Básnířka a folkloristka Jola Filipková-Čepcová:
V klášteře je zakázána řeč, proto tam není přátelství
Polský obdeník Glos Ludu, který vychází v Českém Těšíně s podporou ministerstva kultury ČR, nedávno překvapil své čtenáře rozhovorem Jacka Sikory s Jolou Filipkovou-Čepcovou.
Tuto básnířku občané polské národnosti v české části těšínského Slezska dříve vnímali jako talentovanou dceru známé jablunkovské literátky, už nežijící Anny Filipkové, ale na počátku devadesátých let se Jola ztratila. Jako by se pod ní propadly její rodné Beskydy.
Kde byla? Odešla do kláštera bosých karmelitánek v Krakově, jeho neproniknutelné zdi později opustila, vrátila se na Těšínsko, vdala se, porodila dvě děti, vydala sbírku veršů, hraje na housle ve dvou beskydských folklorních souborech, v jednom je dokonce primášem, a ... začala psát prózu - o životě v klášteře.
Část nevšedního rozhovoru přetiskujeme. Především pro poznání "humanismu" katolické církve, která své nejvěrnější křesťanky nadosmrti separuje od světa, zavírá je do cel s půl metru širokou postelí a zakazuje jim i takovou lidskou přirozenost, jakou je řeč nebo podání ruky rodičům. Je zřejmé, že stejně kasárensko- žalářní poměry, jaké panují v klášteře bosých karmelitánek v Krakově, vládnou i ve shodném klášteře tohoto řádu na pražských Hradčanech nebo v Horní Lomné v okrese Frýdek-Místek.
O tom, že půjdu do kláštera, jsem přemýšlela snad půl roku... Do kláštera se vstupuje ze dvou prostých důvodů - z přesvědčení a z lásky k bohu. Nerozhodovala jsem se proto, že bych hledala zaměstnání nebo mě nebavil život... Cítila jsem, že jsem k tomu povolána. I když jsem později z kláštera, který stojí v samém centru Krakova, na Koperníkově ulici, odešla, ničeho nelituji. I dnes si občas říkám, že to tak muselo být - musela jsem jít do kláštera a stejně tak jsem z něho musela odejít.
Klášter v Krakově je prý oddělen od světa 9 metrů vysokou zdí?
Ano, je to proto, aby řeholnice neviděly svět. Jednou se projde bránou a ven se už nikdy nevychází. V krakovském klášteře některé sestry žijí přes 50 let. A tolik let nebyly na ulici. Nevědí, že venku jezdí automobily. Pokud jde o setkání s nejbližší rodinou, je povolena pouze jedna hodina jednou za měsíc v tzv. hovorně. Vypadá to tak, že jste v malé klícce, pak je mříž, metr prázdnoty, ještě jedna mříž a za ní je druhá klícka. V ní stojí vaši rodiče nebo příbuzní.
A jak běží všední den bosé karmelitánky?
Den je rozdělen na tři části - 8 hodin spánku, 8 hodin modlitby a 8 hodin práce. Všechno se odehrává na povely zvonku. Zvoní se k modlitbě, na mši nebo k tzv. odpočinku. V kontemplačním klášteře se musí celý den mlčet. Mluvit je dovoleno jen dvě hodiny denně, pouze po obědě a po večeři.
Neexistují však privátní rozhovory a jsou zakázány soukromé dialogy, proto tam neexistuje přátelství... Každá sestra má svoji samotku, velmi skromnou celu. Mým největším překvapením byla šířka postele - pouze 56 cm. Několik prvních nocí jsem nedokázala zavřít oči. Ale člověk si zvykne na všechno...
Proč ses rozhodla vrátit?
Měla jsem zdravotní problémy, také psychické. To je normální. Když se člověk ocitne v úplném uzavření, reaguje jinak, je přecitlivělý. S konečným rozhodnutím o mém odchodu to bylo jako se vstupem do kláštera - byla v tom opět láska a přesvědčení. Poznala jsem, že v klášteře není moje místo a moje služba. Rozhodovala jsem se dlouho, až jsem jednoho večera řekla, že odcházím. Sestry byly zaskočeny a navrhly mi, že ještě týden, nebo dva mám otevřené dveře... Nabídku jsem už nevyužila.
Jaké byly první dny po návratu?
Bylo mi těžko. Vstoupila jsem do kláštera 2. ledna 1993, tedy první den po rozpadu Československa. Když jsem se vrátila, všechno bylo jiné. Jiné peníze, jiná pojištění, která v klášteře neplatila. Měla jsem proto hodně problémů s banálními, životními záležitostmi. Ale nějak jsem to překonala a našla si práci jako vedoucí rekreačního střediska v Horní Lomné. Tam jsem byla mezi lidmi a podařilo se mi přejít k všední každodennosti.
Vrátila ses také k poezii, vydala jsi sbírku...
Sbírku jsem vydala sama, na koleně, pouze pro nejbližší a přátele. Protože poezie je mi útěkem od šedivé skutečnosti, kterou jsem prožívala velmi těžce. Musela jsem prchat do krajiny poezie, někde vyslovit své myšlenky. Nyní píšu poněkud méně, protože hodně času mi zabírají obě kapely. Ale píšu, protože člověk musí psát, aby mohl žít.
Děti posíláš do české školy, protože manžel je Čech. Víme, jak to bývá. Neměla jsi s tím nějaké problémy?
Zpočátku to byla hrůza. Když se známí dověděli, že dcera chodí do české mateřské školy, bylo nám těžko. Dostávali jsme dokonce anonymní telefonáty a šířily se pomluvy, že přemlouvám polské rodiny, ať posílají děti do českých škol. Nebyla to pravda. Nevím, kde se v lidech bere tolik zloby. Vždyť jsem zůstala Polkou. Děti s manželem hovoří česky, se mnou polsky, naučila jsem je číst polské knihy a s chutí se baví polsky se sestřenicemi. Ale emoce už pominuly. Možná proto, že hraji ve dvou polských souborech a jsem pokladníkem místní skupiny PZKO (Polský kulturně osvětový svaz v ČR - pozn. IH) v Dolní Lomné.
Prozradíš nám své životní plány?
Mohu říci, že moje životní sny se splnily. Kromě jednoho - chci ještě napsat knihu, prózu. Už jsem začala psát, ale nevím, zda ji dokončím. Na každý pád to bude knížka o klášteře, zejména o lidech, kteří se kolem něho točí. Protože první rok v klášteře, kdy jsem ještě nebyla zavřena do klausury, dostala jsem úkol udržovat kontakt kláštera se světem. Často jsem vídávala lidi, kteří obcházeli klášter a přicházeli do jeho kostela. Jedni prosili o chléb, druzí o peníze, další o modlitbu. Většina z nich byli psychicky nemocní lidé. Právě o nich chci napsat. A také o sobě, protože tato kniha by měla být autobiografií, zobrazením mého života od gymnaziálních let, přes klášter až po návrat do normálního života.
Připravil IVO HAVLÍK
Autor: Jola Filipková-Čepcová, Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)