Alexandr Špiněv (1937), moskevský rodák s kamčatskými kořeny, proslul zejména svým působením jako divadelní fotograf v moskevském Divadle na Tagance. Byl prvním dvorním dokumentaristou - fotografem zpěváka a básníka Vladimira Vysockého a spisovatele, básníka a zpěváka Bulata Okudžavy. Fotografoval všechno na světě, kromě sportu. V budoucnu se chystal na realizaci psychologického portrétu osobnosti našich dní. Vystudoval práva, historii umění a psychologii na Moskevské státní univerzitě.
Pocházel z ruské, silně nábožensky založené pravoslavné rodiny, která v 17. až 18. století náležela k prvním pionýrům - "pěrvoprachodcům", dobyvatelům Dálného východu. Žila v něm obrovská ruská duše. Když rozdával, neohlížel se na nic kolem sebe.
Především nedbal o sebe, ačkoli jinak vyznával zásadu: "Hlavně se musí člověk starat o vlastní Já, jinak nemůže pomoci jiným!"
Seznámili jsme se před více než třiceti lety; díky němu jsem poznal démona ruské povahy Vladimira Vysockého, Bulata Okudžavu, slovutného ruského malíře Nikolaje Nedbajla a mnoho jiných.
V jeho ateliéru, nalézajícím se ve starém moskevském domě, jehož život Nedbajlo maloval, mi Saša Špiněv v přítomnosti Mistra vyprávěl: "Vzpomínám, jak v těch nesmírně těžkých dobách, kdy jsme vyrůstali na moskevských dvorech, naši sousedé nosili stejné válenky se stejnými záplatami a stejně se na čepicích strejců z našeho dvorku plácaly 'uši' - jedno výš a druhé níž. Na obrazech se vrací život na našich dvorech s holubníky a kůlnami, s dřívím a lavičkami okolo stolku. Vzpomínám na večerní harmoniku, na hluk, rámus i randál, kdy všichni - mladí i staří - jako jedna velká rodina zaplňovali dvůr a všechny jeho skryté kouty."
Po mém odchodu z Mladé fronty do redakce Světa v obrazech se Saša Špiněv stal excelentním a stálým spolupracovníkem tohoto týdeníku. Díky němu putovali čeští redaktoři Jaroslav Major, Oleg Homola, Stanislav Motl, Lukáš Volek, Václav Husák a další po Kamčatce, Čukotce, po Kavkazu i po staré Moskvě a po pravoslavných ruských klášterech. Už jen málokdo z nich dnes veřejně přiznává, kterak se ocitl v náručí ruské pohostinnosti.
Špiněv zcela nezištně ještě včera pomáhal i nynějšímu senátoru Jaromíru Štětinovi při jeho poznávání SSSR a hned po "velkém třesku", po rozpadu SSSR, mu opět pomohl k jeho "objevné" ruské misi. Když však poznal, kdo Jaromír Štětina ve skutečnosti je a s kým se v Rusku paktuje, navždycky jej zavrhl.
Špiněv během československé "tuhé normalizace" spolupracoval s publicistou znalým ruské problematiky a s pozdějším horlivým iniciátorem protisovětsky laděného hnutí "Oni byli první" Vladimírem Bystrovem. Ještě před pár dny mne prosil, abych u Vladimíra Bystrova vyzvedl dosud nevrácené diapozitivy z předlistopadových demonstrací 1989 v Praze...
Také k němu se po proměnách doby a po jeho vlastní proměně zachoval Špiněv stejně jako ke Štětinovi: otočil se k němu zády.
Zásluhou Alexandra Špiněva jsme se mohli objevit tam, kam se jiní většinou nedostali. Jako "fotograf pamětihodností Kremlu" a přítel mnoha ruských umělců, zejména herců a divadelních principálů, měl skvělé novinářské styky a my jsme mu koncem osmdesátých let zase otvírali dveře k jeho veliké touze po svobodě.
Nechyběl nikde, kde se v Československu lámaly ledy. Mnohé jím naexponované filmy skončily v hlubinách Bartolomějské ulice.
Pro některé tehdejší novináře (a pak polistopadové "komunistobijce", tehdy však ještě s rudou hvězdou na čele), odchované Stalinovým gruzínským vínem, se stal nestraník Alexandr Špiněv navýsost podezřelým. Udávali jej na kompetentních místech strany a státu; musel všude prokazovat svou bezúhonnost. Nejednou jsme mu poskytli záruku, dokázali jsme mu dokonce zařídit akreditaci zahraničního zpravodaje časopisu Rodina (Vlast). Okamžitě poté, co se mnozí chameleóni po roce 1989 rychle přeoděli do sametových oděvů, jej opět označili za podezřelého. A to trvalo až do posledních dnů jeho života. Označovali ho ze svých moskevských teplých diplomatických pelíšků (nyní už ve zcela jiných službách - v režii FBI a BIS) za objekt hodný zájmu "specslužeb" a odesílali o něm šifrované depeše.
Nechtěli mít se Sašou Špiněvem už nic společného, neboť nevěděli, odkud zafouká nový vítr. V Moskvě se mu v okolí velvyslanectví České republiky a Českého centra vyhýbali a varovali před ním! Měli své zaručeně věrohodné informace, v Rusku se tomu říká "spravki". Bylo mi a je mi z té situace moc špatně, obracel se mi a obrací se mi z ní žaludek.
Před dvěma měsíci přijel Alexandr Špiněv do Prahy jako právní zástupce obhajoby; setkali jsme se s ním spolu s někdejším kolegou ze Světa v obrazech Ing. Josefem Ondrouchem na vernisáži výstavy akademického sochaře Zdeňka Maixnera v Pražské energetice.
A ještě stačil navštívit křest knihy básníka Karla Sýse Džbán s dvojitým dnem s ilustracemi Miroslava Houry v Jindřišské věži.
Změnil se, přibyl mu nějaký ten kilogram na váze, zadýchával se, ale byl to znovu stejný, usměvavý Saša. Dělal si do budoucna velké plány, tvrdil, že bez zdraví a bez peněz nemůže být dneska člověk šťastný. Jedno bez druhého se vylučuje, hlásal.
Nechápal moje postavení a postavení mých zhruba stejně smýšlejících přátel. Zvláště proto, co jsme společně prožili, když totalitě v ČSSR zvonil umíráček. Na ty ostatní, kdo se se změnou režimu po převratu zvrhli, Alexandr Špiněv doporučoval plivat. "Nestojí nám za to!", dodával. Všechny ty zrůdy měly a mají svá konkrétní česká jména a příjmení, mnozí z nich byli našimi někdejšími kolegy a hráli si v redakcích na soudruhy.
Na otázku, jaký společenský řád dnes v Rusku existuje a na niž dostávám od každého ruského přítele stejnou odpověď, odpověděl shodně: "Kriminální! Ale bude líp než dneska! Putin je začátek!"
Na otázku, kdo bude po Putinovi prezidentem Ruské federace, jsem dostal odpověď: " Já to vím! No přece Putin!"
Alexandr Špiněv mne vzal kolem ramen a v největším pražském knihkupectví Luxor vletěl mezi regály a přinesl mi k pokladně několik knih o ruské současnosti: "Musíš je znát! Brzy je vnímaví čtenáři vykoupí!"
Stojí za to ty knihy vyjmenovat: Rusko a jeho místo ve světě - Za co a s kým jsme bojovali z pera Natalie Naročnikovské, dále Tajný život Stalina od B. S. Ilizarova a nakonec Stalin - Izrael a Židé od Laurenta Ruckera. A pak mi doporučil v ruštině Sovětskou civilizaci od velkého vítězství do našich dnů od Sergeje Kara-Murzy. Leží na mém pracovním stole. Ještě jsem se ani k jedné z nich nedostal. Denně jsme si při jeho krátkém pražském pobytu volali, scházeli jsme se. Vyprávěl mi o situaci v Rusku, o tom, že většina kosmických a zbrojních odborníků je dnes již ve Spojených státech, dokonce Chruščovův syn Sergej, kosmický specialista, se oženil s Rooseveltovou vnučkou a je občanem USA. Bavili jsme se o vlasovcích, proč je na útěku do západní zóny Britové obrátili na východ a nechali je Stalinovi napospas.
Cítil jsem, že Alexandr Špiněv pracuje do úmoru. Nabízel jsem mu lékařské vyšetření, neměl čas. Přijel i na křest knihy, jejímž jsem spoluautorem - Zapomenutý generál Karel Klapálek - do Luk nad Jihlavou.
Stěžoval si, jak škaredě se mnozí Češi nyní chovají k Rusku, proklínají Rusko, nenacházejí dobré slovo ani pro ruské umění a kulturu.
"Stálo to za to, Zdeňku, tolik obětí na samém konci 2. světové války za svobodu Československa? I z mé rodiny zde odpočívají bratři a příbuzní...", ptal se mne s trpkostí.
Chtěl přijet za námi ještě na rodinnou chalupu, projevil přání před návratem do vlasti projít se moravským lesem, ale jeho mobil se neozýval - od pátku 14. července až do pondělí 17. července 2006. To se zdálo mně i Josefu Ondrouchovi podezřelé. Špiněvův mobil vyzváněl za dveřmi pražského bytu Špiněvových známých, kteří byli v tu dobu na dovolené. Hasiči za existence policie pronikli oknem do pokoje. U dveří ležel s vypadlým mobilem mrtvý Saša Špiněv.
Podle zjištění lékaře zemřel z pátku na sobotu na srdeční infarkt.
Nikdo mu nepomohl a snad ani pomoci v té chvíli nemohl!
Zemřel v Praze, kterou tolik miloval. Několik málo dní před návratem do vlasti, kterou jako oddaný Rus doslova nekřesťansky zbožňoval.
Ani nevím, kde žijí jeho dvě dcery, abych jim smutnou zprávu oznámil...
"Nic není definitivního! Jenom Sašova smrt je definitivní!" napsal mi včera v dlouhém dopise jeden z mých synů.
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)