Současná britská literární scéna je nebývale pestrá. Věková dominance autorů, kteří už se nějakým způsobem zavedli, se pohybuje v rozmezí 40 až 60 let. Nepopírá tradici, chová ji v úctě a po svém způsobu na ni navazuje (Golding, Boyd, Trevor, Fovles). Technologie výstavby i jazykového materiálu akceptuje gotický román stejně jako román pikareskní, postmoderní úlety vyvažuje na jedné straně ukázněnost mytologie, na straně druhé profesní román typu A. Haileyho (Wintersonová, Jackson, Banks, Bakerová, Kureishi, Smithová, Kennedyová.
Tvárné postupy modernistů a jejich experimentování s časem (Joyce, Wolfová) , které nalezly v uplynulém desetiletí živnou půdu ve Spojených státech (M. Cuningham - Hodiny) se nyní jako bumerang vracejí na evropský kontinent. Hodnověrným důkazem je poslední román Iana McEwana (1848) SOBOTA (Euromedia Group k. s. - Odeon 2006, str. 239, přeložila Marie Válková).
Čtyřiadvacetihodinové volno v životě neurochirurga Henryho Perowna mnoho dramatických peripetií nenabízí. Ale že je k otevření textu zapotřebí citace z Belowova Herzoga svědčí o tom, že se dramata budou odvíjet převážně v rovinách introspekce, reminiscencí a úvah. Harmonický mikrokosmos rodiny s milovanou a milující manželkou a dvěma dospělými dětmi je konfrontován s nejmasovější demonstrací proti válce v Iráku a hořícím letadlem na nočním nebi, mířícím k letišti v Heathrow. Píše se rok 2003, dvě léta po 11. září, a západní velmoci troubí k útoku proti mezinárodnímu terorismu. Zatímco dcera Daisy považuje případný útok na Irák za barbarství a ohrožení civilního obyvatelstva, její otec zastává indiferentní postoj, zvláště když operoval profesora Táliba. Od něho se dozvěděl o zvěrstvech Hussajnova režimu. Ale co kdyby Táliba neoperoval?, táže se sám sebe Henry Perowne.
Tyto dílčí pochyby zcela vyvažuje fakt mít život pod kontrolou. Henry Perowne je optimista, zcela přesvědčený o úloze pokroku v dějinách, materialista, zcela oddaný medicíně. Do tohoto vzorce zapadá i proces stárnutí a nebytí, jehož reprezentantem je matka dožívají v domově pro seniory. Neurochirurg Perowne uvažuje: Takhle začíná onen dlouhý proces, v jehož průběhu se stáváte dítětem svého dítěte. A nakonec od něj jednoho dne uslyšíte třeba: "Tati, jestli zase začneš brečet, jde se okamžitě domů."
Jako zdroj interního napětí může působit fakt, že obě dospělé děti rozvíjejí umělecké dispozice; Theo je jazzový muzikant, Daisy překladatelka a talentovaná básnířka. Nic pro neurochirurga Perowna.
A přece: nepatrný zádrhel v podobě ohrožení rodiny pouličním gangem způsobí, že Henry Perowne musí zkorigovat svůj postoj nejen vůči poezii, ale vůči celému životu, vůči dějinám a soudobým politickým mechanismům. Finální operace Baxtera, vůdčího gangstera, není jen aktem profesní dokonalosti, je především aktem odpuštění. A právě ono odpuštění završuje mnohotvárnost a úplnost života, který se v případě McEwanovy prózy vešel mezi dva akty milujících osob.
Na závěr lze s potěšením konstatovat, že román Sobota je kniha moderní, aktuální a proč to neříci... veskrze prospěšná.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)