Karel Sýs nepatří k autorům, kteří by po listopadovém převratu byli výrazněji a systematičtěji překládáni - dokonce chybí i v domněle reprezentativních antologiích cizojazyčných, ruských, anglických či německých. Překlady do italštiny a některých slovanských jazyků potvrzují tento fakt coby výjimky z pravidla. Politické důvody embarga jsou stěží zpochybnitelné, o hodnocení básníka rozhoduje cenzor, tedy lustrátor a literární inkvizitor, zaštítěný aurou univerzitní či grantem, nebo jen hysterik, jemuž za argumenty slouží fráze a urážky: Sýs jest jednou "normalizací protežovaný básník", podruhé literární živnostník, pohodlně "loajální ke komunistické moci", potřetí rovnou "komunistický" (čti - zločinný) "básník", vždy ceny nevalné... Občas se setkáme i s vulgaritami - citovat doufám netřeba. Zvláště hrozby a fekální výrazivo odrážejí fašistoidní podloží a mentalitu undergroundové falangy, jejíž nástup po listopadu 1989 mnohé české básníky a humanisty zaskočil, šokoval bezpříkladnou brutalitou a beztrestnými výhrůžkami násilí, fyzické likvidace. Dokonce i v zahraničních bohemistických studiích se mnohdy nesetkáváme s jiným pohledem, jako by globalizace zcela unifikovala pohledy a "kritéria". Za všechny jmenuji nejnovější přehlednou studii Jonathana Boltona z The YIVO Encyklopedia of Jews in Eastern Europe (Yale University Press 2005), v němž se o L. Fuksovi a K. Sýsovi píše jako o autorech, kteří "adapted to the demands of the newly repressive government and reaped the rewards of loyalty".
Proto pozitivně překvapí, objeví-li se překlad Sýsovy novější poezie, zprostředkující umělecké a myšlenkové hodnoty mimořádného fenoménu české poezie posledních třiceti let. Dík patří překladateli Shimonu A. Shurovi, Izraelci slovenského původu, který řadu Sýsových básní přeložil do moderní hebrejštiny a uspořádal z nich výbor nesoucí titul HA-KAVUA, HA-JOŠEV (Ten, kdo pevně stojí, ten, kdo jde), a vydal jej v únoru letošního roku v Izraeli. Jde o překlad "zrcadlový", česko-hebrejský, fakturou záměrně připomínající samizdat, v němž by především izraelská levice (Sýs nezapře, že je levicový básník) mohla najít Nová Slova tak potřebná ke kultivaci slavojudaismu: mezi Pýchou a Pokorou. Název výboru je inspirován vstupní básní Něco trvalého (ze sbírky Píšu báseň zatímco za oknem padá muž); o trvalé hodnoty jde Sýsovi především. A mezi nimi na prvním místě o morálku lidské existence v době, kdy je vše natolik pokřiveno, že mnozí lidé tápou v tmách: "Lepší je však být přítelem / bývalého židovského krále /nežli kámošem momentálního Piláta Pontského!"
Karel Sýs zůstává moderní česko-židovský básník v nejvyšším, tedy kulturním smyslu toho slova. Kultura z nás činí to, co jsme. Veškerá jiná vnější kritéria (kupř. halachické právo, rasové předsudky apod.) jsou v umění irelevantní. Kulturní židovství, které reprezentuje svým dílem, je blikavým "světlem" nad národy, v duchu Kohnovy "českožidovské služby dějinné" - službě myšlence a řádu, započaté událostmi na Sinaji, přes Golgatu, a pokračující událostmi v Paříži roku 1789 a v Petrohradě roku 1917, zápasu nikdy nekončícího. Bude pokračovat událostmi roku "R" v Praze? Marx, Jahve a Kristus v jeho poezii opravdu stojí vedle sebe, hrozivé sochy svobody jako poznané nutnosti i jako odsouzení - k odpovědnosti (neboť "Má je pomsta").
Pro Sýsovu poetiku jsou typické postupy intertextuality, mezitextového navazování. Do známého textu nebo jeho fragmentu (písně, modlitby, hymnu, výroku, názvu, verše či jen idiomu) je vsazen text (či slovo-příměr) nový, a jakkoli původní obsah i forma prosvítají, tvoří nový tvar se "starým" jednotu, jako by se staré stalo startovací plochou novému, a ono mizející vrhalo na novou konstantu paradoxní světlo. Sýsova poetika tedy namnoze předpokládá znalost kontextu, aluzí, motivických variací či travestií: nově oživovaného, tedy nově tvořeného významového světa. Textové hry - svou důsažností překračující pouhé "hrátky" - se odvíjejí od narážek na texty kupř. Paula Eluarda (např. básně Strana zastřelených), Františka Halase ("zatímco v dálce zvonil zrady zvon"), Karla Hanka Máchy (deklamaci "Čechové jsou národ dobrý"), Jiřího Wolkera ("Stanu se malým / a ještě menším / až budu nejmenším českým básníkem" - v miniaturizující, groteskní a tragikomické perspektivě), na konvenční politická pojmenování ("Pražské jaro 1994"), na četné fráze restauračního diskursu apod. Někdy stačí vložit do známého kontextu jedno slovo (např. jezuitské heslo "Ad maiorem Dei gloriam" doplnit o slovo "contum" a dostaneme "k větší slávě božího konta") nebo slovo změnit (název Ostrovského románu přehodnocen na "Jak se kalila voda", s narážkou na jeden z dobových idolů restaurace, politika ODA). Tato dvojznačnost, resp. ambivalence bude někdy hebrejským čtenářům nejasná (knize chybí textově kritické poznámky, ale to jí nemůžeme vyčítat), avšak recepci básní a jejich možným dalším aktualizacím jistě nebrání.
Na druhé straně je však sama věta (= verš) jakoby definitivním tvarem myšlenky, formuluje jakýsi kapesní slovník zákonů, pravidel a definic, deduktivního rozmyslu: "Aby se svět mohl plazit zlatou třetí cestou / musí existovat souběžně dvě krajnice / Jsou bytosti, co se neustále k něčemu přimykají / jsou tedy i takové co činí / aby se bylo k čemu přimykat" (s. 30). Píše-li autor hesla KAREL SÝS ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou, že básník navazuje mj. na "filozofii marxismu", má jistě pravdu. Sýsovy básně transformují nejrůznější aktualizace, nejednou s řečnickým záměrem. Kupř. jakoby halasovské "Torzo naděje" je báseň cele rétorická, resp. rétorické gestace: s enumerativním oslovením, apostrofami v podobě sugestivních otázek, hněvivým prokletím, exemplem-příměrem a jeho (paradoxním) zpochybněním, znejistěním ("zatímco můj náboj stoupá do hlavně / bojím se spouště"), s působivě exklamační formulací obecně platných pravidel lidského života, až po závěrečnou pointu. Mravním akcentem má Sýs blízko ke klasické humanistické, ale i socialistické literatuře, intertextualitou k postmodernismu, derivováním a vrstvením představ pak k surrealismu.
Několik motivů má v Sýsově tvorbě 90. let - a ty hebrejský výbor nenechává stranou - klíčovou funkci, jakkoli ne vždy doceňovanou. Tím prvním je motiv Boha, ukotvený ve významovém plánu básní, v jejich struktuře i jako scelující gesto. Jeho kontury jsou nejasné, s klasickými náboženskými pojmy stěží sladitelné. Bůh tu existuje jednak jako "Ty", jemuž jsou kladeny otázky ponechávané bez odpovědí - jako vnitřní ("strukturní") adresát. Není konstituován iracionální vírou, ale vůlí po pravdě a spravedlnosti, i semiotickou tradicí. Cosi trvajícího v proměnlivém a proměnlivého v trvajícím? Mnohokráte byl zneužit ("Bože cara chraň", "Zachovej nám Hospodine", Gott mit uns!" etc.), přesto je v konečné instanci spravedlivý. "Ty, jenž všechněm oděv dáváš / sám jsi nahý a nic nemáš / děťátko!" (God save the King). Bůh je však i hlas básníkovi propůjčovaný (srov. Epištolu k hyenám), hlas varovný i proklínající, prorocký, evangelický. Není však svědomím židů, křesťanů či ateistů, ale celé české restaurační společnosti, jejíž osud je konfrontován s biblickými symboly. Odtud i obraz znesvěceného "chrámu moudrosti", "ztráty domova", čtyřicetiletého putování pouští. Gestace Karla Sýse je místy až hněvivá, zvěstuje prokletí i zkázu: "Budiž vám těžká země / která se nad vámi / dnes ještě naposledy / s třeskem rozevírá!" (s. 11).
Mnohé čtenáře Sýsových básní šokoval motiv třídního zápasu, klasické tabuizované téma, jež se dnes jeví stejně nenáležité (dokonce trestné, ideozločinné!) jako kdysi motiv "neodsuzované" otcovraždy v Máchově Máji nebo modlitbičky Karafiátových Broučků (v době programového ateismu). Jako jeden z mála českých básníků, hodných toho jména, tedy exponuje i třídní rozdíly a rozpory včetně fetišismu s nimi spjatého - "nenech si věšet bulíky na nos / Spatřil bys koncová světla své svobody". V duchu poetiky Majakovského nezná slitování s boháči - hyperbolicky píše, že "nejlíp jim svědčí olovo", a "mocipáni nám nic neodpustí". V tom je jeho slovo revoluční hlas polnice, a jeho "nebezpečnost" si autor uvědomuje, protože každá revoluce je doprovázena revolučním násilím, jež smete nejednou revolucionáře samé (jako v politických procesech 50. let u nás, v důsledcích cele antikomunistických).
Třetím motivem sbírky je čas, nemilosrdný, s ostruhami a vlastní logikou; Sýsovy "nekydané chlévy zlatých telat" přece čekají na "rudého Herkula". Nikoli konečný, završený, bezrozměrný, čas zákrsků v lese jiných zákrsků. Vždyť nenastal žádný konec dějin. Aktuální čas je stylizován jako autentická "Biafra ducha", když se odvíjí od služby zlatému teleti, zatímco pod kůží milenců "elektrony slaví šábes". Se změnou politického větru nastal čas zašívání předkožek, zrady, ale především strachu: "Bratři! / Nepřišívejte si předkožky / vždycky když přichází k moci muž s knírkem!" "Přítomnost mlčky tlí / ale zítřek už leští polnice"... A jako starozákonní Kazatel, jehož ústy kdosi promlouvá, i Karel Sýs ví, že je čas setí a čas žní, že vše je dočasné, že nezvratné jsou nanejvýše "zvratky". Právě oscilace a paradoxní pnutí, napětí mezi dějinností a současností, stálým a pomíjivým, věčností a dočasností, zdáním a realitou jest leitmotiv překladatelova výběru a výboru. Jméno Věčnosti psané "do písku", trvalé jako cosi trvale se vypařujícího, antika jako ideál věčnosti a z ní sypoucí se prach. A právě perspektiva dává Sýsově poezii optimistický rozměr: "Jen ženy ty jsou stále stejné / Nad čerstvými rakvemi sní o kolíbkách".
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |