Vážení hosté, milí přátelé, kolegové,
vítám vás na dnešním kulturním shromáždění, které jsme mohli uskutečnit jen díky všestranné podpoře ze strany města Teplá, zejména pak pana starosty Pavla Charváta. Z naší strany je pak celá akce zaštítěna levicovou frakcí Evropského parlamentu GUE/NGL, které chci tímto taktéž poděkovat. Zvláštní poděkování si zaslouží i Dr. Emil Hruška, můj asistent, za svědomitou práci organizační.
Naše shromáždění je akcí ryze kulturní, nikoli politickou, to chci výslovně zdůraznit. Mrázov jsme jako místo konání této akce zvolili proto, že se zde nachází - přes veškeré bouře a krupobití, které se naší zemí přehnaly v posledních desetiletích - unikátní památník. Památník s básní Den, kterou napsal těsně před svou smrtí Josef Hora, in memoriam první národní umělec Československé republiky. Básník, kterého literární kritik Václav Černý označil za »nejurozenějšího ducha mezi našimi básníky«, a o němž Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal: »Verše Horovy právě tak jako verše Nerudovy žijí v povědomí mnoha českých lidí. Hora byl dobře uhnětený z půdy i z povětří svého rodného kraje. Doba ho poznamenala a on poznamenal zřetelně i svou dobu. Je nezapomenutelný. Vešel do kruhu velkých českých básníků.«
Chtěli jsme a chceme z tohoto místa vyjádřit svoji úctu Josefu Horovi a dílu, které po sobě zanechal. A naším druhým úmyslem bylo, dát jeho jméno literární ceně, kterou jsem založil a kterou bude od tohoto roku udělovat Unie českých spisovatelů. Bohužel, tento úmysl nemohl být naplněn. Potomci a příbuzní Josefa Hory se totiž zhrozili obsahu otřesného a zavádějícího článku, který o chystané akci v Mrázově sepsal pan František Kšajt, dnes karlovarský zpravodaj deníku Právo a paradoxně již pilný novinářský snaživec z předlistopadových časů. Reakce Horových potomků byla pro dnešní dobu příznačná - nepřejí si, právě v obavách z možného politického zneužití - aby literární cena nesla jeho jméno.
Je nám to velmi líto. Ale taková je bohužel realita dneška. Takové je psaní mnoha tzv. novinářů a taková je bohužel leckdy ničivá moc médií. Nezbylo tedy, než cenu nazvat pouze Literární cenou Unie českých spisovatelů. Dopředu však zaručujeme, že touto cenou odměňovaní umělci a jejich díla budou mít takovou úroveň, že si tato cena získá důstojné renomé mezi ostatními literárními oceněními.
Dovolte mi, abych se ještě vrátil k historii památníku, u kterého jsme se shromáždili.
Jak se dalo zjistit z kusých archivních materiálů, původně se jednalo o pomník padlým z první světové války. Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva chtěli čeští osídlenci Mrázova vzdát hold osvobození od nacismu a přeměnili pomník v unikátní památník, na který byla bez dalšího umístěna báseň Josefa Hory. Je to opravdu jeho báseň poslední. Okolnosti jejího vzniku jedinečně přiblížil tři dny po Horově smrti - básník skonal 21. června 1945 - jeho blízký přítel, publicista Josef Träger takto:
»Josef Hora bydlil v Jindřišské ulici proti hlavní poště, o kterou se v prvních květnových dnech urputně a krvavě bojovalo. Němci ovládali celou ulici tím, že měli obsazenu Jindřišskou věž... Básník prožíval ty vlekoucí se hodiny a dny naší revoluce v podzemí svého domu, spal v něm a nevycházel z něho. Jeho choroba nezmenšila statečnost, s níž trpělivě a s nadějí snášel všechny strázně a útrapy svého zajetí. Navštívil jsem ho ráno, prvního dne po revoluci... Seděl v zabarikádované kuchyni, protože v podkrovním bytě byl stále ještě ohrožován německými vrahy, utíkajícími přes střechy. Jimi ještě toho rána byla zastřelena u okna Horova sousedka... Básník seděl schýlen nad hůl, kterou svíraly jeho žluté a vychladlé ruce... Vyprávěl jsem mu, jak se v pražských ulicích obětavě a nadšeně bojovalo, s jakou radostí byla vítána Rudá armáda, jaká sláva jde celým městem. Nemohl mluvit, vyrážel jen vzlyky, v nichž se mísila radost s pláčem, ulehčení s hrůzou prožitých chvil... Poprosil jsem ho, aby přivítal revoluci básní, aby zazněl jeho hlas právě v této slavnostní chvíli... Nevěřil jsem, že Josef Hora tuto báseň ještě napíše. A přece za dva dny přišla! Už nevyšel básník do jásajících ulic, neměl k tomu sil, také toho ani nepotřeboval pro svou inspiraci; i tak pozdravil 'den světlý' s vroucností, jež jeho verše posvětila hloubkou válečného osobního i obecného utrpení a dechem omilostněné nejryzejší poezie.« Tolik svědectví Josefa Trägera.
Podle některých informací odhaloval památník zde v Mrázově v roce 1946 Rudolf Slánský, který se o pár let později stal obětí politických procesů. A tak nezbývá, než žasnout nad tím, jakými kroky kráčela historie tímto místem, a přát si, aby tento pomník přetrval v dnešním obrazoborectví i do dalších časů. Nejen kvůli Josefu Horovi, ale hlavně kvůli nám, abychom si při pohledu na tento památník uvědomili, odkud přicházíme, oč usilovali naši předkové a jakými peripetiemi procházela a prochází naše země.
Projev přednesený v sobotu 27. května v Mrázově u Teplé při příležitosti udělení Literárních cen Unie českých spisovatelů.
Ceny obdrželi: Miroslav Florian in memoriam za sbírku Archandělský happening a za celoživotní dílo, Karel Sýs za sbírku Omráčená schránka a s přihlédnutím k jeho šedesátinám, Zdeněk Hrabica za knihu Vila pana prezidenta (spoluautor Pavel Hrabica).
Autor: Daniel Strož
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)