Jiří Kuběna 31/5 2006: 70

   Právě před půl stoletím napsal pětadvacetiletý Jiří Kuběna čtyřdílnou báseň, ve které s mladistvou nadsázkou a blagou (vědom si, že "čas zuby cení, / není zastavení" a "roky utíkají jak měsíce") rezumoval: "Všechno jsem užil, nic mi neschází, / můžu tedy vstoupit do stáří..." Ale nebyl by to on, kdyby sedaje "do rychlíku, / čas ekrazit" zároveň také předvídavě neřekl, že jeho "pěšina je úzká", a ač je "mnoho cest", jeho "bývá někdy kluzká". Snil tehdy o stáří, z něhož září "jak z krbu, jak ze slunce". A povzdechl si: "Stáří, míti tě po ruce / jak smír, jak duhu."
   Padesát let se přehnalo, jak - řečeno slovy Nezvalova Života básníka - "na splašených koních". Před osmi lety vydaný svazek své esejistiky si Kuběna nazval Paní na duze, ale duha smíru se vším, co je lidské, se vším tvorstvem a dokonce (jakoby po wolkerovsku) i s věcmi, s nimiž mnozí nakládají, jako by nežily, a Kuběna je rád oslovuje, klene se nejen nad jeho texty "Bez Koně A Křídel", tedy esejistikou, k níž letos přibývá i úvahově memoárová Paměť básníka, po léta vysílaná na pokračování v rozhlase pod názvem Z mého orloje, dvojnásob inspirovaná Nezvalem: Velikým orlojem i kapitolami Z mého života.
   Po duze "smíru" ve vesmíru lidského nitra i vztahů mezi lidmi, národy a ve světě vůbec žízní především Kuběnova poezie, jejíž základní smysl vystihl už název básníkovy první velké skladby Jeden Všech Srdcí V Pravdě Srdce Zpěv, napsané "27/7 1966 (od 5 odpol. do 23,30 v noci)", editované vzápětí jen jako samizdat, tiskem dvakrát jenom úryvek (ve sborníku Podoby, 1967, pak až 1995 v 620stránkovém výboru z díla 1953-1995, ve foliantu Krev Ve Víno), a teprve 2002 tištěné v úplnosti: v Kuběnově básnickém Díle III zabírá 70 stran! Je to vyznání básníka hluboce věřícího; věřícího v Boha i Člověka:
   "Všechno je jedno. // Všechno je Jeden / V Milionech srdcí Týž a Jediný Bůh a Člověk: / všechno je Eden: / i Nebe i Peklo i Ráj, který byl obnoven / a sveden taky kdysi asi někým byl kdo nemá jména: / byl-li obnoven, ale My, nikoliv, / nepamatujeme ho."
   Kdo jen trochu umí číst, čte v tom vyznání i Březinu i Biebla, v jehož objímavém, nebo víc: lasujícím dlouhém verši našel Kuběna povzbuzení pro své úsilí stáhnout do jediného zpěvu všecku úchvatnou sedmibarevnou a stále se proměňující mnohost světa a života; ale v těch citovaných verších a v celém básnickém díle je často ztajen, častěji přiznán, ba vyznáván i Nezval, jakoby jedním dechem spolu - s Bridelem. Co jiným nemožno a nepředstavitelno, to se u Kuběny ukazuje pravidlem. Tak jako se dlouho věřilo na neslučitelnost ohně a vody, až tu byl parní stroj, úžasné síly zdroj, tak básníci dobývají úžasnou básnickou energii, lapidární přesvědčivost a osvobodivý účinek štěstí už i z "pouhé" juxtapozice (= položení vedle sebe) slov a zfrázovatělých sousloví. Vítr zavírá sám, variaci na reklamní slogan zařízení na dveřích, Kuběna doplní parafrází evangelia podle Jana (3, 8): a Duch vane, kam chce - a v tom setkání ordinérního s posvátným zázračně ožívá ve své smyslové i smysluplné naléhavosti oboje - a to jako skladebná součást světa, který je vždycky i Nebe i Peklo i Ráj, vznešený i nízký, dech i duch.
   V šesti doposud vydaných svazcích prvních pěti dílů Kuběnova básnického Díla, vydávaného v brněnském nakladatelství Vetus Via od roku 1998 (díl I, Juvenilie, vyšel ve dvou svazcích), které má přinést ještě dva díly (ve třech svazcích), je na 2200 stranách (důkladný aparát zabírá dalších víc než 670 stran, obrazová příloha včetně Kuběnových kreseb z mnohasvazkového osobního Deníku bezmála 300 stran) nespočet dokladů básníkovy odvahy i umu "sbližovat vzdálené pustiny, časy, plemena a kasty" nejen "souzvukem" slova (tak Nezval definoval v Papoušku na motocyklu rým), ale i jinými způsoby jejich sblížení na přesně vyhmátnutou vzdálenost, kdy mezi slovy přeskočí jiskra; zůstaňme však u klíčového Jednoho Všech Srdcí V Pravdě Srdce Zpěvu.
   Tam se v proudu veršů parafrázujících mýtus o zázračném prstenu náhle vynoří: Musel by být sviňák, kdyby se neobjevil, / teď už je chladno zrána na svatou Annu, babičko, / uvidíš, přijde zase. // A já mám chlad rád. Jak se pak praví pár veršů dál: A co všechno nezmůže pohádka (../..) / vyjadřuje se jasně jak Plamen / a jako ten kámen / co leží na srdci Srdci Srdcí: / Ámen.
   Ústředním slovem Kuběnovy poezie je Slovo, které bylo na počátku, Slovo vždy znovu učiněné Tělem. Příručky blábolí o Kuběnových odkazech k obecně kulturním textům a motivům, o bohatých variacích religiózních motivů, antické i křesťanské, aniž jsou s to si všimnout, že právě i Jiří Kuběna je onen Muž Slova Znalý a na Slovo vzatý, jenž bere slova doslova, rád osvobozuje Slovo ze zajetí ve frázích, větách, verších a skrze ně umožňuje čtenáři podílet se na prozření, na neustálém objevování světa v jeho barevné, stále proměnlivé mnohosti a smyslové i smysluplné naléhavosti, v přímo milostné extázi: všecka Kuběnova poezie je vlastně ve své podstatě vzrušivě erotická.
   V druhé polovině osmdesátých let se dovršil Kuběnův sklon psát důležitá slova velkým písmenem na začátku: píše tak už všecka slova včetně gramaticky servisních (předložek, spojek). Může to vypadat jako mánie, jako přenos toho, co básník, občanským jménem Paukert, občanským povoláním kunsthistorik (který např. v 70. letech řídil náročnou a citlivou rekonstrukci hradu Vranova nad Dyjí) zná ze starých nápisů na budovách, podstavcích a náhrobních kamenech, ale je to tvůrčí akt srovnatelný snad jen s objevem grafického odlišení verše od věty a prózy jeho psaním vždy na samostatný řádek; je to povýšení, vlastně nobilizace i nejmenších slov na úroveň těch, jimiž se vzdávala úcta adresátům dopisů, excelencím, jedinečným vlastním jménům; je to zkrátka grafický projev básníkova nazírání na svět, kde i nejmenší má místo a je jedinečné: ctnost i hřích, světci i svědci i světáci, řečeno zase s Kuběnovým miláčkem Nezvalem.
   Být obecný, být nekonečně a svatě vulgární (to je nedostižná dokonalost) toužil český prozaik, jistě Kuběnovi vzdálený, ale v té touze i básnických pasážích svého díla mu blízký. Kuběna, jehož rodným jazykem je antika, lne i ke katolicismu také pro jeho obecnost, jeho latinskou univerzalitu, které se církev v čase konzumní globalizace žel krátkozrace vzdává...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]