Nakladatelství Malvern se doposud zapsalo do dějin českého knižního trhu dvěma počiny: soustavným vydáváním spisů známého českého filozofa a biologa Zdeňka Neubauera a systematickým zájmem o hermetické vědy a zvláště alchymii, přičemž nutno podotknout, že o těchto tématech dodal Malvern na český trh možná ty nejkvalitnější tituly, a to v záplavě často velmi pochybného braku přiživujícího se na lákavém »tajemnu«. Tentokrát však Malvern učinil významný krok stranou ze své dosavadní linie. Vydal knihu esejů Jana Sterna MÉDIA, PSYCHOANALÝZA A JINÉ PERVERZE. Tato kniha si jistě brzy získá přídomek »kontroverzní«. Minimálně je knihou provokativní. A to pochopitelně již svým názvem.
Brzy lze při čtení knihy zjistit, že ten »postmoderně rozpustilý« název zase tak marketingovou provokací není, spíše celkem přesně vystihuje, s čím se lze v knize potkat: v první polovině jsou shromážděny texty věnované tématu médií. V předmluvě autora se dozvídáme, že tato část souvisí s jeho odborným zájmem o média, který započal na Fakultě sociálních věd v Praze, především pod vedením lingvisty Otakara Šoltyse.
Ovlivnění lingvistikou a sémiotikou (naukou o znacích) je v celé knize patrné; především francouzský sémiotik Roland Barthes a jeho teorie jazykového mýtu se staly autorovi klíčem k tématu mediálních obrazů. Barthes byl duchovním otcem celé západní neomarxistické kritiky šedesátých let, čerpaly z něho Herbert Marcuse a mnozí jiní představitelé takzvané frankfurtské školy (i odkazů na ně je ve Sternově knize požehnaně), čímž se nám rozkrývá první tajemství z názvu tohoto souboru esejů: tedy proč jsou za »perverzi« označena masová média.
Jan Stern analyzuje manipulativní podstatu dnešních médií, zvláštní a soustředěnou pozornost přitom věnuje reklamě, tomuto "hlídacímu psu kapitalismu", jak reklamu nazývá v eseji Jak Budoucnost našla svůj domov. Ovšem reklamě jsou věnovány i další dva rozbory. V prvním z nich se můžeme setkat s popisem, jak vlastně vzniklo reklamní Impérium znaku, ve druhém je precizně a za pomoci marxistického a neomarxistického teoretického aparátu vyvráceno, že by reklama nešířila ideologii, ba právě naopak je precizně popsáno, jak bytostně ideologickou institucí reklama je. V jedné z užitých metafor se výmluvně tvrdí, že její kapacitu šíření ideologie jí může »Fojtík blahé paměti s jeho nástěnkami jen závidět«. Ve zmiňovaném a klíčovém textu první části Jak Budoucnost našla svůj domov jsou pak rozebrány mechanismy, kterými si nás reklama »zotročuje námi samotnými«, jak píše autor. Rozhodující roli v reklamní manipulaci hrají především stereotypy a archetypy, tyto »studnice samozřejmosti«, které si vynucují naše přitakání reklamě, ale i celému společenskému systému, jejž reklama nepřiznaně chrání, a to dle autorova vyjádření »lépe než bomby s ochuzeným uranem«.
Další texty mediální části knihy jsou již rozvernějšího charakteru. Autor v nich sice neopouští akademický diskurs a orientace v odborné literatuře je zde více než zjevná, ale počíná se zabývat již provokativnějšími otázkami, jako kupříkladu: »proč se ženy nedívají na gay porno?«, »proč se mužům líbí více blondýny« či »proč mají negativní hrdinové Rychlých šípů velký nos«. V těchto textech autor rozvíjí více nebo méně přiznanou polemiku s feminismem, a také se doznává k tomu, že média nejen kritizuje, ale že ho i přitahují a má je rád. To je patrné zejména v pasážích, kde rozebírá kupříkladu postavu starého Brůny ze seriálu Třicet případů majora Zemana.
V polovině knihy dochází ke zlomu avizovanému v názvu. Žezlo od mediální vědy přebírá psychoanalýza. Závěrečný seznam literatury prozrazuje, že Freud a Jung jsou téměř neotřesitelnými autorovými ikonami. Psychoanalýza je druhou »perverzí« knihy, jak tvrdí název a i tato metafora má svůj smysl. Nelze nevidět, že autor psychoanalýzu používá ke zjevným provokacím, že se jejím prostřednictvím snaží čtenáře popíchnout a probudit z polospánku. Vrcholným kouskem v tomto smyslu je jistě text nazvaný příznačně O hovně. Autor se zde zabývá lidským exkrementem způsobem, který - jak prozrazuje předmluva - budil značný odpor i u nakladatele knihy Jakuba Hlaváčka, majitele Malvernu. O tento »freudiánský dryák«, jak sám Stern text O hovně nazval, musel autor s nakladatelem dle zmíněné předmluvy svést tuhý boj. Není divu. Právě tento text je klíčem k další perverzi knihy, která vás musí uhodit do očí jako první: k obálce, na níž se »skví« sado-maso domina s bičíkem v uniformě SS. Tato jistě velmi kontroverzní provokace, o níž se bude zřejmě ještě diskutovat, je ve skutečnosti odkazem na Pasoliniho film Saló aneb 120 dní Sodomy, jak se dozvíme právě ve zmíněném eseji. Italský režisér, který se (stejně jako autor knihy) označoval vždy za komunistu, natočil svůj nejprovokativnější film jako velikou metaforu, v níž dal do souvislosti fašismus, sexuální sadismus a lidský exkrement, neboli odkaz na Freudův »anální charakter«. Právě to činí i Stern. A vzápětí na svého čtenáře metá další freudiánskou munici: věnuje se tématům jako »Foglar a homosexualita« či rozebírá některé proslulé pohádky. Nebohá Červená Karkulka si tak kupříkladu vyslouží titul »tiché hysterky«.
Tato druhá, freudiánská linie souboru by však neměla zakrýt, že kniha má i svou třetí linii. Ta se projevuje především v závěrečném eseji nazvaném Jazyk jako Osvětim. Právě tento text je nejaktuálnějším ze všech a neměl by zůstat skryt za ohňostrojem (logicky lákavé a pozornost strhující) freudiánské imaginace. V závěrečném vrcholném textu se autor doznává ke třetí skupině svých vzorů: vrací se ke Karlu Kosíkovi (jemuž je věnován již úvodní esej), dovolává se Jana Kellera, až nutkavě cituje Václava Bělohradského a především se vyjadřuje k dnešku a dnešní politice. Způsobem hodným zvýšené pozornosti. Pod výmluvným titulkem »deset největších polistopadových canců« autor píše mimo jiné: »Komplexní antikomunistická mytologie se stává pozvolna nástrojem zvláštní a konkrétní politické síly s velmi aktuálním historickým úkolem. Václav Bělohradský již před drahnou dobou prorocky připomněl, že v české politické bažině dřímou druhorepublikánské zárodky oděné prozatím do kýčovitých frází o morálce. Antikomunismus je v podstatě jediným tématem této nekoordinované druhorepublikánské síly všelijak se přiživující na zchátralém českém politickém těle. Toto klerofašistické mejstříkovsko-štětinovské embryo nám roste a bude ho slyšet čím dál víc. Otráví bezezbytku veřejný prostor svými kampaněmi, často placenými z peněz 'humanitárních' agentur typu Člověk v (intelektuální) tísni, kde se pod aurou spasitelů houfují a šikují mladí aktivisté zítřejších vlajkařských kraválů. Učiní své umakartové černobílé vidění světa rozhodujícím klíčem a mnozí zastrašení pohodlně přitakají hlasům po zákazu toho či onoho metafyzického zla ve jménu Hospodina«.
Tento závěrečný protest proti antikomunismu dnešních »kadetů Bieglerů«, jak píše autor, je poslední »perverzí« této pozoruhodné knihy, respektive právě on bude za perverzi nejspíše označen. Autor však dobře ví, proč a s kým bojuje. Neboť kadeti Bieglerové »pochodují do světové války«, říká a jsou to úplně poslední slova jeho knihy, z nichž běhá mráz po zádech, pochopíme-li je správně a do hloubky.
Knihu Média, psychoanalýza a jiné perverze si můžete objednat na adrese: Malvern, Lublaňská 12, 120 00 Praha 2
Autor: Tomáš Kopečný
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |