Již ve 30. letech 20. století se dva významní čeští výtvarníci Emil Filla a Antonín Pelc shodli na jedné prosté větě: "Karikatura jest jakýmsi nejvyšším protikladem adorace..."
Jak jemné a výstižné, jak nám právě dnes chybí tato poloha karikatury. Ještě víc si to uvědomíme, když se ohlédneme zpátky, do bohatých dějin naší karikatury a satirické kresby.
V prostorách Domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí uspořádala Galerie města Prahy přehlednou výstavu karikatury a satirické kresby v rozmezí první poloviny 20. století. Organizátoři rozdělili bohatý materiál do několika celků, a to jak z historického, tak obsahového zřetele. Do první skupiny jsou zařazeni autoři, u kterých jejich zájem o karikaturu není tak obecně znám. Jsou to zvláště Hanuš Schweiger a František Kupka. V jejich satiricky orientované tvorbě převládá sociální problematika. Typické jsou takové názvy kreseb jako například Mezinárodní banda kapitalistů nebo cyklus věnující se kritice církve.
Další soubor vystavených prací se odklání od naturalismu a alegorie, hledá si své specifické vyjádření v rámci žánru. Přesouvá se k plošnému stylu, tak typickému pro toto výtvarné odvětví. Ke klasikům české karikatury, kteří již v první třetině 20. století spoluvytváří vysokou úroveň tohoto žánru, patří osobnosti jako Zdeněk Kratochvíl, Josef Lada a zvlášť František Gellner, ale i Emil Filla, Antonín Procházka a také Josef Váchal.
Karikaturisté totožného či podobného životního názoru se většinou sdružovali kolem periodik.Tak například pro karikaturisty výtvarného sdružení Skupiny výtvarných umělců, soustředěných kolem časopisu Umělecký měsíčník, bylo typické karikování namířené do vlastních řad. A tak se můžeme setkat se souborem kreseb Zdeňka Kratochvíla, nazvaným Lekce z kubismu. Karikuje zde výtvarný směr, umělecký názor. Je parodován nejen kubismus, ale také futurismus a jiné projevy tzv. moderny. Pod těmito kresbami bývá nejčastěji podepsán Dr. Desiderius, za kterým se skrýval Hugo Boettinger.
Svůj význam v rámci satirické kresby sehrávalo periodikum Humoristické listy, v kterém si své pevné místo vydobyla tvorba Josefa Lady. Zde se vyprofiloval Ladův výtvarný výraz, dospěl ke svému stylu. Jeho typické figurální kompozice, či spíše skrumáže lidských těl v těch nejnemožnějších pozicích vzbuzují i dnes u návštěvníků výstavy úsměv, někdy dokonce hlasitý smích. Už samotné názvy asociují patřičné představy: například Měšťáci u vody, Měšťáci v přírodě.
Zvláštní kapitolu tvoří karikatura - portrét. S některými kresbami jsme se mohli setkat, a není to tak dávno, na souborné výstavě Adolfa Hoffmeistera. Patřilo k dobrému tónu, k přátelské službě, vzájemně se, s mírnou nadsázkou, portrétovat, tedy spíše karikovat. Patřilo to k životu avantgardy. Naše avantgarda se vzájemně portrétovala. Tak například Hoffmeister Teigeho, Muzika Gočára, Pelc Fillu, Bidlo Fillu atp. Vděčné téma k satiře, ke karikování tvoří samozřejmě karikatury významných osobností, a týkalo se to často i takových klasiků, jako byli Alfons Mucha, F. X. Šalda, a dokonce i Mikoláš Aleš.
Česká karikatura nalezla své vyjádření i v erotické rovině. Právě tato poloha není tak běžná a častá. Vždyť se tvrdí, že tato oblast lidské existence nesnese humor a velmi zřídka karikování. Surrealismus se však s vervou pustil i do této oblasti. A tak se setkáváme na stránkách časopisu Erotická revue, který vydával Jindřich Štyrský, s kresbami a kolážemi takových autorů jako Bidlo,Tichý, Pelc a další.
Velké téma se objevilo po roce 1933 - boj proti fašismu. Tak vznikly dnes již klasické kresby, koláže či fotomontáže J. Čapka, A. Pelce, Z. Kratochvíla, F. Bidla, A. Hoffmeistera, O. Mrkvičky nebo Johna Heartfielda, karikující Mussoliniho, Hitlera, ale taky Gajdu a jiné výtečníky z domácího rybníka.
Po válce se téma proměňuje. Je to jak návrat k sociálně-politické problematice, tak velké téma války a míru, spojenectví s SSSR, válka v Koreji, kritika USA. K nejpublikovanějším autorům v těchto letech patřil například Otakar Mrkvička, Antonín Pelc, Josef Novák, Adolf Hoffmeister. Pro ilustraci názvy některých kreseb: Quo vadis USA?, Americká pohádka a podobně.
V takto politicky laděných námětech končí bezpochyby jedna etapa a zároveň začíná etapa jiná, která s sebou nesla jiný, mnohem realističtější pohled.
Původně jsem chtěla svůj příspěvek nazvat, a zdálo se mi to velmi výstižné, Čemu jsme se smáli? Po prohlídce výstavy jsem však musela svůj záměr změnit. Vždyť ono to až na výjimky (Ladovy kresby) ani moc k smíchu nebylo. Usmívala jsem se, to přiznávám, ale hlavně mne výstava donutila přemýšlet.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |