(pokus o terapii)
Jméno "Karel Steigerwald" (1945) s poznámkou "publicista a dramatik" budí v mnoha čtenářích averzi, ba zášť, spojenou někdy se spisovnou, jindy s nespisovnou (kupř. anatomickou) slovní zásobou. Je někdy posílán do míst, kde záda ztrácejí své slušné pojmenování, jindy je jeho počínání spojeno s ironickým úsměškem či mávnutím ruky (tak zaháníme mouchu, která nás obtěžuje). Budiž, Steigerwaldův zevnějšek a zvláště jeho myšlení dobrý dojem nevzbuzují, jeho dramatizující publicistika má k seriózním komentářům velmi daleko, ať již se manifestovala v Lidových či Literárních novinách nebo jinde. Z podtextu lze vyčíst aktivismus ne příliš novodobého "konečného řešení komunistické otázky", krásného světa bez komunistů navěky věků: systematicky denuncovat, označit za vrahy, pomocí zákonů a soudů vyčlenit z "normální společnosti", založit veřejné tribunály, zakázat, a když ani hrozby nepomohou, nejlépe ještě ožebračit, popř. koncentrovat (uvěznit jako zločince nebo umístit v lágrech jako malomocné). Zatím se otevřeně nepíše o nutnosti popravovat, vyvraždit v zájmu demokracie, preventivní obranné a sebezáchovné mise.
Hlasy desetitisíců zavražděných a umučených československých komunistů v průběhu 20. století, zavražděných antikomunisty, někdy dokonce s rudou bolševickou knížkou v kapse, mne děsí. Přesto se jako legitimní jeví otázka, zda můžeme pokládat dramatickou tvorbu tohoto komentátora Mf Dnes jen a toliko za doklad, příklad a demonstraci určitého typu nenávisti (srovnatelné s onou antisemitskou, případně antiněmeckou těsně po 2. světové válce). Tvrdí se, že dramatická tvorba má své vlastní zákonitosti jako každá umělecká tvorba, a jakkoli se ten či onen talent vzpouzí, bude uměním políben - a dovlečen k pravdě a kráse. Někdy se Uměna zhrozí, koho že to oslovila, někdy se zhrozí samotný Herec či Dramatik, do čehože to byl Múzou vmanévrován. Nezapomínejme, že kdysi i marxistická (přesněji: k marxismu se hlásící) kritika se Steigerwaldovými hrami spojovala "odvahu", "socialistický kriticismus", "nové vidění", že autor napsal za "normalizace" mj. scénář k úspěšnému pohádkovému filmu Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987), přispěl do četných anket a byl činný jako divadelní dramatik, dramaturg, divadelní a filmový kritik, ale i rozhlasový dramatik (uplatnil se i v kvalitním seriálu Jak se máte, Vondrovi, v němž mj. excelovala J. Švorcová - ani to nemíním ironicky.). V poslední době je připomínáno jeho autorství scénáře relativně úspěšného muzikálu Excalibur (s texty V. Třešňáka a J. S. Hedla). Prosím, jen naše protivníky (a oni se jinak nedefinují než jako "proti") nepovažujme za idioty.
Nedávno vydaná kniha DEVĚT KOMEDIÍ Z KONCE STOLETÍ (Brno, Větrné mlýny 2005, ed. "dramatické texty", sv. 35, 634 str.) si zaslouží pozornost, alespoň politologickou, hned z několika důvodů. Autor se hrami chce vyjadřovat především ke společenské, národní problematice, chce ji demonstrovat a klást otázky (případně sugerovat odpovědi). Na svazku je pozoruhodný už předpoklad čtenářovy negativní reakce na knihu, ekvivalentní reakcím na Steigerwaldovo hřímání žurnalistické: proto čteme na přebalu jen málo nadsazené "Varování" před agresí vůči knize, kterou při "vyhození z okna, rozškubání či zadupání do bahna" nelze reklamovat. Také se zde objeví pojem "čecháčkovství", v Mf Dnes i Lidových novinách zhusta užívaný pro bezzásadovost, bezcharakternost a vzájemnou výpomoc Čechů (všimněte si - ne "my", ale "oni") ve smyslu "ruka ruku myje" a "odpusťme si co jsme si" (taktéž na přebalu). Stejný pojem byl nadužíván i v publicistice Vlajky a Arijského boje za protektorátu vůči lidem projevujícím nízký stupeň loajality či velkoříšského myšlení a evropanství. Za prvorepublikového kapitalismu byl synonymem kondelíkovštiny nebo legitimismu pilných občanů byvšího Rakouska ("Náš pan Čehona"), za socialismu zcela splýval s maloměšťáctvím, Steigerwaldem kdysi pilně tepaným. Většinou se s čecháčkovstvím spojuje malost, přizpůsobivost, bezpáteřnost, což je obraz Čechů vyhovující zaměstnavatelům K. Steigerwalda, ale i v české společnosti pěstovaný jako komplex méněcennosti. Jsme národ s nejmenším národním uvědoměním v celé Evropě. Vzpomeňme si, kolikrát jen jsme slyšeli: "Nediv se, je to české." Čekšmejd. Dodejme, že i tato nepěkná vlastnost umožnila našemu národu přežít "pod kamenem" chvíle těžké dějinné nepřízně, kdy by Husův hlas jako polnice zvučný, ani Žižkův palcát, ani charakter Fučíka jako odpověď nestačily a odpor by byl zlomen hrubou silou. Cenou za přežití jest švejkovství, zrada (onen "úsměv bestie", iritující Heydricha; Pavol Janík píše ve svém známém aforismu, že "dobrá zrada jest nad zlato"), nebo právě "steigerwaldismus", ona jednota mravního fanatismu velkých slov, plochého racionalismu smíšeného s pudovou hysterií a sebejistým mesianismem na straně jedné, na druhé pak latentního sebeopovržení, komplexu méněcennosti, okázalostí zakrývané nedůvěry v jakékoli hodnoty, tedy i v sebe samého. "Copak je možné mezi námi žít?" ptá se jedna postava Steigerwaldovy hry, a přináší-li možnost konfrontace "s autorovým nepříjemným viděním světa, nás i sebe sama" (J. Vedral v předmluvě, s. 12), lze se stejně oprávněně ptát, zda "steigerwaldismus" není modus čecháčkovství dnešních dní, nebo odvrácená tvář naší národní mentality, v níž cosi fašistoidního tu a tam přežívá. Ať je steigerwaldismus čímkoli, jistě není projevem národní hrdosti ani klíčem k devíti hrám. Pochybuji, že z nich "sezvíte víc, než z jakékoli dostupné historické či sociologické monografie", jak se nám snaží vsugerovat Jan Vedral, nechtěně parafrázuje výroky Bedřicha Engelse z dopisu slečně Harknessové o charakteru románů Honoré de Balzaka.
Steigerwaldovy hry jistě chtějí být svědomím národa, českého národa, obrazem jeho mentality, vin, malosti a povrchnosti, někdy možná i hledání a tápání, zvláště však jeho ubohosti. Ubohosti jeho "elit", obrazem jeho "plebejství", namnoze v duchu kunderovského nihilismu. Tvoří místy svébytný pendant jeho "komentářů", ke své škodě, zauzlují se v nich, jako by se vzpíraly jednoznačnosti, dramatikem vyznávané, jindy do ní upadají a jsou jí uškrceny. Takoví jste, říká nám dramatik her, měli byste se kát, prosit o smilování, přijmout trest. Češi a jejich komunismus. Ubozí čecháčkové, ani očisty nejste schopni? Toto gesto intelektuála je scelujícím gestem Steigerwaldovy dramatiky. Gestem řídícím a svrchovaně panovačným, při vší snaze o domnělou problematizaci "velkých pravd"; dlužno dodat, že při vší patologičnosti působivým a esteticky relevantním. Slovem: umí psát, tedy patří k těm, jež by F. X. Šalda označil za "umělce", avšak není "básníkem", géniem, F. M. Dostojevským, na něhož si někdy hraje: jeho hra je mnohdy okázale scénická, tezovitě instrumentální a typově reprezentativní než vnitřně existenciální, náboženská či filozofická. Nešustí tolik papírem jako opusy Havlovy, má smysl pro dialog a drama chvíle, přesto se v jeho textech spíše cosi ukazuje, groteskně nadsazuje, až chrapounsky a vulgárně předvádí než dramaticky dokazuje, rozvíjí, stupňuje, propadá do hlubin lidské bestie a stoupá do výšin lidského rodu. Steigerwald chce provokovat, dráždit, být duchaplný a esejistický. Jeho herečky-komediantky jsou vlastně jen karikatury a karikaturky. Píše-li Jan Vedral v předmluvě, že "představitelé restauračního divadelního managementu /./ se už (nejen) Steigerwaldovou dramatikou nezabývají" (s. 7), nebude to asi dáno potřebou inkasovat honoráře za vlastní hry či adaptace, spíše nezájmem diváků identifikovat se s modely domnělého (nebo skutečného?) selhání, viny, kladené namnoze persónami, které svoji důvěryhodnost dávno ztratily. Přesto autor umí vytvořil dialog, a kdyby dal svým postavám více volnosti, kdyby je méně vodil a více se jimi dal vést, mohl by vytvořit text srovnatelný s Daňkovým nebo Topolovým (uměleckou a noetickou hodnotou), abych jmenoval dvě nejvýraznější osobnosti českého dramatického poválečného světa. A někdy se mu to skutečně daří, a tu rozvine různé pobočné významy bez nároků na "konečné řešení".
Knižní svazek otevírá hra Tatarská pouť z roku 1979. "Kamaráde, strach v tobě zmrazí člověka, ale strach není všechno. Důležitý je, abys začal pohrdat sám sebou, pak už mlčíš," říká v závěru správce muzea Šmoranc, ale smysl hry hledejme v něčem jiném. Z odstupu více než 25 let je zřejmé, že předjímá ústup odpovědných, obětavých a zásadových "tatínků" (nebezpečně komunistických, "pro jiné"), a úspěšný nástup Lokajíčků a jejich "teplé šunky", která je přece víc než jakési "hovězí přední". Parazitní, ale i přičinlivá mentalita egoismu ("pro sebe", tedy "pro nás") je zde velmi dobře předvedena a - zdůvodněna, takže hra patří k tomu nejlepšímu z autorovy dílny. Lokajíčkovo "My máme mě" se Šmorancovým strachem a sebepohrdáním však naznačuje tematické okruhy, které budu v Steigerwaldově dramatice sílit. Je jím především udavačství, přerůstající v leitmotiv některých her, nebo motiv "kostlivce ve skříni" ad., jak je můžeme vyčíst z Dobových tanců (1980), Foxtrotu (1982), A tak tě prosím, kníže (1982), Neapolské choroby (1983/84), ze hry Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma (1989/90), Nobel (1993/94), Marta Peschek jde do nebe (1998) i Hraj komedii (1999/2000), a to se stále výraznější tendencí. Každá z nich má jistý provokativní rozměr a typovou modelovost, přerůstající až v groteskní schematičnost, brechtovskou i absurdní, tragikomickou. Nejhorší z nich, tedy Nobel a částečně i Hraj komedii prokázaly tolik schopnosti urážet vnímatele, včetně herců, že to nezůstalo bez kritické odezvy v dobovém tisku i mezi diváky.
Na závěr si dovolím upozornit dramatika i komentátora pana S., že téma denunciantů není jen "bílým místem" minulosti a esem novodobé Ligy proti bolševismu. Nejen mne, ale i jej by mělo zajímat, kdo a komu a jak a proč donáší právě teď, třeba v tomto okamžiku. Kolik politických vězňů zplodil a plodí tento režim (všechny zapře!), kolik hořících obětí zažehl a kolik zvěrstev bohorovně přehlédl. Kdesi bylo slyšet, že žádná moc se nezbavuje dobrých udavačů moci, nad níž zvítězila. Buďme imunní vůči steigerwaldismu a zvítězíme nad sebou samými, čtěme Steigerwaldovy hry jako výzvu k popření toho, co z nás dělá otroky gest, frází, cetek a předsudků.
Autor: Josef Kohout
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |