Telefonní budky se z ulic stěhují do restaurací, čekáren, automobilů i vagónů metra, jednou jedinou telefonní budkou se stává ulice, město, veřejné záchodky, cokoliv, i tramvaj. Sedím v tramvaji číslo deset, která mne z Karlova náměstí odváží na náměstí Míru. Sedím, na sedadle přede mnou sedí mladá žena, jeden mladík sedí za mnou a druhý stojí nade mnou. Všichni tři mají u ucha a u úst »mobil« a mluví. Mluví s očima upřenýma do prázdna, nejspíš tam hledají toho, s kým právě mluví. Možná že všichni tři, žena i oba mládenci, mluví s jednu a touž osobou, ukrytou třeba pod mým sedadlem, nebo si ve třech povídají s Hlasem, který »operátor« posílá na pomoc těm, kteří nemají nic, co by mohli někomu sdělit, mobil je však má k tomu, aby mluvili.
Vztah mezi nástrojem a jeho použitím se obrací vzhůru nohama. Jestliže telefonní sluchátko bývalo bráno do ruky, když někdo potřeboval někomu něco sdělit, nebo se od někoho něco dozvědět, »mobil« nutí svého majitele, aby mluvil nebo aspoň palcem vymačkával písmenka, aniž by se něco dozvědět nebo někomu něco povědět chtěl. Kdekoliv a přede všemi. Něco jako nezadržitelné nutkání k samohaně na veřejnosti; ta pravá slast se však okamžitě stěhuje k »operátorovi« a má podobu zisku. Uživatel neovládá nástroj, nástroj ovládá uživatele. Trhem objednávaná výroba potřeb slaví další triumf. Nejde ale jen o to. Technika dokáže oddělit hlas od toho, kdo mluví, zcizit tvář svému výlučnému majiteli, umí najít podstatu odlišnosti každého jedince ode všech ostatních jedinců, jeho nezaměnitelnou DNA, ale umí také všechno zaregistrovat a uchovat pro případ potřeby.
Všechny tyto i jiné dovednosti předává technika Moci. Té Moci, která nás, pravda, sice chrání před těmi, co by nám rádi ublížili, především ale chrání sebe před těmi, kteří by jí část moci chtěli vzít, nebo ji vyměnit za jinou. Neboli před námi. Mobil ovládá svého ovladatele, sám ale může být, a také je, ovládán Mocí, poskytuje jí možnost dozvídat se (a co se dozvěděla, to registrovat), kde zrovna jsme a proč nejsme někde jinde, co sdělujeme a co se dozvídáme. My sami oddělit naši ochranu od naší nenáležité kontroly odlišit nemůžeme.
Demokracie má být zřízením, v němž občan by měl mít možnost kontrolovat Moc, moc však jen nerada a zřídkakdy občanům sdělí něco o tom, jak a proč a kdy ona sama kontroluje občany. Pořádá pro nás radši politický kabaret, abychom přišli na jiné myšlenky. Čeho je Moc schopna, když jde o moc, to jsme mohli vidět o nedávných volbách. Byla to sice jen neuměla karikatura toho, co by být mohlo, ale díky i za ni. Zvlášť když už, jak jsme toho rovněž byli svědky, neplatí zásada, že kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát. Třeba už je taky vzhůru nohama.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |