Až na několik výjimek experimentování s formou (Dag Solstad) a dvou minimalizovaných textů (Jon Fosse) splňuje KRAJINA S POBŘEŽÍM (Argo 2005, str. 273) žánrové vymezení, uvedené v podtitulu - Sto let norské povídky. Vznik antologie je politicky motivován výročím moderního norského státu; slova úvodem se zhostil Thor Henrik Svevad, lektor norštiny na FF UK, kniha je opatřena stručným průvodcem, bibliografickými údaji k přeloženým povídkám a vybranými překlady norské beletrie do češtiny (1905-2005). Na překladech participovali studenti norštiny, pod průvodcem je jako autor podepsán Ondřej Vimr.
Takto badatelsky vypravená publikace na jedné straně vylučuje listovat si v ní jako v breviáři, na straně druhé svými exaktními vývody svádí ke konfrontaci - co bylo opomenuto a co by nemělo chybět v příštím projektu...
Předně: ani alibisticky zvolený termín - vybrané - překlady nemůže omluvit absenci B. M. Björnsona, nositele Nobelovy ceny za literaturu v roce 1903, autora, který toho pro vznik samostatného Norska tolik udělal. Tvorba dalších dvou laureátů NC je stručně připomenuta v průvodci, uvedené překlady do češtiny nejsou zcela dostačující. Sigrid Undsetová se může pochlubit výhradně Kristinou Vavřincovou, lépe nedopadl ani Knut Hamsun se třemi tituly. Uvést kupříkladu Hamsunův povídkový soubor Královna ze Sáby, vydaný ve světové knihovně Máje za redakce Dr. Ot. Štorcha-Mariena z roku 1939, mohl se Ondřej Vimr vyhnout topornému ekvivalentu Georg Brandes. Jméno tohoto dánského kritika bylo u nás běžně transkribováno jako Jiří Brandes.
Česko-norská literární kontextualita je adekvátně připomenuta ruralistickými tendencemi Josefa Knapa, stranou zůstalo extempore z roku 1905, Těsnohlídkova návštěva Norska a záhadná smrt Jindry Kopecké (Kaji). Rušivě a násilně naopak vyznívá aktualizace Christensen, Šabach, když přece každý ví, že literát Peter Šabach je ochotný a svolný ke všemu, což dokazuje nejen v četných rozhovorech, ale hlavně v účasti na projektu edice České povídky v nakladatelství Listen. V devíti svazcích na různorodá témata je Šabach zastoupen v sedmi, čímž přetrumfl i nekorunovaného klasika M. Viewega. Stojí-li ještě něco za pozornost v rozsáhlém, místy eklektickém doslovu za zmínku, pak je to závěr, který stojí za to ocitovat: Literatura má v dnešní norské společnosti velmi pevnou pozici a je chápána jako nedílná součást společenského života. I začínající spisovatelé se mohou ucházet o nepřeberné množství různých státních stipendií, etablovaní umělci mají nárok na stálý plat. Od šedesátých let vykupuje stát tisíc výtisků většiny beletristických titulů a distribuuje je do knihoven. Umožňuje tak realizaci i ekonomicky nesoběstačných projektů. Literatura je chápána jako nedílná součást společenského života. Po několika řádcích opakovaná závěrečná věta působí tak naléhavě, že ji ani není možno považovat za stylistický prohřešek. Pro českého literáta, který si nezadal s novodobou vrchností peněz, pro českého literáta, který žije v demokracii, o níž renomovaný literární vědec (dřívější stalinista, posléze reformní komunista) hovoří jako o domnělé, ale to mu nevadí, aby z ní profitoval, působí tahle věta jako zjevení. Už kvůli tomu, že takový autor je nucen žít v atmosféře nezájmu, demagogie a diskriminace.
Ale zpět do nádherně snové krajiny s pobřežím; chronologický sled jednotlivých povídek umožňuje vycházet z mýtu, jak dokládá Zlatý kámen Johana Falkbergeta (1879-1967), závěrečné Poslední slovo Hanse Sandeho (nar. 1946) je zamyšlením nad životem a smrtí. Za nejlepší povídky lze považovat kupř. Sestřenici Teu Cory Sandelové, Labyrint odplaty Ernsta Orvila či "Jsi chlapík, Richarde!" od Johana Borgena, ani ne tak kvůli pestrosti a epické šíři, spíš z důvodu originality nasvícení a pohledu vypravěče. Ale i ve svém celku je antologie norské povídky přehlídkou vkusu a výjimečné kvality.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |