Polemika - Polemika - Polemika
Je věčnou zkušeností, že nejlepší politika je mluvit vždy pravdu - samozřejmě pokud nejste výjimečně dobrý lhář. Lest a podfuk poznáme snad nejlépe podle toho, že vypadají přehnaně pravdivě. Proto když politik cokoli explikuje, neměl by začínat slovem, nýbrž myšlenkou a neměl by se snažit pomocí sofistické imputace zakrývat argumentační manko. Mám za to, že tyhle úvahy napadnou nolens volens každého, kdo sleduje vystupování G. Bushe, T. Blaira i většiny českých politických machrů. Je pak logické, že všechno tohle politické haraburdí se nutně proměňuje v otázku k přemýšlení.
Zaujaly mne poslední myšlenkové produkce V. Klause (hlavně prosincové interview pro Lidové noviny a novoroční projev). Jsem v pokušení říci, že přes snahu vyvolat dojem, že je dobrodinec, nepodařilo se Klausovi posluchače přesvědčit, aby se oddali iluzím. Říká se, že napálit můžeš jenom toho, kdo ti věří, a to tím snáze, čím originálněji jej balamutíš. Zdá se, že na tomto základě je založena veškerá restaurační politika a ideologie. Ano, být si jist nemusí ještě znamenat vědět a kde raší vědění, raší i pochybnost a upadá nadšení. Jsme lidé XXI. století a mnozí jsme ještě donedávna pilně vnikali do podstaty nového světa, společenského zřízení zvaného socialismus, v němž úsilí celé společnosti směřovalo hlavně k zabezpečení lidské svobody cestou spojení svobody se společenskou činorodostí, produktivností a kontrolou, k fungování výkonné a průhledné státní správy, k výchově občana s vysokou pracovní a osobní etikou, respektujícího a chápajícího podstatu počestnosti a povinnosti, k zodpovědnosti a přátelskosti, snášenlivosti a úctě jeden k druhému jakožto stvořením, přemáhajícím barbarství nevzdělanosti, surovosti, nevkusu.
Proč se o tom zmiňuji? Inu proto, že současná "civilizace" - do které jsme byli do značné míry i vlastním přičiněním zavlečeni - projevuje zcela opačné směřování. To je i hlavní důvod, proč kvality socialistického bytí mají být z vědomí a vzpomínek člověka vypreparovány. Samozřejmě, že protagonista společenského hoře se snaží nynějšek obklopit aureolou věčnosti, vyplnit naše zhlouplé prázdno mentorováním, vsugerovat posluchači názor, že bychom vinu za svůj neúspěch neměli svádět na nynější okolnosti. Pokouší se, abych tak řekl, vytáhnout z portmonky skrznaskrz bezobsažné obrázky minulosti. Systematická demolice socialistických dějin, to je to, co by mělo ospravedlnit lež. Touto lží má být duše lidí uhnětena pro vládu "demokratického" totalitarismu. Vykukuje z ní však hlavně děs z prosazení se univerzálně dějinného zpřítomnění socialistických hodnot a zkušeností a univerzální odhodlanosti člověka a lidstva bojovat za socializaci budoucnosti, neboť svět se nevyvíjí podle představ a plánů světových loupežníků. Jak jsme si u V. Klause přečetli, v "méně šťastném období než je dnešní " (! ), čili socialistickém, jsme se na "svobodnou a díky tomu v některých ohledech tvrdší dobu nemohli sami dobře připravit". Bát se však nemusíme: můžeme svobodně jednat a podnikat, jsme zemí vnitřně stabilní a - kdyby "něco" - "naši stabilitu posiluje členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci" (!). Čiší z toho záměr přesvědčit "podřízené" o jakési mystické nevyhnutelnosti zachovat status quo. Jaká to výhoda! Západ, dnes již skoro v každém koutě světa proklínaný kvůli uplatňování svého sveřepého násilí, se pokládá za ochránce naší budoucnosti! Ovšem tak může přemýšlet jen ten, kdo nechápe, nebo nechce pochopit substanci dějinnosti. Prý tak bude garantována naše "svoboda". Jenomže dnes již kdekdo pochopil, že to není to, co by mělo chránit naší svobodu. Nebo je snad V. Klaus doopravdy toho názoru, že NATO někde provedlo zásah směřující k demokratičtějším poměrům? A co potom Jugoslávie? Neškodilo by podívat se pravdě do očí: s "globalizací" přichází i nová tyranie a vlastnická práva, která tak uctívá V. Klaus, narušují svobodu druhých.
Četné další faktory zbavují společnost důvěry v sebe samu a z hlediska vnějšího zabezpečení se cítíme skoro jako králík před krajtou. A co se týče "svobodného jednání a podnikání"? Kapitalismus již dávno přestal být "svobodný pro všechny", polem, kde mají vynalézavost a iniciativa neomezenou volnost. Již miliony podnikavců se na vlastní kůži přesvědčily, že kapitalistická soutěž se nevymanila z údělu všech soutěží - propracovat se až k vlastnímu konci. Teatrální chování mocenské kurately prozrazuje její křehkost - větší, než se zdá. Vládní kormidlo je ovládáno dálkově z jistého zahraničí. Stává se veřejným tajemstvím, jak jsou české volené orgány bruselskou byrokracií plísněny kvůli tomu, že nejsme ještě nedostatečně ždímáni. Hlavní postuláty strategických center Evropy a zámoří musí být dodržovány: musí se znevažovat zájmy pracujících a zbídačovaných, musí se ignorovat zájmy národní. Musí se kořistit z lidské hlouposti i z lidské dobroty a důvěry. Nic naplat: nezdravý cíl nemůže být dosažen jinak než dubiózními prostředky. Svět, i my, se nachází na okraji propasti; šance na řešení globální krize jsou stále menší, a tak vzniká kategorický problém kardinálního zásahu do probíhajícího děje. Lidstvo musí překonat svou nedokonalost a vytvořit racionální svět. Osudem světa nesmí hýbat peníze - ani pod pláštíkem globalizace, integrace, demokracie, svobody, ani pod maskou jiných velkých slov. Třebaže se někomu nemusí zdát situace tak vážná, politický bystrozrak rozpozná již v zárodku souvislosti mezi hospodářským a politickým děním, zpozoruje prorůstání kšeftařských a finančních toků, usilovné vyspravování a vylepšování bezpečné střechy nad globální zločinností, jakož i úsilí o ideové "vyztužení" vyděračství, cynismu a jiných kapitalistických neduhů.
Profesor Klaus a jeho souvěrci se okázale odvolávají na "oddanost" českého občana. Ovšem oddanost je neměřitelná. Géniové okamžiků byli odjakživa zaslepení infantilním narcismem. Proto jim jejich okolí zatemňovalo, zamotávalo a znejasňovalo věc. Ani současní strážní duchové nechtějí akceptovat fakt, že život se za šestnáct let změnil v přežívání, že většině obyvatelstva zbývá jen obdivovat horu nepotřebností a hýření zaslepenců a doufat, že režim tiše zmizí do propadliště dějin. Občan si nezvykne na stále se horšící situaci: na zhoršující se mezinárodní, mezitřídní, mezilidské vztahy; na zvyšující se egoismus špiček národního a nadnárodního kapitálu, na sociální agresivitu, na mnohé z toho, co by se mohlo nazvat restaurací zlozvyků z dob lovců mamutů.
Jak tedy dál?, zeptá se nejeden současník. Ale cožpak socialismus v lecčems podstatném nenaznačil směr vývoje, který by vedl k zabezpečení života na planetě? Samozřejmě, jen v podstatných rysech, neboť větší historický prostor na realizaci svých vlastností mu nepřející okolnosti neposkytly. Mnohé se mu nepodařilo, avšak ne všechno, co se nepodaří, je nepravda. Pochybil v mnohém i proto, že pod vlivem vnějšího nebezpečí téměř všechno muselo být hledáno překotně, horempádem; že se chtělo být už už u cíle, sice potenciálního, avšak ještě notně vzdáleného; že mu nepřátelské okolí sypalo do soukolí písek. Lidský rozum se často mýlí, nechybělo nám odhodlání, avšak jakožto potomkům starého světa nám v mnohém chyběla řádnost, dokonalost. A konec konců, kdy člověk překoná svůj egoismus? Odpověď neznáme, víme však, že nikoli za kapitalismu. Člověk tíhne k mravnímu zdokonalování, avšak pouze v jisté sociálnosti, společnosti, která mu zajišťuje příznivé podmínky: politické, ekonomické, kulturní, sociální. Bez nich sebezdokonalování může být pro většinu pouze pomyslné.
Porovnáme-li socialistické poměry se současnými, nemůžeme si nepovšimnout, jak v poměrech kapitalistických instituce a ideologie vystupují proti člověku jako odcizená síla, která nad ním panuje. Příčiny této skutečnosti tkví především v tom, co V. Klaus zbožňuje: v tržním fetišismu. Hloubaví odborníci již - a nikoli ode dneška - upozorňují, že "absolutizace" tržní ekonomiky představuje další skupinu starých problémů lidských práv: trh produkuje velké nesrovnalosti v příjmech, bohatství a životních podmínkách. Právě kvůli tomu se společnost stává stále ponuřejším obrazem lidské existence. Marx byl přesný, pokud jde o důsledky volného trhu pro prostého člověka: trhy se stávají pouze ideologickým ospravedlněním porušování lidských práv. Čili: kapitalistickým násilím.
Preferování "skryté ruky" trhu znamená zhodnocování světa věcí, zboží a úměrně znehodnocování světa lidí. Člověk se necítí dobře, je většinou nešťasten, neboť ani v práci, ani mimo práci nezušlechťuje svobodnou energii, ale místo toho ruinuje svého ducha. Nadvláda soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tržního chaosu lidem neumožňuje regulovat společenský proces, jak si na to zvykali za socialismu.
V oblasti politiky tomu odpovídá sílící politické zpátečnictví, vytváření všemocné byrokracie, stojící proti širokým vrstvám. A v kultuře? - hluboký úpadek. V. Klaus má nejspíš nechtě pravdu: člověk, který strávil část života za socialismu, se nesžije se současnými poměry, schází mu solidní mezilidské vztahy, všude cítí osamocenost, opuštěnost, bezbrannost (spravedlnosti se dožaduje marně), ztrácí tak smysl života a hledá radosti a uspokojení třeba v narkotikách. Hle, do čeho vyúsťuje současná "svoboda" a "demokracie". Před desítkami let byla lidstvu otevřena hodnověrná cesta k dosažení blahobytu, začala vytvářením kvalitou originálního společenství rozumných bytostí, avšak lidstvo (pomineme-li známé výjimky - ČLR, Kubu, Vietnam, nejnověji Venezuelu a některé další země) ve své většině tímto směrem dál nekráčí a zdá se, jako by se nad tímto historickým malérem nijak zvlášť nezamýšlelo. Příčin je mnoho, avšak jedna z hlavních tkví v tom, že tento lidský vynález je osočován, diskreditován, dějinné myšlení je falšováno, znejasňováno, zamotáváno. Všechno kvůli tomu, aby revoluční minulost byla přijímána apaticky, lhostejně. A tak má člověk pouze dvě možnosti: věřit ve správnost toho, co existuje, nebo považovat svět od počátku za hloupý, prolhaný a nespravedlivý. A v takovém duševním rozpoložení pak necítí pod touto ohavnou společenskou hladinou skryté spodní proudy napětí. Samozřejmě, že nepřátelé pokroku cítí toto napětí a uvědomují si, že po větším vzdutí může nastat nečekaně silný vichr, který prorve klamavou tišinu. Ano, ve světě existuje věčné vzbouření života, věčné, opakující se revoluce. Občasné neúspěchy - jako před šestnáctí lety - pak vedou k totalitarismu násilí restaurovaných režimů a nastolení systému vykořisťování. Nicméně člověk, stejně jako lidstvo, nemůže žít dlouho v chaosu (v chaosu mohou žít pouze neživí), z čehož plyne, že proces uvědomování se nemůže zastavit ani absolutně, ani navěky. Ne, domněnky, podle kterých si příští generace zvyknou na buržoazní "svobodu" (viz např. M. Tuček a kol., Dynamika české společnosti na přelomu století), jsou fiktivní a nereálné. To by znamenalo, že kapitalismus je věčný. Dějiny však neznají ve svém vývoji konečný stav. Tak jako poznání, ani dějiny nemohou být definitivně dovršeny v nějaké stadiu lidstva, abych parafrázoval Marxe. A dále: ignorovalo by to velice zajímavou a vědecky dokázanou skutečnost, že po každém "činu mysli" (revoluci) tajemně zůstává něco, co se pak stává majetkem dalších generací; tak se kumuluje všelidská revolucionizující kultura. Z toho lze odvodit obecný poznatek, že lichá je naděje elity konzervativních liberálů (tak si sama říká), že příští generace se již nedozví, co to je revoluce a tudíž bude zbavená revolučních intencí. Generace, které bude chybět vlastní zkušenost z revoluce, ji přesto bude mít a touha lidstva po spravedlnosti a humánních lidských vztazích nikdy nepomine. Bedřich Engels, na základě výsledků vědy, která zjistila empirický původ lidského myšlení, napsal, že individuální zkušenost může být "do jisté míry nahrazena výsledky zkušeností celé řady jeho předků". Stojí za pozornost, že i slovutný americký vědec Noam Chomsky ve svých studiích o "kontinuitě" jazyků vychází ze syntézy Platóna, který rozjímal o tom, jak "v nevědoucím, kdykoli o některých věcech ví, jsou pravdivá mínění o těch věcech, které neví". A lze připomenout i Descarta, podle kterého "intuitivní znalost je spolehlivější než kterákoli jiná a všichni lidé se rodí s jejími pozůstatky". Mnozí současní vědci se přiklánějí k názoru, že co si pamatujeme z předešlé existence, je obsaženo v genetickém vybavení. Takže je jasné: generace budou pořád projevovat úsilí o tvorbu něčeho nového, spravedlivějšího, něčeho, co by polidšťovalo svět, podněcovalo ho k revolučním přeměnám, ke stále vyšší kultuře a stále dokonalejší civilizaci. Jistoty zpátečníků, že se vývoj lidstva zastaví, jsou tudíž klamavé a sebeklamné. Jinou věcí je, že i progresivní pohyb vyžaduje podporu. Nepřetržitou. O tom se poučujeme ze zkušeností vlastních, a poučují nás o tom i síly, které hlavní záruku naší "stability" vidí v globální chobotnici zvané "globalizace", resp. EU a NATO, jež tisícerými chapadly hrabou a chňapají všude kolem, co se jen dá. Oklešťování životního prostoru národů a států, to je přece strategie, jejímž cílem je nastolit takovou "svobodu", ve které nezbude ani jediná země, kam by bylo možné před ní uniknout. Již vidíme, jak se vynalézají nejrůznější důvody a způsoby na utahovaní sítě kolem celé zeměkoule. Všechno má být "uvnitř". Svět, a my v něm, je a má být svírán stále těsněji v objetí nacionalistických "globalistů" a "integrátorů". Všechno, co se tomuto strašnému vývoji světa staví do cesty, musí být ničeno. Ovšemže: úsilí je marné - nové stonky rozvíjejících se národů (vzpomeňme ČLR, Rusko, stále více států v Jižní Americe atd.) se stávají nosiči životaschopných semen nového světa, a mimo to stále více sílí proud podstaty, proud ducha obnovy světa, do kterého patříme i my.
Západní svět již nemůže žít bez násilí. Nynější "nadnárodní" konfigurace vznikly proto, aby nedovolily volnost národům, jež si zvykly na svobodnou volbu způsobu žití a vyjádření vůle a jednání. Pro Západ podobná "disharmonie zájmů a chování" není přijatelná; je nebezpečná. Proslulí západní politici (hlavně němečtí) a geopolitičtí stratégové otevřeně panikaří a doporučují nastolení pořádku a souladu, neboť národy tzv. postkomunistických zemí by mohly začít přemýšlet o "volbě vlastní vývojové cesty" a snad i o "nastolení diktatury proletariátu" (R. Dahrendorf). Podobně dodnes mluví i proslulý reakcionář Z. Brzezinski.
Proto se "jádro" NATO a EU aktivizuje. Vychází z předpokladu, že "vyspělý" Západ je vládcem europrostoru, má tedy právo mít z něho užitek, tím spíše, že se stále více potýká s vlastními krizovými problémy. Někdejší "zásobárna", jež dočasně (v období socialistickém) byla v rukou "nevěrných", se musí předisponovat do "pevnějších" rukou. Tak spustili "panevropské hry": vše, več jsme věřili - státní suverenita, samostatnost, národní jistoty, kultura - má být smeteno; ba i sám pojem suverenity a jistoty. Inu, revoluce dovolila Evropě, aby se iniciativy k ofenzívě chopila reakce. Pravice projevuje všude a ve všem násilí, a levice - diskutuje o "nenásilí" a proklíná "bolševické násilníky". Lidem se však již začíná ošklivit nevkusné a spekulativní žvanění, nekonečné debaty, nesváry, publicistický verbalismus atd. Pravicová politika se potácí v bludném kruhu nihilismu, zatímco levice hledá v morálce "nenásilí" argument pro svou pasivitu.
Zdravě smýšlející lidé se však s neblahým stavem nesmíří. Jestliže vědí, co je správné a co se má stát, vědí také, že tomu musí napomoci, že samo o sobě se to určitě nestane. Jde tudíž o to, aby byla u těch, kdo tuto víru v sobě mají, živena energie. Ať chceme nebo nechceme, všechno je boj. Jasná a nejpevnější idea vykoná své dílo jen za předpokladu, že bude šířena a povede k rozhodnutí duší slabých a nejistých.
Autor: Ivan Hlivka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |