Jak oznámil majitel nakladatelství Akropolis v předvečer dvacátého výročí smrti Jaroslava Seiferta, vydávání souborného díla básníkova na rok přerušuje, neboť "nemáme peníze". Věru pěkný dárek k výročí!
Nejsou to první souborné spisy, jejichž vydávání vázne nebo nadobro uvázlo. Za časů byrokratického socialismu nepřála úplným edicím ani nejvynášenějších moderních klasiků (o jejichž významu pro naši socialistickou kulturu nebylo pochyb) krátkozraká obava, že by snad některé texty mohly zapůsobit nežádoucím způsobem, a tu a tam v různých obdobích v různé míře poškozovaly úroveň jinak pečlivě připravovaných edic nejen přímé cenzurní zásahy, ale i přeopatrnost redaktorů, kterou se ne vždy dařilo překračovat, a tak se chrlily raději jenom výbory a vybrané spisy. Nicméně některá souborná díla vyšla v relativní úplnosti (Halas, Holan), další byla na sklonku osmdesátých let před dokončením: Vančura, Nezval, Kainar aj.
Naivkám v branži se zdálo, že ve zbývajících svazcích se už bez problémů doplní i to, co bylo dlouho tabu, ale chyba lávky! Nakladatelství v namnoze pošetilé víře a snaze ve svou záchranu se jala chrlit všecko možné, jenom dokončovat Spisy ne. Zase se na tom podepsala také přeopatrnost: připravené a na podzim 1989 také do nakladatelství odevzdané dva svazky esejistiky a publicistiky Vladislava Vančury (včetně právě nalezeného projevu V. V. ke smrti TGM) byly tak dlouho odsouvány na později, až nakladatelství zaniklo; nepochybně děsně vadila (do nich přirozeně zařazená) slavná nepodepsaná předmluva k Seifertově prvotině se slovy o nové, nové hvězdě komunismu, mimo niž není modernosti.
Dokončení beztak jen Vybraných spisů Kainarových, které měly být čtyřsvazkové, skončilo svazkem 3, na Písňové texty a rozhlásky (natož na svazek prózy a esejistiky, o němž se svého času také uvažovalo), už nedošlo. Jednak jistě jaksi za trest, že se Kainar postavil do čela přípravného výboru nového spisovatelského svazu, jednak proto, že mnohé jeho rozhlásky byly pro panující polistopadovou ideologii nepřijatelné.
Podobně zůstalo bez posledního (nebo dvou posledních) svazků také Dílo Vítězslava Nezvala, ve kterém se v letech sedmdesátých a osmdesátých podařilo uveřejnit až na jedinou výjimku i texty obdivující osobnosti, jež jinak byly v oficiální nemilosti (Kalandra, Bucharin) a z něhož měly vyjít už jen texty pro puritánský byrokratický socialismus pohoršlivé a práce pro film.
To vše se dá pochopit, i když nikoli omluvit. Ale úděsný skandál je, že ani dílu jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu, k němuž se dnešní režim rád hlásí jako k osobnosti příkladné básnicky i občansky, nedostává se ani oné, ve srovnání s náklady na nejrůznější show vlastně zanedbatelné podpory a vydávání se (doufejme, že opravdu jen dočasně) musí přerušit. Podle sdělení nakladatele (jak je zaznamenala ČTK a redakce Práva) prvních dílů se prodalo 800 kusů, prodejnost se pak ustálila na 600 výtiscích a loni "klesla pod 300". A čemu se téměř ani nedá uvěřit: k odběru celého díla se "z celé ČR přihlásili čtyři zájemci".
Pan nakladatel se diví, ale divil by se méně, kdyby si jen sepsal stoupající cenu svazků - od 249 Kč až po 540 Kč (možná i víc, pár svazků ještě nemám, musím si na ně teprve ušetřit). I pro školy, v nichž by takové souborné spisy neměly chybět, i pro knihovny (alespoň v bývalých okresních a dalších větších městech) je cena zřejmě příliš vysoká, a tak po někdejší přehnané opatrnosti ideologické tu zapracovala přeopatrnost obchodní: pan nakladatel si nespočítal, že kdyby svazky prodával za třetinu příliš vysoké ceny, prodal by jich ne třikrát, ale možná desetkrát víc. Ale vina není jen na něm. Možná největší nesou média, která by svazky vynášela do nebes a do diváků, posluchačů a čtenářů by hustila superlativy a přesvědčovala by je pětkrát denně, kdyby si nakladatelství mohlo dovolit reklamu, jaké se dostává všem možným kýčům.
Nejstrašnější však je skutečnost, že nové panstvo, pro něž není problém dovolená v Kalifornii nebo v Oceánii ani vozy za několik milionů, už vůbec necítí potřebu aspoň předstírat zájem o (Nobelovou cenou přece tak jedinečně garantované) kulturní statky. V době mého dospívání měli slušně vydělávající lékaři, lékárníci, notáři, advokáti, ba i obchodníci a dokonce i bědně placení kantoři středních škol ve svých knihovnách celé spisy Nerudovy, Jiráskovy, Hugovy, Tolstého a Dostojevského... Pravda, často je moc často nečetli, ale jejich děti, někdy i chudší kamarádi jejich dětí (tehdy se ještě nekamarádilo jen ve vlastní společenské sféře) do Sebraných spisů nahlížívali a pídili se i v nich po tom, k čemu jinak nemívali volný přístup.
Celé souborné dílo Jaroslava Seiferta je levnější než jeden laptop, o různém módním vybavení na hory a k moři ani nemluvě. Přesto počet prodaných výtisků slovesné chlouby národa klesl pod 300 kusů. To, co si říká dnešní elita, se o slovesnou kulturu prostě nezajímá. V bohatém deníku Mf Dnes asi vědí, proč pro své předpokládané klienty čtenáře připravují stránky jako Jedenáctka, Hvězdy české literatury, propagující čtivo víceméně sezónní. A když se k tomu připočte, že nakladatelé už nevyznávají zásadu "ni zisk, ni slávu", preferujíce i zisk i slávu (a ta je u knih málo břeskná), máme tu zrcadlo, v němž se zračí kulturní bída doby tak jasně, že škoda dalších slov.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |