Kdo má ještě v živé paměti proklamace o vítězství pravdy a lásky nad nenávistí a lží, tomu neuniklo tvrzení, že sametový listopad nabídl výjimečnou příležitost ke scelení tří proudů české literatury: tzv. oficiální, disentu a exilové produkce. Leč ukázalo se, že vládnoucímu establishmentu je ze všeho nejvzdálenější právě tohle; selektivní klasifikace Milana Jungmanna ("oficiální literatura bez problémů odsunuta do bezvýznamnosti") probíhá nepřetržitě a má likvidační ráz. Nepohodlným autorům jsou vyřazovány knihy z knihoven, nikdo se nestará, v jakých podmínkách žijí a tvoří, a zda nejsou perzekuováni na pracovištích. V poslední době bylo několik desítek autorů tiše vyakčněno z Obce spisovatelů.
Není divu, že pokračovat za tohoto stavu v trendu jakéhokoli scelování je riziko. Přesvědčili se o tom kupříkladu tvůrci reprezentativní publikace Báseň mého srdce (poezie jako výraz osobnosti), když se pokusili přiblížit veřejnosti necelou stovku básníků formou portrét, báseň, konfese. A závěrečný doslov jako meziprůzkum současna a nejblíž uplynulého. Za svou snahu byli vypeskováni na stránkách Lidových novin (11. 3. 2006) Markétou Kořenou, literární historičkou. Článek nesl název: Básníci bez křídel a básně bez poezie.
Co je poezie? Kdo je básník? Táže se jako u vytržení hned na začátku Markéta Kořená. Odpověď nehledá. Žádné poznatky z versologie o uměleckém obrazu, žádný náznak tropů, figur či sémantického gesta. Žádné tvůrčí koncepce: strukturalismus, fenomenologie, hermeneutika. Žádná jména: Mukařovský, Barthes, Jacobson nebo aspoň František Halas o vnitřním ústrojenství básníka. Markéta Kořená hledat nepotřebuje; odpověď zná dopředu: Než ale uvěřit, že Vladimír Křivánek, Petr Skarlant, Božena Správcová, Petr Cincibuch, Lubor Kasal a desítky jim podobných jsou básníci, to radši skončit v pekle.
O těch, kdo patří do zmiňovaných desítek básníků nebásníků podle Markéty Kořené se můžeme jenom domýšlet, snad jsou to reprezentanti sýsovsko-žáčkovské generace, ale ti už přece byli dávno "odsunuti do bezvýznamnosti". Pěkné verše podle ní píší Jiřina Hauková, Petr Kabeš, Věra Provazníková a Jiří Kolář. Vedle estetické kategorie pěkné disponuje Markéta Kořená ještě klasifikační stupnicí dobří a zlí. Přesto: nemějme jí to za zlé. Je nejspíš teprve na začátku vědecké kariéry, někde u Ph. D., ale docentura ji rozhodně nemine, bude-li odpovědně plnit příkazy školitelů.
Jedním z nich by mohl být i literární historik Jiří Brabec, který se předvedl v následném článku Lidových novin - Smlčí-li pravdu spisovatel... (20. 4. 2006). Jeho autor Petr Zídek uvádí, že v době konání II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 desítky autorů živořilo ve vězení. Byli mezi nimi i básníci, ale kdo jim dal kredit básníků, když Markéta Kořená (1971) ještě nebyla na světě? Snad právě jmenovaný Jiří Brabec (1929), ten mohl, byl v té době jenom o málo mladší než Markéta Kořená. Jenomže Jiří Brabec si z té doby nic nepamatuje: Vůbec jsem nevěděl, že byli nějací spisovatelé zavření. Znal jsem z četby Zahradníčka, ale měl jsem dojem, že zemřel. I přes to, že je na místě usvědčen ze lži Janem Vladislavem a taky Jaroslavem Putíkem (Každý věděl... Nemohl nevědět... Vědělo se o tom...), nemějme mu to za zlé. V tom šestapadesátém je teprve na začátku vědecké kariéry, k akademickým titulům CSc. a PhDr. se dopracuje v roce 1962. To bude pověřen spolu s Jiřím Šotolou a Karlem Šiktancem sestavením antologie české poezie 20. století A co básník (druhé vydání MF 1964). V obsažném doslovu si Jiří Brabec pochvaluje: V krátké době zrychleného politického vývoje, v době zápasu proletariátu o definitivní vítězství, vydala česká poezie řadu významných děl. Únor osmačtyřicátého roku radikálně změnil i podmínky rozvoje literatury. Je v samotné podstatě socialismu, že dává umění možnost uplatnění, jaké dosud historie nepoznala.
Je se co divit, že za tohoto stavu vědění a charakterové pevnosti byl Jiří Brabec vybrán do čela těch, kteří se pustili do "pacifikace" české literatury, zvláště té její části, která měla být odsunuta do bezvýznamnosti? Jmenování docentem české literatury za těchto okolností přišlo po zásluze.
Jako nezaměnitelný typ drancíře se projevil Vladimír Novotný; ještě neoschly slzy pozůstalých a už zaútočil na odkaz básníka Vladimíra Brandejse. Místo kritické reflexe metodologie zášti a mixáž osobních postojů s tvorbou. Novotný ani náhodou nerespektuje klasické de mortuis nil nisi bene (o mrtvých jen dobře), jež patřilo ke slušnosti autorů i problematických nekrologů. A protože se mrtvý básník nemůže bránit, projeví Vladimír Novotný v konečně klasifikaci jistou shovívavost: snad Brandejse vyštrachá ze zapomnění nějaký příští Ivan Wernisch. Zlehčující narážka na činnost básníka Ivana Wernische (1942), který si nemusí stýskat na nepřízeň vrchnosti ani na čtenářský nezájem, se týká dvou obsáhlých antologií Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2000) a Píseň o nosu (2004).
Je zásluhou Ivana Wernische, že jimi znovu vrátil na svět desítky básníků zapomenutých, právem či neprávem opomíjených, marginálních a úzce regionálně zaměřených. Ani on se při výběru neradil s Markétou Kořenou, byť se o motivaci této nesporně záslužné činnosti můžeme jenom domýšlet. Každopádně v ní navázal na knihu profesora Miloslava Hýska Ztrhané struny zvuk (1940) s podtitulem Výbor z předčasně zesnulých básníků. Třebaže Hýsek v předmluvě vysvětluje vznik antologie z privátního důvodu "potřeby mého srdce", v širším kontextu se jeví jako gestace proti duchu okupačního temna. K výšinám české poezie za Protektorátu se ostatně nemohl vyjádřit nikdo lépe než Hýskův kolega profesor Albert Pražák v knize Národ se bránil (1945). Jestli si něčím byli oba vzdělanci jisti, pak že Protektorát znamená protentokrát, časově omezenou dobu, po níž "bude zase v Čechách bílý den a plno růží kolem".
Těžko odhadnout, zda pro zvolenou synekdochu dozrál dnešek, kdy bylo třeba občas zhasnout, aby se mohlo rabovat, ať už v materiální nebo duchovní sféře. Za tohoto stavu se ukazuje Wernischovo konání nad síly jednotlivce, a tak není divu, že prominentní pracovníci kateder humanitního zaměření vyrážejí na Západ a za velkou louži, aby ulovili duši zapomenutého autora a integrovali ji do české literatury. Když už to nevyšlo s vítězstvím pravdy a lásky, ať aspoň scelení dá vale dělení. Nebo obráceně? Na každý pád rým jako základ uměleckého obrazu, který by mohl potěšit Markétu Kořenou a jí podobné.
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |