V prosinci minulého roku se na Strahově - v Památníku národního písemnictví - v jedné z mála institucí, která nepodlehla indiánské pověře o léčivém účinku přejmenování a ponechala si původní název, konal slavnostní křest knihy BÁSEŇ MÉHO SRDCE.
Občanské sdružení Litterula a nakladatelství HOST se spojily, aby porodily knihu o 236 stranách. Editoři v čele se staronovým literárním vědcem Vladimírem Křivánkem si vzali za cíl představit stovku (nakonec necelou) žijících českých básníků pomocí jejich nejmilejší básně, vlastnoručně napsané na apartním ručním papíře.
Křest byl poněkud pokažen vystoupením prvního autora projektu, Křivánkova studenta, který - možná právem, možná nikoli - obvinil svého profesora z odcizení nápadu. Nu, nápad to není ani originální, ani světoborný, ale v nervózních Čechách sklonku restaurace se už bojuje o každý prd!
Editoři odvedli práci jako na kostele. Vždyť začali v roce 2000. A že jich bylo! Celkem patnáct a to jim ještě přispělo Ministerstvo kultury, které v tomto případě dalo peníze na lepší věc než třeba na polofašistický plátek Arijský Babylon.
Takové knihy musel za socialismu redigovat jeden redaktor, takže přece jen kapitalismus přinesl aspoň v určité oblasti vyšší zaměstnanost. (Podotýkám, že autoři si báseň napsali sami a sami si též obstarali svoji fotografii.)
Nechci však bagatelizovat zajisté ušlechtilý záměr. Doba se přece jen změnila. Když si vzpomenu, že ještě před pár lety jeden z editorů této knihy odmítl uvažovat o zařazení mých básní do projektu Poezie pro cestující s tím, že "jsou divné"! Možná ale, že každý už si chystá svého žida? Nevím, každopádně těch "židů" je v knize dost, editoři vskutku nehleděli napravo nalevo.
A výsledek? Stejný jako u českých básnických almanachů všech dob. Nadání jde holt napříč třídami. Kdo něco uměl, umí i dnes, kdo nic neumí, v režimní apatyce nekoupí. A tak vedle hodnot prověřených neúprosným časem, vedle velebných starců i starců na chmelu, vedle pravičáků i levičáků (byť se k levici někdy hlásí jen potmě), veze se kohorta nevyhubitelných pavků kohoutů, fleischmannů a jiných machoninů. Najdeme tu ryzí psychopaty, kryjící se papírmašovou maskou "postmoderny", bezelstné grafomany, věčné oblehatele poetických hradeb, przniče múz i onanisty, co naopak pozorují nahé múzy klíčovou dírkou... Humus, bez něhož by báseň nevyrazila.
Bylo tedy škoda speciálního grafického papíru Tintoretto Melange Shetland 140 gramů na metr čtvereční? Porodila hora myš? Bylo příliš mnoho srdcí?
Nevím. Na každý pád jsou i myši užitečné, neboť trénují kočky. A srdcí ve vymírajících Čechách netepe nikdy dost.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |