"Nechte mne v klidu!" zněla 14. srpna 1956 poslední slova umírajícího Bertolta Brechta. Splněno bylo i jeho přání: "V případě své smrti bych nechtěl být nikde vystaven. Nad hrobem nechť se nemluví." I prostý hrob na hřbitově Chaussestrasse v sousedství jeho berlínského domu odpovídá závěti a příslovečné přísnosti, která naplňovala celý Brechtův život.
V jeho průběhu i v dalších letech dramatikův životní osud a dílo byly významně spjaty s českými zeměmi.
Ve dvacátých letech byla u nás v souvislosti s avantgardním úsilím věnována Brechtově básnické i dramatické tvorbě časopisecká pozornost. V roce 1930 poprvé uvádí Brechtovu a Weillovu Žebráckou operu František Salzer v olomouckém divadle. Záhy ji inscenuje i Vinohradské divadlo a E. F. Burian v Brně. Pro Buriana byl Brecht velkým uměleckým i osobním příkladem, častokrát se k němu vracel a nechával se jím inspirovat i ve vlastní původní tvorbě. K nejvýznamnějším inscenacím patří uvedení Žebrácké opery v D 35 plně v intencích Brechtovy divadelní poetiky s hereckými protagonisty V. Šmeralem a M. Burešovou.
Kolektiv mladých divadelníků složený z herců pražských divadel uvedl v roce 1932 v režii Viktora Šulce ve Švandově divadle hru Bludiště velkoměsta, v níž si z pozdějších významných aktérů zahráli mj. L. Boháč, S. Svozilová, M. Ježková, V. Očásek a F. Velebný.
Záhy po nástupu Hitlera k moci v průběhu roku 1935 značná část české kulturní sféry, zejména umělců, jednoznačně vystoupila na podporu pronásledovaných německých antifašisticky smýšlejících intelektuálů. Byl založen Šaldův komitét pro pomoc německým emigrantům, v jejich prospěch probíhala řada akcí Obce českých spisovatelů a rovněž oficiální politika umožňovala těmto exulantům pobyt a udělení československého státního občanství.
Téhož roku byl v Praze založen Klub Bertolta Brechta, v němž se setkávali čeští i němečtí intelektuálové k debatám o současných politických a kulturních událostech (např. o tvorbě V. Nezvala a E. E. Kische, o funkci fotomontáže v antifašistickém boji). Brecht si této pocty velice vážil a dával najevo svou oblibu J. Haška, P. Bezruče a F. Kafky.
V polovině roku 1935 byl ustaven za předsednictví V. Vydry a jednatelství F. Salzera a W. Tauba Klub českých a německých divadelních pracovníků, jímž prošli exulanti Brecht, Piscator i Reinhardt.
Reflexí na události španělské občanské války byla Brechtova hra Pušky paní Carrarové, uvedená na sklonku roku 1937 v Paříži a v den československé mobilizace 21. 5. 1938 německými emigranty v pražské Unitarii. Zanedlouho se hrála tato hra česky v ochotnickém provedení v divadlech Na Slupi, v Osvobozeném, dále pak v Mladé Boleslavi, v Hronově a v Neratovicích. (Stálo by za podrobnější úvahu sledovat filiace námětu a vyústění této hry s Čapkovou Matkou, uvedenou v témž období.)
V kritickém roce 1938 opustila skupina 42 herců německé divadlo v Brně, jehož soubor byl henleinovsky orientován, a na protest uvedla Žebráckou operu. V téže době publikovala Tvorba řadu ukázek z nové Brechtovy tvorby. 20. září, v den, kdy angličtí a francouzští představitelé předávají prezidentu republiky nótu s požadavkem odstoupení pohraničních území Německu, posílá Brecht Benešovi tento telegram: "Bojujte, a kolísající budou bojovat."
Dramatikův vztah k ČSR se projevil i v době 2. světové války, kdy žil USA. Bezprostředně po atentátu na Heydricha v roce 1942 píše filmovou povídku Pražská rukojmí a ve spolupráci s věhlasným režisérem Fritzem Langem (též emigrantem) scénář k filmu Kati umírají také. Film s třemi provázanými příběhy atentátníka, děvčete, jehož otec byl zatčen jako rukojmí a kolaboranta, kterého odboj zlikviduje, byl s hudbou Hanse Eislera natočen, ale oproti scénáři byl značně deformován v duchu hollywoodské továrny na sny, a nebyl příliš úspěšný. S úspěchem se nesetkala ani Brechtova hra Švejk za druhé světové války, která přenesla světoznámou Haškovu postavu do zcela jiné situace.
