...
Nu a přednedávnem, jak víte, mi VNK telefonicky oznámil, že v souvislosti s mým hranatým výročím o útlém sešitku uvažuje. Aspoň tak jsem tomu porozuměl. Povrdil jsem, že na honorář nereflektuji. Věřil jsem arciť v minimum vstřícnosti. V minimum minima.
Výbor z básní, který M. F. zmiňuje, vyšel v pražském nakladatelství ETC Publishing pod názvem Vypálilas mi znamení, bohužel až po básníkově smrti (pozn. redakce).
Karlu Sýsovi
24. dubna 1996
Milý Karle,
tu třetí básničku pro květnový Obrys-Kmen jsem přece jenom sepsal. (Sliby se mají plnit, říkáme my staří koudelníci.)
Podívej se na ni okem kritickým. Bude-li se Ti líbit, ještě ji prosím Tě přiřaď k oněm dvěma. Snad se k nim i hodí...
Děkuju Ti za Tvou vskutku svatou trpělivost a vůbec za všecko.
S jarními pozdravy...
----------
Dopis, který poslala básnířka Jarmila Urbánková M. F. v den jeho smrti
10. května 1996
Mirku, básníku milovaný,
slavený i hanobený,
prozradily mně zmoklé jiřičky, že Ti přinesly i Tvůj jubilejní den, a tak Ti posílám své blahopřání! Ať ještě dlouho, dlouho odoláváš všem vichřicím našeho času!
Měla jsem nedávno návštěvu z jižní Moravy, kantora češtináře, ctitele světic a spisovatelek. Zamyslil se a pronesl truchlivou úvahu nad tím, proč tak Floriana hanobí, kvůli jediné básničce ho házejí přes palubu?
"A je to po Seifertovi přece náš největší lyrik!"
Hlas lidu hlas boží, řekla jsem.
Upřímně vzpomíná a zdraví
JARMILA URBÁNKOVÁ
praktička šesti pravnoučátek
--------
Kondolenční dopis Jiřího Kuběny Idě Florianové
18. 5. 1996
Vážená paní Florianová, milá paní Ido,
velmi mne zdrtila zpráva o úmrtí Vašeho manžela, vzácného básníka Miroslava Floriana. I když jsme se osobně vlastně neznali (hovořil jsem s ním jen jednou, jako mládenec na schodišti Čs. spisovatele, někdy na přelomu 50. a 60. let), ctil jsem v něm význačného mélika, pěvce téhož rodu, k němuž se hlásím i já - a když jsem si sám pro sebe koncem 80. let dělal bilanci, co zůstane z poesie posledních desetiletí - odečteme-li vlivy politické a jiné - jednoznačně zbylo na stříbrné misce jméno Florianovo: na misce vah.
Jakkoli velmi odlišuji politiku a poesii, je mi jasné, že svým způsobem je politikou každý náš postoj - natož postoj básníka - a třebaže se ke krásné sloce Florianově hlásím z jiného břehu, ctil jsem vždy a ctím i nyní monolitnost Florianova přesvědčení i jeho básnického projevu: po r. 1989 projevil se MF i v tom jako charakter, který zůstal - semper eadem - věrný sobě, svým čtenářům, své poesii - poesii vůbec.
Za to jsem mu byl a zůstávám hluboce vděčný, a ovšem neméně za to, že v době největší inflace slova rozbujelé pseudopoesie dovedl vysoko podržet svou pastýřskou flétnu, obhájit - jako pravý Orfeus - jen jemu vlastním čarozvukem - svůj rodný zpěv.
Zpráva o smrti Mistrově mne dvojmo dojímá, i osobně se dotýká také proto, že i v hodině smrti jsme se jaksi setkali: v den jeho narozenin, kdy mu bylo dáno i zemřít, pozdravil jsem ho telegramem, a myslel na něj velmi intensivně - kde by mne bylo napadlo, že tahle telepatie je tady na Zemi už setkání a pozdrav poslední.
Slyším, že Váš muž zemřel přímo na podiu, kde měly zaznít - zazněly jeho verše v den jubilea: může být vůbec smrt symboličtější a - krásnější?!
Jednota pěvce a člověka veřejného obhájená, tváří v tvář smrti.
Skláním se před jeho památkou - a ač z druhé strany zákopu, a zaslíben spíše lyře - chci v úctě i lásce pozvednout a obhájit jeho flétnu. Ať zní!
Váš JIŘÍ KUBĚNA
---------------
Už obálkami připomínají dva výbory z veršů básníků spjatých s minulým režimem - Karla Sýse a Miroslava Floriana - jakýsi podomácku stlučený samizdat. Podezírám autory i vydavatele (Výbor národní kultury) tak trochu ze schválnosti a okázalé ošklivosti. Jako by úpravou více katalogovou než knižní říkali: jen se podívejte, za jakých podmínek jsme vydáváni. Jenže Sýs i Florian vycházet mohou, nikdo jim to nezakazuje, nikdo je - v případě Sýse za jeho agitky na chválu socialismu určené čtenářům Haló novin - nepronásleduje...
Společná je pro básníky jakási uměle vytvářená lidskost, protekcionismus slabých a utlačovaných, trvání a neodvolání své historické zkušenosti, nepřevlékání kabátů, jak naznačují Milan Blahynka v úvodu k Florianovým Vroubkům a Jan Cigánek k Sýsově Nediskrétní poezii...
Florianova "laskavě" eklektická poezie je banální již ve své podstatě tím, jak epigonsky nezvalovsko-seifertovsky rozmělňuje každé téma, jak ho "válí" po povrchu, jak dokazuje, že nemá co říci, ale básník přece potřebuje psát. Blahynka pasoval kutnohorského veršotepce do role "něžného, skromného, taktního a ohleduplného" barda. Vroubky údajně zahrnují básně na okraji, které stojí za vydání. Blahynka vyzdvihuje "nenápadnou spanilost" "maličkostí", rýmovánek, lehounkých tak, že jejich vůně vyprchá již při prvním čtení, o druhém ani nemluvě. Nic to nemění na faktu, že Florian je básník velmi pilný, takže by si podle Blahynky zasloužil řádné sebrané spisy. Vždyť každý verš je podle Florianova editora "pamětný"; v paměti však ještě zůstat nemusí.
LENKA SEDLÁKOVÁ
(Nové knihy č. 33, 4. 9. 1996)
----------
Vzpomínka Ing. Jaroslava Kočího na M. F.
Byl trpělivý posluchač, bystrý pozorovatel i vášnivý diskutér, ale málokdy se projevoval. V naší společnosti, lépe řečeno společnostech (u stolů se sedělo po čtyřech i více lidech) se jevil jako tichý, skromný návštěvník. Neupozorňoval na sebe ani oblečením. Nosil většinou koženou světlejší bundu a někdo by si mohl myslet, že je taxikář nebo má jiné podobné povolání.
Nejčastěji jsme se vídali v Savarinu, snad proto, že chodíce z práce, nikam jsme nemuseli spěchat, anebo v podobných odpoledních podnicích (čaje), kde mohl člověk zůstat i na večer, když to bylo zajímavé. To znamená společnost kolem, hudba a nálada k odreagování se po práci.
Já jsem pracoval v malém podniku zahraničního obchodu a Mirek v různých redakcích a o práci jsme se snad nikdy nebavili. To znamená ani o jeho básnické tvorbě.
Moje zaměstnání bylo velmi zajímavé, ale vztahy s kolegy byly často napjaté, až neúnosné. Hledal jsem tak oddech ve společnosti náhodných lidí často s podobnými problémy a zkušenostmi.
Už si nevzpomínám, kdy jsme spolu seděli poprvé - bylo to takové pomalu vznikající přátelství, kdy jsme zjišťovali, že okruhy našich diskusí jsou pro oba zajímavé.
Až později jsem zjistil, že můj známý je básník Miroslav Florian, na našich vztazích to však nic nezměnilo.
Já jsem znal jeho tvorbu jen málo, což asi přispělo k takovému jednoduchému a snad bych mohl říci rovnému vztahu. Ke sblížení snad přispěla i skutečnost, že jsem znal jižní Moravu, kde jsem žil ve Zlíně a v Kyjově a samozřejmě jsem mohl diskutovat o okolních městech a místech, která jsem navštívil a více či méně poznal, což Mirka zajímalo. Rovněž i to, že pocházím od Kolína - z venkova - a podobně.
Stejně ho zajímal i Baťův kombinát, život v Casablance nebo sázky v SAZCE a příhody z toho pracovního prostředí, v němž jsem působil.
Mirek byl velmi pozorný posluchač, ale o své práci nechtěl hovořit. Zdálo se mi, že si chce při těchto hovorech od své práce spíše odpočinout.
-----------
Ještě nedávno jsme mysleli, že poslední básní Miroslava Floriana je Polní tráva. Nedávno se však našel sonet, napsaný v době, kdy se poslední vteřina chystala udeřit.
MIROSLAV FLORIAN
Tak či tak
Čas umí mládnout... Nám to nedovolí.
Ale i stárnutí je kumšt; a vysoký!
Činím v tom směru rychlé pokroky,
jimiž se mohu chlubit komukoli.
Splňuji dneska líp než strašák v poli,
ten zmoklý doktor běd, příslušná kritéria:
moje sny, nespavost a alotria
ladí prý šťastně se žebráckou holí.
Čas umí vše... Jako když mrská bičem
zná moře vzorců, jsa též ranhojičem.
A sklízí úspěchy! Zpravidla šílené.
Stává se čím dál větší veličinou;
rok od roku, vteřinu za vteřinou -
z nichž jedna tak či tak mě časem užene.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |