Rušný den se proměnil v noc, lampička na psacím stole tlumeně svítí, rádio bliká zeleným magickým okem a nese odkudsi z dálek neznámou melodii. Sedím nad malými čtvrtkami papíru a chystám se psát. Přemýšlím u šálku voňavé kávy a brázdím malinkou alpakovou lžičkou hladinu černého kofeinu. Ještě stále se nenarodila ta chvíle, kdy se tužka náhle rozjede nespoutaně a prudce po papíru a inspirace rozběhne štafetu myšlenek. A tak převracím netrpělivě mezi prsty titěrnou, lesknoucí se lžičku. Kávovou lžičku, mnohem menší, nežli jsou její běžné spoluvrstevnice. Kolik takových lžiček nejrůznějších rozměrů jsem v životě potkal! Aluminiových, stříbrných, kovových, z umělé hmoty i z porcelánu, dřevěných či skleněných. Na podivné pouti, když jsem procházel tímto světem, jsem se s nimi setkával v restauracích i bistrech, v bufetech i automatech, v muzeích i jídelních vozech rychlíků, v redakcích, jimiž jsem proplouval, na návštěvách u přátel i u milenek, v rodinném kruhu i na zahradních slavnostech, na plesech, v kavárnách, i...
Dosti již těch nekonečných výčtů, které nikdy neberou konce, když se ponoříme do řeky života a její vlny nás nesou neodbytně od jedné události ke druhé.
Kde všude jsem potkával ty malé lžičky-všudybylky, přinášející vždy chvíle plné pohody a milých siest, ty malé lžičky, nořící se většinou spíše do černavých, neprůhledných kofeinů nežli do zlatavých, průzračných čajů. A byly to i lžičky, například aluminiové, lidmi zraněné. Procvakli jim dno hráškem malého otvoru, takže byly jen na zamíchání. To proto, aby si je někdo z bufetu nepůjčil navždy domů. A v pražském automatu Koruna jednu takovou lžičku přivázali silným řetízkem k železné tyči u stolku - stále jsme přesvědčováni životem, že pobertové kolem nás seberou i kdejakou maličkost. Ale lžičky přinášejí i humor. Kdysi jsem jednou svém šéfredaktorovi podstrčil lžičku zakoupenou v obchodě kuriozit. Ten dobrý člověk si s ní kávu dlouho klidně nemíchal. V teplé tekutině se mu rychle rozpustila.
Ale teď je noc a já mám před sebou tu svoji lžičku. Kolik je to let, kolik desetiletí, co se již ponořuje do šálků kávy. Neznám vůbec její curriculum vitae, jak se do naší domácnosti dostala. Byla leta doslova uzavřena v malém porcelánovém hrnečku, ukotveném v kovovém pouzdře. Celé dětství jsem ji tak vídával za silnými skly příborníku. Nevím, odkud tam doputovala, ale s tím sekretářem se ta malinká lžička stěhovala vždy s našimi domácími cennostmi i haraburdím - z Harrachova do Liberce a Zákup, do dalekého Užhorodu a do Chlumu, Třeboně, Vimperku, Bechyně, Tábora a Českých Budějovic. Tam její putování skončilo. A já vůbec nevím, jak a proč se to pak právě v tomto městě stalo - pochody lidských činů jsou stále zakryty pláštěnkou nevědomostí - jednou jsem prostě odsunul široké, masivní sklo příborníku a tu lžičku, odpočívající spokojeně v bílém, prasklém porcelánovém kávovém šálečku, vyjmul - a vzal si s sebou do Prahy.
Bylo to před více nežli půl stoletím. Lžička, spící svůj pohádkový sen Šípkové Růženky, se náhle probudila a začala žít. Ponořovala se do kávy doma i v redakcích a já ji nosíval v kapse svého saka. Kupodivu se neztratila a prošla se mnou celou řadou míst. Poznala veliký kus světa i zajímavých lidí, kteří mne obklopovali. A pak, když jsem působil v jednom týdeníku, zapomněl jsem ji po redakční radě na stole a odnesla ji sekretářka Vlasta spolu s ostatními redakčními lžičkami i kávovými hrnečky do malé kuchyňky. Odtud se vracela na redakční stůl v době porad, schůzí a různých posezení. A míchali si s ní kávu moji spolupracovníci - a kupodivu i sám šéfredaktor, s nímž jsem vedl drobné války. A vůbec mu to nevadilo, protože nevěděl, že jsem tu lžičku přinesl já. A někdy tu lžičku přivedla náhoda zase zpět do mého šálku. A pochopitelně si s ní míchali kávu i různé celebrity, které redakci navštívily.
Jednou byl mezi nimi kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Seděl tenkrát u dlouhého stolu přímo naproti mně. Sekretářka Vlasta mu přinesla šálek silné, vonící kávy. A ten, který vedl vesmírem kosmickou loď Vostok 1, držel v ruce tu moji nepatrnou lžičku a míchal si s ní kávu. A jak jsme s Jurijem Gagarinem v redakci dlouho diskutovali, káva s mojí lžičkou přistála před hrdinou z Bajkonuru ještě jednou.
Zanedlouho poté jsem z té redakce odešel. Vrátil jsem se do ní nečekaně až po letech, kdy jsem tam přinesl jeden článek. Nic se tam nezměnilo, interiér zůstal stejný. Když jsem odtamtud odcházel, procházel jsem oklikou úzkou kuchyňkou a zavadil tam o podnos se lžičkami. Několik jich spadlo na podlahu a když jsem je zvedal, byla mezi nimi i ta moje, alpaková. Dlouho jsem se na ni díval a pak ji zasunul do kapsy saka.
Od té doby je opět doma, na mém psacím stole. Když se setmí a usedám u bílých čtvrtek papíru, místnost se obyčejně provoní kávou, v rádiu, nezbytné hudební kulise, šlape obvykle nějaký dixieland a já opisuji tou lžičkou v malém hrnečku nepravidelné kruhy, spíše podivné elipsy. A ta lžička mi vrací podoby světa, který jsme spolu poznali za více než půl století. Bylo jich mnoho a byla mezi nimi mnohá známá a slavná jména. Ale jen jedno z nich se mi vrylo nezapomenutelně do paměti. Jméno a podoba Jurije Alexejeviče Gagarina. Když si s mojí alpakovou lžičkou míchám kávu, fascinuje mne znovu celé to setkání s prvním kosmonautem světa. Cítím dodnes pevný stisk jeho ruky a v šeru staré vzpomínky vidím i ten krouživý pohyb mé alpakové lžičky v Gagarinově kávě. A té lžičce u nás doma nikdy již neřekneme jinak nežli Gagarinova. A tu malou lžičku dodnes nosívám někdy v kapse saka jako talisman.
Světlo na mém stole stále svítí, rádio nese smutnou melodii a lžička, o níž jsem dnes psal, se leskne v šerosvitu pokoje. Neví nic o tom, že se stala hlavní postavou mého fejetonu a že když jsem o ní psal, že jsem hluboce dojal sám sebe. A že takhle uvažuji - je to nostalgie, bizarnost, hyperemocionalita - nebo jen duševní exces seniora? Ať je to cokoliv, a ať si to kdokoliv vyloží pejorativně, je to lpění na paměti. A paměť má vždy podobu věrné reality. Paměť se nemůže vzdát své podoby, stát se otiskem něčeho jiného. Pak by to už nebyla paměť, ale lež. A tak i drobná miniatura, jako je nepatrná kávová lžička, vydává svědectví o naší cestě životem. Každý z nás má někde nějakou svoji »lžičku«, fetiš, který není zdaleka jen fetišem, je to symbol našeho ego. Je v něm obsažena celá lidská integrita, celý zmenšený vesmír lidských citů. Marginální věci života se stávají velkými právě proto, že jsou zdánlivě, jen zdánlivě nicotné. I ty nejmenší a nejbagatelizovanější miniatury světa se stávají velkými; jsou to prostě velikosti malých.
A což celý ten nekonečný vesmír, který jako první navštívil právě Jurij Gagarin, nebyl kdysi pradávno tak nepatrný, že jeho podoba byla jen mikroskopická?
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |