6. číslo brněnského časopisu Rozrazil přináší besedu - "kulatý stůl na Bítově při příležitosti oslav sedmdesátin básníka Jiřího Kuběny" pod názvem "Poezie jako vzkaz".
Přetiskujeme několik pozoruhodných pasáží. Na vysvětlenou: Zelinský je "literární historik", Balaštík "šéfredaktor časopisu Host" a Čichoň "básník".
Úryvky nekomentujeme, ani netřeba, jen si povzdechneme: chudák Jiří Kuběna!
Titulek jsme vymysleli v redakci, ale jedná se o citaci jednoho níže uvedeného výroku.
Zelinský: Jak do poezie vstupují konkrétní dějinné věci? Druhá světová válka - její konec udělal obrovskou díru do české poezie, stal se velkým tématem. Jedenácté září - tam se kolem toho chodí po špičkách; jedinou věcí, kterou znám, je Galway Kinnel, který na toto téma četl svou velkou báseň v Olomouci, ale v české poezii nic. Je to pro vás daleko, máte před tím ostych, anebo vás to nezajímá, je to úplně mimo sféru vašeho básnického zájmu?
Balaštík: To je dobrá otázka, ale vztáhl bych ji možná spíše k roku 1989. A ptejme se, jak je možné, že tak přelomový okamžik našich dějin nezanechal v poezii téměř žádnou stopu.
Kuběna: Chceš-li se dotknout skutečného času, musíš bejt svým způsobem komunální, až banální - a to byli komunisti, to si vzpomeňte, vždyť psali ódy na každou dvouletku, pětiletku...
Balaštík: Možná odtud pramení to básnické bezčasí, které nám tady komunisti zanechali. Oni nás de facto vykázali z času jako existenciálního rozměru...
Kuběna: A teď jsme u té brány, u roku 1989, radikálně se změnila situace, přišla svoboda a s ní velice rychle rozložení všech hodnot, protože lidé tu svobodu neunesou, a podle mě jde ostatně jenom o pseudosvobodu, o hru na demokracii; vy si to asi nemyslíte, ale já ano, ostatně se to ukazuje i v praxi... Za komunismu byl jednoznačný nepřítel, a teď to není, rozptýlilo se to - a v globalizujícím se světě jakápak angažovaná poezie, vůči čemu? No vůči globalizaci, ale to si ještě počkáme...
Čichoň (o své sbírce Pruské balady, pozn. red.): Uvědomil jsem si, že se jedná o prostor zmizelé velké země, která se táhla od Polska po Berlín. Zažil jsem také její kontroverzní militantní kulturu a uvědomil si jakousi bizarní wotanovskou démoničnost. Lyrickým subjektem jsou zde němečtí duchové...
Kuběna: Lidi by snad měli povinně číst toho F. X. Šaldu, samozřejmě, že už je to dávno, on umřel v roce 1937, ale on tehdy umřel i Masaryk, přišli fašisti a od té doby to není opravdu normální - ona ani ta první republika nebyla normální, tchyně od sestry říkávala: vy vždycky říkáte, že to zničili komunisti nebo fašisti, to není pravda, zničil to rok 1918 nebo 1918, když nás přestal zdravit náš domovník. Ale ona měla pravdu, tehdy se něco stalo, ten předěl opravdu kulturní, ti Rakušáci, to je to, co napsal Bílek na hrob Kubištovi v Kuklenách - obsáhnout život silným tahem. Kubišta byl rakouský vlastenec - prostřílel ponorky v terstském zálivu; Deml - taky Rakušan, vítal republiku na kolenou, pak si to taky vypil... Proto pozor s tou metafyzikou, co vy myslíte, že je metafyzika, to jsou střeva, jako když kucháš vola, to je smrad. Metafyzika je Rilke, třeba, a Holan, mladej Holan, pozdní Holan je taky už svinstvo, ale raný Holan je ještě dál než Rilke, ten je úžasnej.
Balaštík: Chceš říct, že se Holan zasvinil životem?
Kuběna: Ne, ale vzal v potaz realitu příliš, to nemůže básník vzít. Básník musí být ukotvenej v zemi, v čase, ale aby byl básník básníkem - musí bejt kosmogonickej. Prosím vás, kdo z těch devadesátých let, kdo je kosmotvornej? To se z poezie vytratilo, jestli já nemám nějakej názor, jak to vzniklo, že nejdřív ta Thétis vstala z tý pěny a podobně, anebo že Marx a Lenin v říji se Zojou Kosmoděmjanskou... to je taky mýtus, ale úžasnej - je to sranda, je to bezvadný - tak nemám nic. Jakej vy máte mýtus? Absolutně žádnej. Bez mýtu nemůže nic vzniknout...
Kuběna: Já jsem trpěl tím, že nemám vůbec na kom se srovnávat, v mojí generaci jsou velcí lidi, ale Topol se zbláznil, nikoho nepřijímá, to je vnitřní debakl, Havel se stal prezidentem, taky se vyřadil, to nejde takhle dělat! Ostatní emigrovali, to je taky konec, emigrace je vždycky konec... Mně je to strašně trapný, že su tak sám, jako ten fénix, je to trapná role, blbá, taky mě všichni nenáviděj, ale hlavní věc je, že to tady chybí. Tihle lidi měli velmi důmyslné generační učitele a tyrany, často, ten tyran byl Chalupecký, a super tyran byl Kolář, toho já jsem osobně zažil, morálně to byla obrovská veličina, byť to byl diletant, truhlář, co měl ustrouhnutej prst, velkej člověk, a taky hroznej puritán, až po smrti jsem se dozvěděl, že mě miloval, z jedný básně, skoro milostný, kterou mě napsal. Ale on byl hroznej...
Balaštík: Já upřímně řečeno nedokážu takto obecně s jistotou říct, že bych poznal dobrou báseň... Byl jsem kdysi porotcem v soutěži o drážďanskou cenu lyriky. Ta soutěž je anonymní a porotci dostanou jen soubor číslovaných textů. My jsme se na několika těch textech shodli, že jsou dobré, a pak, když se to odtajnilo, tak jsme zjistili, že jsme vybrali několik mladých a začínajících autorů a třeba jsme úplně zasklili básně Ivana Wernische, které v tom anonymním souboru byly také... Když čtu básně Ivana Wernische a vím, že jsou to básně Ivana Wernische, tak jsem schopen v nich najít velkou hloubku, protože ji tam najít chci a ty verše mi to umí zprostředkovat. Anonymní text mi ale nic neříká, nemá žádnou hodnotu, není nikým "ručen". Je to shluk písmen.
Čichoň: Vždy si vzpomenu na Ivana Diviše, který sice řekl, že "poezie není nic napsaného", ale na druhou stranu dnes již vím, že se poezie musí napřed napsat.
Kuběna: Já jsem v tomhle šaldovec a poezie, která nemá duchovní hodnotu, mě nezajímá. Podotýkám, že ten Nezval ji ve vysokém stupni má, je to jiný mýtus než můj, ale je velikej; to neznamená, že když byli někteří komunisti, tak byli pitomí anebo tím pádem byli ateisti... Opravdu, když nemusím číst současnou poezii, nečtu ji, ale tam je to u mě i obava, protože si nechci kazit svůj svět - ne že bych někoho napodoboval, ale naplníš se jakýmsi hnusem, který za to nestojí... Číst mistry je rozkoš, ale číst současný autory je trest...
Jak vy jste říkali o té práci s jazykem (rozuměj v současné režimní poezii, pozn. red.) - o metafyzice bych tam vůbec nemluvil, tam žádná není. Ale je pravda, že tam došlo k takovému minucióznímu pulírování těch vrstev, poněvadž oni právě nemají co říct, tak si udělají jakýsi svý soukromý mýty, jako že strejc se žení nebo co, no tak se žení, a máme se posrat všichni? Ten Trojak umí ty verše dělat, ale k čemu, do háje - vždyť je to naprosto k ničemu! Vždyť on maluje jako ty Rusky ty talíře, tak aby to bylo perfektní - kuním štětcem, kundím štětcem to maluje, no... Vo co tam jde, vždyť jde absolutně vo nic, a to je náš velkej básník Trojak. To je velice šikovnej řemeslník, ale absolutně žádnej umělec, absolutně žádnej básník. Ale k čemu to potom je? Von to umí, ale absolutně vo nic nejde!
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |