Přespříliš chabými se zdají být výzvy určené lidskému tvoru, aby šetřil vše možné, třídil odpadky, chodil po svých, přispíval na charitu, neničil si své místo k žití... To vše se mi jeví jako nestydatý alibismus. Jednotlivci snad mají zachraňovat svět? Daní za pohodlí menšiny je naopak čím dál silněji pociťována devastace krajiny a světa. Jedinec škodí, ale daleko více společnosti, kde se rozdělují miliony. Nemyslím, že se lidé v šetrnosti zlepší. Na rabování přírodních zdrojů a na plýtvaní je totiž založen hospodářský růst, kterým se vychloubají politici, co po odchodu ze scény vlastní tučné konto. Ano, výzvy k úsporám dosahují slabého účinku, téměř žádného. Pralesy před likvidací nezachrání filmová diva, která věnuje honorář za pořízení snímků svého poprsí u sazeniček čerstvě vysazených smrčků. Ne, ani šťastná náhoda neodradí člověka snažícího se dělat všechno možné, aby dokonale zlikvidoval místo určené mu k prožití svých dnů.
Po plochách bývalých tuzemských polí, oplývajících kdysi zelnými hlávkami, rozhlížejí se manažeři výrobců ladných karosérií automobilů. Pod okny věžáků v Praze lze zakoupit cibuli z New Zealandu, i když lány s vyhlášenou cibulí u Všetat snad zatím ještě neslouží výrobcům pneumatik anebo se zde nelicituje o zřízení nového letiště.
Na školách vyučujících ekonomické vědě je narváno. Nebývalo tomu tak vždycky. Ve starém Řecku fungovala "politea oikomos" - politická ekonomie, která se mnohem později přestěhovala i do tzv. Prognostického ústavu s lidmi, co zatím ještě neměli šanci nic pokazit. Prognostici z amatérismu vpadli do tvrdé reality a snažili se přizpůsobit a dost často se jim to nepovedlo. Hospodářský vzestup je totiž vždy doprovázen plýtváním, a někdy i ukončováním vlastní úspěšné výroby, na čemž má zájem konkurence. Osm procent světové produkce legované oceli pocházelo z Kladna... Zájem na útlumu se zrodil v zahraničí a nynější nabádání k šetrnosti se víceméně míjí účinkem.
Už ve 13. tisíciletí před naším letopočtem rozléhal se španělskou jeskyní Altamira křik dítek narozených z lůn pravěkých maminek. V současnosti na planetě každým dnem umírá hladem a žízní několik tisíc lidí. Soukromé společnosti přepravující tryskovými letadly milionáře nemají zase příliš silnou konkurenci. Jak úžasné!
Přívalové deště způsobují čerpání vody ze sklepů domů. Té pitné, bez které není života, ubývá. Zatím jí oplývají regály supermarketů. Její cena však rapidně poroste. Někteří vědci už lidstvu radí - do padesáti let si zajistěte transfer na jinou planetu! Budou pořadníky? Kdo tam nebude smět? A co člověk, nechá na Zemi své manýry? Vezmeme s sebou oponu z Národního divadla nebo šekové knížky? Přijme vůbec jiná planeta tuhle lidskou elitu, jak ji představuje třeba stomatolog a milovník knižních ležáků, který na televizní obrazovce zfackuje jiného lékaře, jemuž se pomáhat lidem taky moc nechtělo? A co politické strany? I ty budou ve vesmíru fungovat, nebo dokonce lépe než na Zemi? Nepředbíhejme, ale vesele poskakujme... Život je paráda, to jen lidi blbnou.
Na volných plochách kolem nás začínají vyrůstat nadstandardní byty v příslušných cenových relacích. I nájemné bydlení povyskočí v ceně. V zemích, po kterých se opičíme, předem postavili panelákové bydlení pro lidi, co museli kvalitnější nájemní byty opustit. U nás počítáme s bydlením luxusním a nadstandardním. Daň za pohodlí menšiny odnáší místo určené nám k žití. Takže prý máme před sebou ještě asi padesát let veselého poskakování...
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |