Comics je svébytný umělecký druh. Má synkretický ráz, tedy slučuje prvky výtvarné, filmové, divadelní a literární v jeden dynamický celek, jenž se až rozmařile odevzdává a předvádí publiku bez rozdílu věku, vzdělání nebo pohlaví. I proto se těší čtenářské přízni, i proto je často zneužíván k manipulacím všeho druhu. V poslední době mu sice konkurují počítačové hry, interaktivní média, vtahující "čtenáře" do hry jako aktéra a domnělého tvůrce děje, přesto má stále svůj okruh ctitelů a fandů - oprávněně. Jeho podstatu neohrozil ani film, ani televize, "přežije" i počítačové hry a animace. V podobě tzv. kreslených seriálů jej milují děti, comicsové sekvence, "záběry" comicsové kamery nacházejí svou doménu v rozfázované anekdotě či v komické situační scénce, s nimiž se setkáváme jako s ilustračním doprovodem některých novin či časopisů (srov. seriály jako Zelený Raul nebo Dlouhý nos), vstupují do sci-fi a žánru fantasy. Comics se pokouší o adaptaci (svého druhu laicizaci?) literární předlohy, dobře se mu daří v krvácích, travestiích (Crew) i pornografii, ale zasahuje i do vážných tematických oblastí, jakými jsou v americké literatuře Maus Arta Spiegelmana (holocaust polských židů), v literatuře české pak tzv. sudetská tematika německo-českého soužití, onoho "stýkání a potýkání" dvou kulturních i etnických světů, a situace po druhé světové válce. Mám na mysli trojici knih o Aloisu Nebelovi (Bílý Potok, 2003, Hlavní nádraží, 2004, Zlaté Hory, 2005), vyjadřující se k problematice "Sudet", jak stále a konvenčně nazýváme české pohraničí. Třetí svazek série, který vyšel letos v nakladatelství Labyrint v Praze, mám nyní na psacím stole. Na záložce je inzerován jako "Černobílý komiks ze Sudet", který "je asi úplně nejtemnější a nejsyrovější", v němž do osudu železničního úředníka a výpravčího A. Nebela zasáhne "velká povodeň a konečně i velká láska".
Trilogie je spojena se jménem spisovatele Jaroslava Rudiše, popularizátora současné německé kultury u nás, autora knihy Nebe pod Berlínem (o němž jsme v O-K již referovali), a s výtvarníkem podepisujícím se jako Jaromír 99 (nechápu proč, když jde o Jaromíra Švejdíka, textaře a zpěváka skupiny Priessnitz, spíše postmoderní než "rockové"). První z nich je veden jako autor "námětu a scénáře", druhý se podepsal pod "námět a ilustrace". Hlavním aktérem "železničního blues" je i v tomto případě Alois Nebel, o němž čteme na zadní straně přebalu tato slova: "Narozen ve znamení Vah roku 1948 ve Frývaldově, dříve Freiwaldau, nyní Jeseník. Celý život u dráhy, stejně jako jeho příbuzní. Sbírá jízdní řády, pije pivo, kouří a občas vidí v mlze to, co jiní nevidí. Naposledy pracoval jako výpravčí v Bílém Potoce. Pak mu vlaky, projíždějící stanicí napříč celým stoletím, zatemnily mysl." Pan Nebel je tedy postava každodenního člověka, pocházejícího z "průměrné" železničářské rodiny, ovšem pozoruhodný nejen svojí prostoduchostí ("občas vidí v mlze", podobně jako blázni), ale i jinými vlastnostmi, jimiž jej obdařili oba libretisté ("autoři námětu"). Bodrý, až žoviální typ, široké tváře spíše tupého výrazu, obrýlený, vždy v uniformě železničního pracovníka, na níž zaujme čepice, upomínající na stejnokroj SS, jen s jinými výložkami. Tento na první pohled podružný detail (Nebel není povahou ani pojetím gestapák a nezakazuje ani nestřílí komunisty na potkání) je klíčem k interpretaci tohoto comicsu. Jde o interpretaci velmi vážného tématu, tedy prostupování historie dávné či nedávné se současností, o téma velmi citlivé, vpravdě kontroverzní (existují četné verze, výklady jedné a téže události - tak bychom slovu "kontroverzní" měli rozumět), spojené navíc v "živé" současnosti se zájmy jistých vlivných "?", včetně mediálních, vnucujících české společnosti jako "nejžhavější" téma kupř.: "Proč nezrušíme Benešovy dekrety?" Ale to jistě jen na okraj, "třeba to jsou pomluvy", jak by se vyjádřili hrdinové Zlatého Potoka. V comicsu představený svět těmto "elitám" nebude protikladný, autorům však nejde o tendenční agitku na téma "usmívajících se českých bestií, které znásilnily, vyvraždily německé sousedy" (českého genocidia), jakkoli si s touto představou místy pohrávají (obraz odsunu jako střílení a znásilňování německých civilistů), přitahováni jí jako můra ostrým světlem. Pohlédněme na tento svět nikoli očima sociologa, nýbrž semiotika, který hledá smysl představených čar, záběrů, popisů a sekvencí, motivaci a význam znaků, jež jsou nadány schopností interpretovat skutečnost - i sebe samé. Obrazový text k tomu dává sdostatek příležitostí.
Spojnice mezi minulostí a přítomností je hlavním, nosným tématem nabízeného comicsového modelu, motivicky mnohočetně variovaným. Velmi obratně už konstrukcí comicsového času a děje (ostré průřezy do minulosti, návraty, opakovanost a trvání v čase, jenž se nezastavil, ale jen pozměnil kulisy a aktéry téže "hry"). Už jen označení aktuálního místa děje jako "Sudety, léto, sobotní odpoledne" (jde o jesenický region) je - mírně napsáno - provokativní. Je tu představena část Jesenicka jako krajina bez Boha, jejíž kopce jsou v důsledku těžby zlata "provrtané jako ementál", plné pastí a nástrah pro neznalé. Turistické značky nelze přemalovat, neboť stále prosvítají původní barvy, po Němcích - muž s tváří S. K. Neumanna (?) to ví přece nejlépe. Autocamping v sobě tají bývalý německý ("Arbeit macht frei") a později český ("Pravda vítězí") koncentrační tábor; vodky v něm "proteklo jako vody v potoce", o čemž zvláště starý Wachek, zásobující nacisty šnapsem a špekem a po válce s páskou RG vraždící a znásilňující německé blondýny, ví své. Ostatně, jeho vizáž upomene na obrazy dělníků s puškou na rameni z propagandy počátků 50. let. Své ví i pan Němý, uprchlý krakovský vězeň, mstitel pronásledovaný jinými polskými mstiteli, jenž havaroval na kolejích v době, kdy tudy projíždí na drezíně A. Nebel s písní V. Buriana na sevřených ústech (detaily fyziognomických otvorů, doširoka rozevřených očí či úst, včetně čelisti a dásní, jsou jinak základem mnohých sekvencí). Těhotná Nebelova snoubenka Květa, ženský protějšek pana Aloise i co se fyziognomie týče, jejíž postavu známe už z Hlavního nádraží, přijíždí do neznámého prostředí a její zoufalé bloudění, porod uprostřed bouře (autoři jí při porodu přisoudili antickou masku tragického herce, nebo vizáž Milana Kundery?), zcizující motiv novorozeněte s knírkem pod nosem, tak podobným Nebelovu kníru, i náhlé Květino zestárnutí, záběry na reportéry oznamující příchod a průběh katastrofy, to vše můžeme chápat nejen jako modelování času a prostoru, ale i jako narážku na jiné mediální kontexty, třeba konvenční produkce, jejíž zvýraznění má podobný efekt jako popartový obraz reklamy na fazole.
V knize vystupují postavy Čechů, ale i Poláků, Ukrajinců, Němců, přičemž všichni mluví národními jazyky, pravý to bábel jazyků. Jde snad o aktualizaci jakési multietnické předválečné a zvláště poválečné komunity, ovšem nepřirozené, vržené osudem do jednoho víru, nikoli však tavicího kotle? Dojem nepřirozenosti, ba vulgarity, vytrženosti z přirozeného řádu, vyvrženosti comics sugeruje snad na každém kroku. Ale vedle tohoto dojmu zaznamenáváme i jiný: ambivalence, jistá mnohoznačnost je textu i obrazu vlastní. Bůh na sebe bere podobu starého muže v čepici s kšiltem, na níž je nakresleno "boží oko", jen tahy jeho tváře jsou spíše ďábelské. A je to opravdu Bůh, nebo jakýsi dělník, tramp, bezdomovec? Místy je příběh až vyspekulovaný, těžící z četných dramatických a vizuálních efektů, což lze pokládat za jeho omezení. Aktuální děj je zasazen do roku 1997, do doby červencových průtrží mračen na Moravě a ve Slezsku a následných povodní, což podtrhují nejen autentické dokumenty (zpráva Českého hydrometeorologického ústavu z roku 2005), ale i motiv televizního reportéra, nabízejícího divákům další a další senzační záběry, včetně rozhovoru s Aloisem Nebelem. Zdá se, že vše odnese velká voda, dravá povodeň, popř. požár, možná s očistnou silou, ale zanechávající za sebou děsivou spoušť. Do textu pak vstupují i oba autoři, vycházející právě z jakési restaurace a uvažující o podobě závěru, tedy dávají čtenáři až ostentativně najevo, že jen na nich záleží, jak bude příběh gradovat, jakou bude mít závěrečnou podobu - zda tragédie, nebo krejcarového happy endu. A comics je skutečně zakončen záměrně kašírovaně, vatovaně, trapně uslzeně, sekvencemi plnými srdíček a kýče rodinného štěstí s nejmladším Nebelem (Lojzíčkem, jak jinak) coby výpravčím dětského vláčku - kruh se uzavírá a znovu navazuje. Je to štěstí opravdové? Jen traumata tento příběh (příběhy) evokuje s programovou intencí, odtud šílenství, tolik "divných vzpomínek", nepřirozenosti a podvědomého strachu, útočícího na čtenáře knihy. "Všichni v sobě máme démony. A někoho i ovládaj".
Černobílá comicsová kresba je mimořádně hrubá, jakoby rozřezaná (paprsky světla, provazci deště, haluzemi stromů), místy až primitivně zjednodušující - netřeba snad dodávat, že záměrně. Třetí díl trilogie je opravdu, ve srovnání s předchozími díly, nejvíce ponurý, vše je utopeno ve tmě, lijáku. Je-li kresba Káji Saudka, nejvýraznější osobnosti tohoto žánru, vpravdě magická, rafinovaně zvlněná, plná komických či drolericky hravých významových narážek a hyperbol, je přístup "Jaromíra 99" syrovější a snad i surovější, jeho kresby jakoby povrchní a barbarsky naskicované. Text je též jen zdánlivě podružný, neboť jej nelze vypustit, ba naopak, sekvence a příběhy pointuje, osvětluje, motivuje. Čtenář se tak bude k některým scénám a motivům vracet; i proto jde jednoznačně o umělecký comics, tedy o takový útvar, jenž vyžaduje pozorné a opakované čtení, odhalující co nejvíce vrstev textu (obrazu), čtení podobné tomu, jež si nárokuje poezie nebo próza s mnohovýznamovou obrazností. Zdá se, že je to jedna z možných cest rozvoje comicsu jako uměleckého, tj. i umělecky hodnotného, specifického druhu. Avšak zda přispěje k pochopení tzv. sudetského komplexu, na straně tzv. české i tzv. německé, o tom lze spíše pochybovat - nechtějme po autorech víc, než čeho jsou schopni.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |