Theofil Halama není rafinovaný pseudonym; dokonalý nesoulad příjmení Halama a jména Theofil, tedy Bohu milý, nevzešel z jeho vůle a z chuti si zaprovokovat, dostal ho do vínku; možná se jenom jeho otec havíř nebo jeho maminka pokusili tím jménem vyvážit anebo trochu korigovat děděné příjmení, které podle devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého je totéž co obejda, otrapa, holomek a podle Váši-Trávníčka i vytáhlý hoch, neotesanec, mamlas. Kdyby Theofil Halama žil v době, kdy pan učitel Václav Jebavý psal básně a eseje pod pseudonymem Otokar Březina, nezbylo by mu patrně než jít tím směrem dál a k Theofilovi, jímž se stal při křtu, přidat spisovatelské příjmení přiměřenější; adekvátnější ostatně i jemným veršům, které od mládí píše. Ale Theofil, který jako chlapec snil o dráze misionáře, neodřekl se svého plebejského příjmení, když za studia germanistiky a bohemistiky na brněnské filozofické fakultě začal uveřejňovat své básně v časopise ne už jen školním, tak jako nikdy nezapřel své sociální a krajové kořeny; prvními svými verši v Červeném květu 1958 vyvolal z báje řeku svého dětství a také válečného dospívání, kterou v padesátých letech pohltila Těrlická přehrada nedaleko Mistřovic, kde se 8/8 1932 narodil. A další báseň, která mu vyšla v Červeném květu 1959, nazval Uhelné oči.
Knižně začal Halama publikovat až 1972 v USA. Tam našel nový domov po kantorských letech na Ostravsku (absolvoval v Brně 1958), po odchodu do Říma na Lateránskou univerzitu a pak na Univerzitu sv. Tomáše v Houstonu, kde (a pak v Monterey) působil jako vysokoškolský učitel. V letech 1998-2000 vydal v ČR pět sbírek veršů, v doslovech různých pisatelů k nimž (J. Veselský, J. Dotson, I. Pospíšil aj.) byla Halamova poezie ceněna pro svůj radikální návrat k přírodě ve světle nejnovějšího vědeckého poznání a umění nahlížet do sebe v zápase smrti s novým životem i pro svou podivuhodnou syntézu spirituality a materiálnosti, které nestojí proti sobě, ale prostupují se, dávajíce jedna druhé smysl v duchu křesťanství. Halamův básnický rodokmen byl vysledován až k Johnu Donnovi, z něhož ostatně vycházel i Robinson Jeffers, básník Halamova srdce, ale cestu mu ukazovali i Augustin, Rimbaud a později Miroslav Holub.
Řekněme, že po celý život zaujat pro Nezvala slyším trávu růst, když se mi k názvu nejnovější Halamovy sbírky KDYŽ BUDDHA SPÍ (Sursum, Tišnov 2006, ilustroval J. Dotson aj, předmluva L. Romanská, doslov J. Urbanec) vybavují verše z Podivuhodného kouzelníka, sloka Kabely hučí pod vodou / a mrtvý živ chce být / tož v sochu Buddhy proroka / se musil proměnit. Jenže pojmenování sbírky, naléhavé básnické zprávy o stavu současného světa, v němž se topíme ve výfukových plynech, v němž sedí láska a klam u jednoho stolu, v němž je člověk ze všech stran obklopen smrtí a babylonské věži se říká televizní stanice, ve světě válek, vzájemných vražd a kde každý smrtí stoná, je název Když Buddha spí podivuhodně přesný; a ukazuje, že básník chtě nechtě navazuje na tradici ne jednoho vývojového proudu české poezie, ale zřetelně též na básníky, jejichž jména v souvislosti s ním doposud nepadla. Probuzení-osvícení se u Theofila Halamy hlásilo četnými motivy už dřív, autostylizací v Buddhu se sklopenými víčky už ve sbírce Znamení na slunci, ale před Halamou fascinovalo např. už velkého mága české klasické poezie Jaroslava Vrchlického. S Buddhou se u nás potkáváme potom netoliko u nejpověstnějšího dědice Vrchlického smyslovosti, u Nezvala, ale také u Biebla a do třetice ve druhé polovině dvacátého století mladičký Jiří Kuběna ve Zpívající voliéře rozjímal jako buddhistický kněz.
Básníkovo jméno Theofil - Bohu milý - je vlastně klíč k závěru básně Vidění v nejnovější Halamově sbírce: Objevili jsme město o jakém se píše / ve Zjevení Jana / jen místo zlata odkryli jsme lásku // (KTERÁ JE BŮH).
Bohu (jímž je láska) milý básník Halama.
P. S.
Předešlé řádky nebyly psány jako recenze, ale jako doslov, který si ode mne básník vyžádal. Napsal mi tehdy, když jsem ho upozornil, že moje slova do jeho sbírky budou ledakomu proti mysli, že se mu líbí můj "krátký, a přece tolik výmluvný komentář o 'našem' J. V" (=Jiřím Veselském) a že mi "důvěřuje i ve věci svého díla, ať si režimní lidé myslí, co chtějí." Přečetl jsem jak rukopis sbírky, který mi básník poslal, tak všechny jeho sbírky, doslov napsal a na podzim téhož roku 2004 dostal poděkování T. H. za tu svou "tvůrčí práci"; pak do přání "silného N.R. 2005" mi připsal: "Rád bych Vám však ještě jednou a z celého srdce poděkoval za Vaši tak pronikavě důkladnou a ucelenou práci." Pak se dlouho nedělo nic, totiž dělo, aniž mi kdo co řekl nebo napsal: básníkovo mínění (myslím, že neskrývané), že můj text je "pronikavě důkladný a ucelený", neznamenalo (pro nakladatele? lektora?) nic, básníka možná přesvědčili, že by mu doslov od takového pekelníka, jímž jsem, mohl ublížit, a knížka dostala na cestu do světa lepší průvodce, kteří nikomu nemohou vadit.
Nu ano, takové věci se přece dějí zcela zákonitě, "když Buddha spí."
Ještěže je tu příležitost uveřejnit zlomek doslovu (při radikálním krácení nutně upravený) místo recenze té knížky, kterou stojí za to číst.
S pozdravem cenzorům 2004-2006 M. B.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |