V přízemí tehdejší hlavní budovy Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, dole pod schodištěm do prvního poschodí, mě někdy v roce 1953 nebo 54 oslovil pan profesor Králík krátce poté, co si přečetl můj elaborát jím zadaného úkolu posoudit sbírku Vítězslava Nezvala Křídla; můj referát se mu údajně docela zamlouval. Oslovil mě otázkou, jak prý se cítím ve svém postavení »na křižovatce«, v němž jsem se nejspíš nacházel i v této chvíli pod tím schodištěm, což asi bylo na mně znát...
Co jsem mu odpověděl, to už dneska nevím, nejspíš jsem se jenom přihlouple usmíval a nic víc.
Na křižovatce jsem se cítil mockrát v životě - a také tenkrát pod tím schodištěm. I nyní se tak cítím a nevím, co si o tom mám myslet. »Myslím, tedy jsem,« znám latinský aforismus, ačkoli v latině jsem slaboučký a mám z toho komplex... Komplex ovšem mám i z lidí, kteří se na všecko na světě dívají jednoznačně; vypadá to sice lákavě, ale co že to končívá přechodem od demokracie k diktatuře a černokněžnickému fašismu...?
Mám dojem, že můj pocit člověka na křižovatce se týká ponejvíce politiky, ať té pravicové, nebo levicové. Ačkoliv určitě přebývám na levé straně, poněvadž taková je moje životní zkušenost, zdaleka si nemyslím, že jsme si na levici počínali vždycky správně a dobře, chraň bůh... Byl by to také zázrak po těch zkušenostech, které jsme měli, ale do sebehodnocení se zatím ještě nikomu nechce. Pořád všichni melou, že by toho zneužila pravice... Ale ta přece zneužívá i toho mlčení a vymýšlí si pro nás i důvody toho mlčení...
Říkáme, že chceme mluvit i jednat o budoucnosti, což ovšem není možné bez zhodnocení minulosti, bez vyrovnání se s ní. Nejsem si tak docela jistý, jestli nemáme mezi sebou lidi, kteří naše chyby neuznávají, nevidí, a proto o nich nechtějí slyšet. Ale když nebyly chyby, tak proč jsme potom prohráli? Že si to přáli naši nepřátelé, je jisté, ale musíme si připustit svůj vlastní podíl viny, bez toho to nepůjde... Dělat něco lépe předpokládá uvědomění o tom, co se dělalo špatně, zobecnit zkušenost s tím, co se provádělo špatně... OTEVŘÍT SI OČI... Jinak ovšem platí, co věděl už spisovatel Hrabal v době, kdy vyznával zásadu sociální spravedlnosti: co se děje, nejsou »spalničky«, ale EPOCHA, tak to napsal.
+*+*+*
Když Jarkova tatíka někdy ve 20. letech minulého století postihla výluka z dolu Hedvika v Petřvaldě ve Slezsku, kde byl déle než dvacet let důlním zámečníkem, určitě ho ani nenapadlo, že by jeho tenkrát sotva narozeného synka Jarka mohl za nějakých šedesát let postihnout stejný osud. Vyhodili ho pro jeho komunistické názory stejně jako kdysi tatíka a basta. Takového chlapíka tu nemohli po svém panském převratu potřebovat. Jestliže něco takového nemůžete slyšet, pusťte si jinou muziku od pana Havla nebo pana Klause nebo pana Topolánka či jiného pána, kteří vám vysvětlí, že to tak bylo spravedlivé, aby oba ty Pěknicy jednoho po druhém vyházeli...
+*+*+*
Spor není o dvou nebo čtyřech partajích, jak celou věc někteří zprava i zleva vysvětlují, ale o dvou třídách, o dvou lidských přístupech, o chudobě a lepších prý lidech, o skutečném osvobození, a ne o pomstě, o rovnosti, a ne o novém panstvu, o lidu a jeho tvoření a mravním i intelektuálním vzestupu, ne o hercích a režisérech, které v televizi donekonečna předvádějí, ne o majitelích, ale o bohatcích v srdci a hlavě, chápeš to, ty křene? Jistěže nevíš, oč jde, a přece tě postavili do čela podniků, obcí a úřadů a pověřili tě vyhazováním poctivých, pracovitých a talentovaných lidí všech profesí a řemesel. Jak dlouho ještě budete vládnout, neměli byste už táhnout ke všem čertům, což?! Nejvyšší čas, pánové a dámy, nejvyšší čas!
Jarek si uvědomoval, že on a jeho lidé žijí v obklíčení těch, kteří si nepřejí žádné změny, natož k větší rovnosti mezi lidmi, kdepak, a podle toho se s nimi musí umět zacházet, nic se nesmí lámat přes koleno, nic urychlovat, ať to trvá sebedéle. To nemůže dělat každý, poněvadž se to dříve nebo později vymstí. Netrpělivost je strašlivě, ale doslova strašlivě nebezpečná. Tady musí být člověk velice opatrný a kritický sám k sobě. To věděl už Lenin a upozorňoval na to jako nikdo jiný, a ne že ne, jak tvrdí dnešní pravice, která si hanobením toho člověka do budoucna vykopala hrob stejně jako tupením takových lidí, jako byl Fučík a mnozí další lidé nejryzejšího srdce a nejčistší obětavosti...
Ale co je to všechno ve srovnání s tím, když děláme chyby dnes my na levici, poněvadž na nás totiž nejvíc záleží, my máme vědět v každém okamžiku, že jsme rozhodující, poněvadž jsme nejdemokratičtější vrstva národa, jsme nejvíce zdola, nejobyčejnější lidé, nejvíce jsme toho zakusili od života, a to v mnohých generacích hluboko do minulosti... Nemůžeme si nechat vyrvat z rukou, čím jsme se protrpěli a co jiní kolem nás nemají čím nahradit... Pokusil jsem se to tady alespoň z nepatrné části a za svoji generaci popsat... Jestli se mi to podařilo, to nevím, ale z té duše jsem se snažil, to mi věřte, třebaže dobře vím, že to současným panstvem k sebezpytování nepohne. Doufám alespoň, že je to »nadzvedne«, což by bylo víc, než mohu očekávat...
+*+*+*
Současní politikové z obou stran rádi preferují rok 1948 jakožto kdoví jak závažný, ale Jarek Pěknica s nimi nikdy nesouhlasil a osobně nejvýš vzhlížel k roku 1945, kdy do země přišla Rudá armáda.
Ano, ti Rusové a Rusáci to byli, kteří to tenkrát všecko rozhodli a všecko založili a na které si vzpomínám, uvažuje pan Jarek, jak seděli s námi kolem stolu za talíři kyselého zelí s bramborami, poněvadž nic jiného jsme ani pro ně, ani pro sebe tenkrát na konci války neměli... Naši jim vykládali, jak zelí pořídili v sudu, do něhož nakrájené zboží našlapávali bosýma nohama...
Mladý ruský poručík se smál a ujišťoval nás, že u nich na Ukrajině mají k tomu účelu »speciální«, jak říkal, udusávače - upěchovače, které zajišťují hygienické podmínky nutné k výrobě a konzervaci potravin... My jsme mu věřili i nevěřili, smáli jsme se s ním a ostošest konzumovali zelí, vyrobené nehygienickým postupem... Nebo si pan Jarek vzpomene na třináctiletého kluka v rudoarmějské uniformě, jehož se tenkrát zvědavě ptal, kolik že je mu let, ale klučina se tvářil, že nerozumí otázce a neodpovídal... Asi to měli zakázané říkat ti »synové pluků«, aby se nepovídalo, že v Rudé armádě bojují i děti.
A což ten chlapík, kterému Jarek položil otázku, kdo že prý je lepší, zda Stalin, nebo Lenin, a dostalo se mu obrazné odpovědi s příměrem o kaluži v silnici, kterou by podle vypravěče Lenin obešel, kdežto Stalin by lezl rovnou přes kaluž... Tenkrát tomu příliš nerozuměli, ale sbližovalo je to na celá dlouhá desetiletí dopředu, daleko do zapeklité budoucnosti...
Ovšem ne žádný osmačtyřicátý ani osmašedesátý rok, jimiž se našinci dnes zaříkávají, ale jedině pětačtyřicátý byl ten pravý a jedinečný, tak je to a už zůstane navěky, holenkové...
Jarek Pěknica se nenarodil jako rusofil, ale STAL SE JÍM a natrvalo... Není žádná třasořitka, aby každých deset nebo dvacet roků měnil názor, když pár lidí z panstva zblázní národ a postaví ho proti těm, kdo mu před stejnou dobou dali svobodu... Rádi by vítěze druhé světové války, které ta výhra stála víc než kohokoli jiného, moc rádi by je viděli jako své zajatce, izolované a bezmocné, zbavené přátel a spojenců. Vždycky si to tak přáli uvidět ti panští synci a dcerky, ten měšťácký hnůj, který se vždycky tváří ukřivděně, jakkoli dávno provokoval srpnový zásah, ba počítal s ním a přál si jej, jen aby zostudil jedinečnou zemi... Marně.
Tak jsem si to tenkrát myslel, a proto to tak říkám i dnes. Ostatně v demokracii, kde platí zásada názorové plurality, by to nemělo nikomu vadit, že ne? Co já musel za dlouhý život vyslechnout cizích názorů, aniž jsem běžel udávat jejich nositele pro jejich hloupost. A vydržel jsem to, to se ví...
To je moje vyznání až do hrobu, dámy a pánové, a s ním se s vámi loučím.
Autor: Jaroslav Sekera
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)