Poválečných šedesát let bylo houpačkou času, tak typickou pro české poměry, kdy se především z ideologických důvodů střídala období zájmu o osobnost a dílo B. B. s jejich potlačováním. Po vypovězení ze Spojených států Výborem pro neamerickou činnost koncem roku 1947 se Brecht v následujících dvou letech ocitl i několikrát v Praze, kde mu nabídli možnosti divadelního působení. Umělec však nakonec zakotvil v hlavním městě NDR Berlíně. Nicméně jeho hry se na našich jevištích, s jedinou výjimkou plzeňského uvedení Pana Puntily a jeho sluhy Mattiho v roce 1951, neobjevily. Způsobila to zřejmě poválečná nechuť k německé tvorbě a zejména dogmatická ideologická linie první poloviny padesátých let, kdy Brecht byl nepřijatelný jako formalista. Přispěla k tomu i jeho veřejně publikovaná prohlášení, v nichž požadoval naprostou svobodu literatury, divadla, výtvarného umění a hudby, a to s jediným omezením, že tato svoboda by se netýkala uměleckých děl, jež oslavují válku nebo ji považují za nevyhnutelnou, a pro taková, která rozněcují nenávist mezi národy.
Po umělcově smrti, v době ideologického a politického "tání", a zejména v letech šedesátých, nastává u nás brechtovská konjunktura, někdy až módní. Na českých a především moravských jevištích (zprvu ovšem mimopražských) se objevují desítky inscenací jeho her. V překladech Rudolfa Vápeníka a Ludvíka Kundery vycházejí sedmisvazkové spisy B. B. s dokonalým aparátem a hodnotícími doslovy (mj. Jana Grossmana). Samostatně jsou vydávány jednotlivé hry a výbory dramatikova básnického a teoretického díla. Přední teatrologové píší rozsáhlé teoretické úvahy a analytické rozbory jeho děl. Velkou pozornost věnoval Brechtovi časopis Divadlo. Tak jako ve světě i u nás divadelní praxi už trvale ovlivňují brechtovské postupy antiiluzivnosti, epičnosti a zcizovacího efektu.
V období tzv. normalizace došlo k útlumu zájmu. S velikou odezvou se však v pražském Národním divadle hrála několik sezón Matka Kuráž s titulní postavou Dany Medřické a brněnské Divadlo Na provázku uvedlo v Scherhauferově režii studiové experimentální Brechtovy texty z jeho prvního tvůrčího období (Svatba pod krycím názvem Maloměšťácká svatba a Obchod s chlebem). Poetikou epického divadla je značně ovlivněn přední dramatik Oldřich Daněk (např. Vévodkyně valdštejnských vojsk). Pikantní je i uvedení Havlovy adaptace Žebrácké opery v disidentském představení v Horních Počernicích v r. 1975. Autor se však k Brechtovi, který byl marxista a komunista, nehlásil a údajně obměňoval Gayovu předlohu. Obdobně tomu bylo i v inscenaci z r. 1990 a v jejím filmovém ztvárnění režisérem Menzlem.
V popřevratové době, v duchu typického čecháčkovství, byl u nás Brecht nepřijatelný. Až v polovině devadesátých let se osmělilo divadlo Pod Palmovkou uvést v Kracíkově režii Pana Puntilu a jeho sluhu Mattiho (srovnej s nadlouho jediným Pistoriovým uvedením v r. 1951!). Průlom znamenaly světové akce k stému výročí Brechtova narození v r. 1998 a mimořádný počin Goethe-Institutu v Praze, který v několikatýdenním reprezentativním programu představil Brechta a jeho dílo v nebývalé šíři (B. B. - Život a odkaz ve 20. století). Brechtovy hry se nyní občas objevují i na našich jevištích. Nezapomenutelná a inspirativní byla např. inscenace Kavkazského křídového kruhu slavným izraelským souborem Habima v rámci festivalu her německého jazyka v roce 2000. Potvrzuje se, že přes všechna dobová protivenství zůstává pro nás i v 21. století Bertolt Brecht nezastupitelný a nepokořitelný.
Autor: Vlastislav Hnízdo
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |