Do Řecka jsem přijela poprvé jako studentka v listopadu 1990 ve dnech výročí studentské revoluce zvané Polytechneio, která byla rozhodujícím momentem pro svržení vojenské junty (17. 11. 1973), vládnoucí v Řecku od puče v dubnu 1967 (Rada Evropy však neodsoudila její zločiny, které páchala na komunistech a všech pokrokových občanech). V Soluni, kde jsem přebývala, se konala demonstrace, které jsem se účastnila s ostatními řeckými studenty. Někteří nesli v rukou transparenty s nápisem: Joannis Ritsos "Z". Neměla jsem tušení, co to znamená a na moji nesmělou otázku se mi dostalo odpovědi, že od doby vraždy komunistického poslance Grigorise Lamprakise - také shodou okolností v Soluni - se písmene "Z" používá jako přídomek za jména již nežijících hrdinů národa. Jedná se o zkratku slovesa "zí", což znamená žije. Také jsem se dozvěděla, že Joannis Ritsos byl velký básník, nositel Leninovy ceny, který právě v listopadu 1990 zemřel, pár dní před výročím Polytechneia. Přišlo mi podivné, že tolik mladých lidí spontánně vyjadřuje lásku k "jakémusi" básníkovi. Začala jsem přemýšlet, kdo by tak v Čechách musel zemřít, abychom v rukou nesli plakáty s nápisem "žije". Přiznávám, že mi z toho bylo dost smutno.
Šest let poté jsem se do Řecka odstěhovala s nadšením, kterým se často vyznačují mladé dívky něco málo přes dvacet. Řecky jsem uměla jako trochu snaživější turista. "Kali méra", zdravila jsem s úsměvem nové spoluobčany, kamarády, soudruhy, ale také různé nepřející a maloměšťáky. Jenom jsem se tvářila, že odpovědím rozumím. Řečtina byla pro mne velkou výzvou a celkem rychle jsem se jazyk naučila (konec konců jsem ani neměla na vybranou). Jednoho večera, někdy na přelomu tisíciletí, jsem seděla v příjemné kavárně, kde se také prodávají cédečka a knížky. Řecké knihy jsem ještě nečetla, nerozuměla jsem jazyku, jehož aktivní slovní zásoba se počítá na 80 tisíc slov. Ale trochu jsem se nudila, a tak jsem namátkou hmátla do regálu s poezií a vytáhla jsem knížku s poémou Světlo, které pálí a začala jsem pomalu a celkem bez zájmu louskat. Z kavárny jsem odešla poslední. Spíš mě vyhodili, protože už chtěli zavřít a já jsem seděla na zemi s knížkou v ruce a nemohla jsem se odtrhnout od trochu zažloutlých stránek. Od té doby jsem tuhle knížku přečetla nejméně desetkrát a jejího autora Kostase Varnalise jsem přijala za vlastního. Tento prostý člověk, velký básník, patron moderní poezie, soudruh, ale také dlouholetý vězeň a vyhnanec za své komunistické smýšlení, je jedním ze dvou Řeků, kteří měli občanský a ne církevní pohřeb (Druhým byl v minulém roce bývalý tajemník KS Řecka Ch. Florakis). Když mu byla oficiálně oznámena kandidatura na Nobelovu cenu, poslal skromný a obyčejný Varnalis celou akademii kamsi a řekl, že by měl zbytek života výčitky, kdyby cenu přijal.
Začala jsem tedy číst, co se mi do ruky dostalo. Fanaticky, knihomolsky, později systematicky, ale hlavně strašně pomalu, se slovníky, znovu a znovu stejnou věc, stejnou větu, dokola jeden odstavec. Nekonečné výpisky nových slovíček a frází, nekonečné dotazování mého muže "Manoli, a co znamená...", šetření na velké slovníky, první pokusy o psaní v řečtině, nekonečné opravy, snaha pochopit, proč má řečtina 6 íček, 2 éčka a 2 ó, proč se před spojkami nepíší čárky a kde jsou přízvuky v genitivu plurálu substantiv. A také první publikované pokusy. Když už jsem myslela, že jsem na všechno přišla, tak zas nějaká výjimka z pravidla, doučování, soukromé hodiny, konzultace a hlavně čtení a čtení.
A tak jsem poznala generaci řeckých obrozenců a revolucionářů, kterým vděčí moderní Řecko za svou existenci. Za všechny alespoň Rigas Fereos, který nepoužíval nikdy slova Řek, ale Romjós, čímž mínil občana Východořímské Říše, Byzantince mluvícího řecky. Nebo třeba Dionýsis Solomós, autor řecké hymny. Dozvěděla jsem se, co to znamená Karaďózis, hrdina stínového divadla, takový řecký Švejk, kterého jsem znala jednak jako nadávku "Ty šašku!", jednak z textu krásné protestní písničky Dionýsa Savopoula: "Jediné, co mě může spasit, je snít jako blázen", tedy jako karaďózis. Písnička plná jinotajů a metafor. Seznámila jsem se s neuvěřitelnou generací řecké prózy 30.-70. let, která vesměs patřila komunistickému hnutí - Ludemis, Glinos, Alexiou, Sotiriou, Papadiamantis, velký Kazantzakis. Pustila jsem se do současného historického románu - Rea Galanaki, Maro Duka, obě archeoložky jak já. Ale hlavně jsem potkala armádu svých milenců. Řecké básníky. A od té doby mám dvě vlasti. Dnes se cítím také trochu Řekem, protože jsem uzavřela pokrevní bratrství s těmi, co podle Joannise Ritsose "zpívají proto, brachu, aby sjednotili svět a ne aby se něčím odlišovali". Znovu Kostas Varnalis a jeho generace: Kostas Palamas, jeho následovníci: Joannis Ritsos, který byl velmi pracovitý a držel osmihodinovku jako v továrně, psal a psal a psal a dělal si legraci: "No, já nejsem moc dobrý básník, ale z toho množství se už něco vybere", Tasos Leivaditis, nobelisté Elytis, tzv. básník moře a Seferis pocházející z Alexandrie, rovněž úchvatná poezie "obyčejného" námořního dělníka Kavadia, ale také stále mladý (protože mladý zemřel) Fotis Angules. Karjiotakis, Karouzos, Sachtouris - generace 80. let. Dnešní Kostas Tripolitis, Jorgos Kakoulidis, nedávno dobrovolně nás opustivší Ilias Lájas. Většina z nich komunisté, většina z nich stíhána, dlouholetí obyvatelé protikomunistických koncentráků, vyhnanci.
"Dnes již se veršem temno nerozsvětlí", možná povzdechneme s českým klasikem, ale v Řecku "navzdory básník zpívá". Mikis Theodorakis začal v 50. letech zhudebňovat poezii svých spoluvězňů na ostrově Makronissos. Tyhle písně a písničky přijal lid v dobách fašistických diktatur, jsou symbolem boje za lidskost a lepší společnost. Založil tak mocný hudební směr písní-básní a dočkal se zástupu následovníků. Kvalitní text je v řecké moderní hudbě velkou tradicí. Theodorakis a také Joannis Ritsos velmi přáli mladým a pomohli na scénu velkého umění snad stovkám mladých interpretů, spisovatelů a básníků či textařů, kteří je rozhodně nezklamali. Tento proud stále na sebe nabaluje mladé tvůrce, kteří dnes již vidí svět jinýma očima než generace válečná a poválečná a vznikají stále nové kvalitní moderní texty, hudba, a hlavně - zpívá se. Pravda, Řekové sice až tak moc nečtou, stejně jako my, denně masírováni "velkým bratrem", "vyvolenými" a jinými "blbými", ale zazní-li někde některá ze zhudebněných básní, Řekové se vším praští a oddaně zpívají, jako by každá z těchto písniček, ať už jsou o čemkoliv, byla jejich hymnou.
Ohromnou tradici má v Řecku také politická báseň, často se recitují básně Nazima Hikmeta, Wolfa Biermanna. Velké úctě se těší Pablo Neruda, Majakovskij, Aragon, Apollinaire, Brecht a další.
Českých knih v Řecku moc k dispozici není. Švejk, Reportáž psaná na oprátce, pár Čapků (jeden překlad z mého pera). Sečtělejší Řekové považují za Čecha Franze Kafku a nebo znají Kunderu, který je překládán z francouzštiny. My v Čechách na oplátku známe Kazantzakise, bylo přeloženo něco málo z Ritsose a Elytise, z francouzštiny román Vasilise Vasilikose "Z" o vraždě Lamprakise, nedávno byl vydán historický román současné spisovatelky Rei Galanaki a v polovině 90. let vyšla v Odeonu antologie řecké povídky. Chabé skóre, vezmeme-li v potaz, kolik řeckých uprchlíků našlo domov v Čechách v létech občanské války 1947-1949 a kolik řeckých studentů se zde naučilo perfektně česky.
A tak jsem se dala do díla, abych se s vámi podělila o své řecké lásky, vášně, zlozvyky a slabosti. Věřím, že se stanou i vašimi. Rozhodla jsem se svést dlouholetou bitvu s fata morganou svobodného trhu a s blokádou krátkozraké politiky převážné většiny českých nakladatelství nepublikovat nic, co by se dalo označit za levicové, a nic, z čeho se nedá vytřískat majlant. (V Řecku je situace jen o málo lepší). Píšu, překládám, čtu, objevuju, kochám se, zase znovu vypisuji slova, obraty, celé odstavce a tiše skuhrám, že nemám aspoň deset životů na všechny knihy, co bych ještě chtěla přečíst, přeložit a napsat a že nemám hlavu jako pátrací balón, abych tam mohla uložit všechny své "Otčenáše".
Večer jdu spát a opakuji si ty svoje modlitby, co mi zkrášlují život a někdy mne při něm i drží. Podle nálady - Máchu, někdy epigramy Havlíčkovy, určitě Nerudu, Wolkera, poslední dobou často Hrubína, Nezvala, Halase, Seiferta, Horu, Skálu, ale také nekompromisního něžného upřímného drsňáka Sýse. Pak se domodlí ta nedávno narozená řecká polovina mého já. Třeba:
Pohleď! Všechno se už hýbe
Celá příroda již rudne
už jiné slunce vychází
nad jiným mořem, jinou zemí.
(Kostas Varnalis: Balada pantáty Mediú)
P.S. Možná vám chybí tradice klasického starověku, povídání o nejstarším živém jazyku v Evropě, jak se často šablonovitě píše, ale to já v řecké literatuře a poezii nevidím ani neslyším, a tak se zklamanému čtenáři omlouvám.
Autor: Věra Klontza-Jaklová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |