Byla-li Olbrachtova Anna proletářka kapitolou z beletrizovaných dějin KSČ, jak si někteří komunisté představovali roli literatury v dělnickém hnutí, pak pozdější román Nikola Šuhaj loupežník téhož autora byl motivicky vystavěnou básní o Šuhajovi a Eržice s mnohými pohádkovými prvky a podobenstvími už v tónu vyprávění, v obsahu i kompozici básně. Pokusím se to doložit několika příklady.
Nejfrekventovaněji je opakován motiv Nikolův o tom, že tento spravedlivý člověk »bohatým bral a chudým dával« (ss. 65, 78 aj.) Neméně častý je motiv, že Nikola »nikdy nikoho nezabil«, leč »v sebeobraně« nebo »ze spravedlivé msty« (ss. 7, 9, 65), což potřeboval zdůrazňovat humanistický autor, jakož i to, že takový člověk jako Šuhaj je nezranitelný pro »zelenou větvičku«, kterou třímá, což je připomínáno od s. 7 a vždy dále na str. 48, 59 a mnohokrát potom s ujištěním, že »žádná kule se (Nikoly) nedotkne: ani z pušky, ani z revolveru, ani z děla, ani z kulometu«... (s. 59, 100, 154 a další).
A což nádherný motiv »Eržiky vonící višňovým dřevem«, který se táhne od stránek 8 a 23 až do konce románu (ss. 23, 24, 44, 45, 112 aj.)
Eržika románu vévodí neméně než Šuhaj: potřebuje ji nejen Nikola, ale i četníci, kteří věří, že ho »lapí na Eržiku« (s. 70), kdežto koločavští židé vyznávají něco jiného: lidé se »nechytají na to, co je v nich dobrého«, nýbrž na to, »co je v nich špatného«, jak o tom čteme na ss. 75, 87, 88, 90, 122, 129, 137, 143, 173, 187, a to špatné jsou kamarádi, ne ovšem Eržika!
Tyto a mnohé další motivy (z nedostatku místa je vynechávám) hrají v románě roli jakéhosi nadúčelu, což si uvědomíme srovnáním knihy o Šuhajovi s Annou proletářkou, kde by nic takového nebylo možné, poněvadž tam se ničím »neplýtvalo«, tam je všecko naopak důsledně účelové, využité ideologicky, kdežto zájmy ryze estetické jdou stranou. Estetická kritéria nejsou nic formálního, jakoby náhradního a druhořadého, je to nový obsah, kterému se musíme teprve učit rozumět!
K jejich uplatnění v románu o Šuhajovi a Eržice k nim nepochybně patří motivy ze závěru románu, spojené se závěrem životů Nikoly a Jury, které jsou tragicky krásné: »Bylo veliké ticho. Padal drobounký déšť...» Nebo: »leželi na paloučku v trávě a listí ořešinového houští a mokli na drobném dešti...« (s. 180). Motiv »ořešinového listí« a »drobného deště« je opakován ještě vícekrát na s. 184 i dále.
Nadúčel je patrný i z těchto výroků: »...jedna z největších radostí je nevzdat se a být...« (s. 68) nebo: »Radost je neprojít životem nepovšimnut, nýbrž býti milován a nenáviděn...« (s. 125)
V prostředí takových lidí jako Vladislav Vančura, Karel Nový nebo Marie Pujmanová, s nimiž se Ivan Olbracht v té době přátelil, vznikala nová estetika, k níž patřila i nová ideologičnost spočívající v nadhledu nad každým dobovým účelem, čímž se vždycky umění odlišovalo od politiky.
Bohužel se však od prahu 50. let stalo, že v této odlišnosti umění od politiky byl některými teoretiky a kritiky učiněn závěr o nesouměřitelnosti uvedených hodnot. Šlo ostatně o víc, než o vystižení odlišnosti zmíněných hodnot, totiž o zdůraznění jejich nepřátelství. O jeho existenci už v této době netřeba pochybovat. Politická pravice se velice snažila vyloučit umění ze sféry ovlivňování a posilování levicových sil. Olbracht v Šuhajovi nebo Pujmanová v Lidech na křižovatce poskytovali přímou odpověď na otázku o společenských funkcích umění nikoli v oblasti pouhé teorie, nýbrž vlastní uměleckou praxí, tj. dílem, které jakoukoli politickou přímočarost vylučovalo. Přesto takové knihy - přímočaré a účelové - vznikaly, podporovány dogmatickou kritikou a pravice toho zneužívala proti levici, třebaže na dogmaticích levicového nebylo a dodnes není zhola nic.
Chybou levicové teorie a kritiky 50. a dalších let bylo, že nedovedla konkrétními rozbory doložit hodnoty tvorby Olbrachta nebo Pujmanové a postavit je proti vulgarizaci levičácké, tj. schematické a účelové, která dobově převládala. To se zdaleka netýká jen poměrů v oblasti umění, ale veškerého společenského života.
Takzvaný schematismus lze vysvětlit tehdejší nezkušeností a mládím společnosti, ztrátou takových lidí jako byli Václavek nebo Fučík, i pozdější osamoceností takových teoretických talentů, jako byli Vladimír Dostál nebo Jaromír Dvořák.
Autor: Jaroslav Sekera
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)