»Stále hledala slovanský epos«, zaznělo mnohokrát v různých obměnách na březnovém zasedání pražského Klubu rusistů, věnovaném pietní vzpomínce na váženou a velmi oblíbenou vysokoškolskou profesorku Dr. Světlu Mathauserovou, DrSc. (7. 3. 1924 - 21. 2. 2006). O své nálezy a vědecké zaujetí pro filozofa a překladatele Konstantina-Cyrila se dělila s posluchači na přednáškách a seminářích Filozofické fakulty UK, v České asociaci rusistů, v nyní přejmenované Česko-ruské společnosti a na zahraničních kongresech a zasedáních učenců. Oživovala v nás i aktuálně potřebný »šestý« smysl pro orientaci v životním prostoru, pro Evropu s jejími historickými proměnami, pod nimiž »... pociťujeme jisté konstanty, které trvají a v evropském dění jsou určující«, jsou to cesty a hranice. Světla Mathauserová naznačuje »průchodnost těchto cest vždycky bedlivě střežených« v pečlivém překladu dávných archivních dokumentů, předmluvě a poznámkách k atraktivně uspořádanému putování poslů - diplomatů mezi západní Evropou a Rusí v době Rudolfa II. Právě v této před pěti lety vydané knize s názvem Poselství carských a císařských kurýrů dokazuje existenci »krátkých záblesků dřívější slávy Českého království a významného kulturního odkazu, ukrytého v rozvinutém jednacím jazyce českém a ruském.«
I v jiných publikacích zkoumala Světla Mathauserová vztahy mezi mluveným a písemným projevem, ale i výzvy minulosti - zejména na seminářích v uvolněných debatách - výzvy vůči globalizovanému utilitarizovanému dnešku. Její práce neunikaly pozornosti západních slavistů. Nejenže »hledala slovanský epos«, ale také jej všemožně chránila při sledování zdrojů ruské vzdělanosti a kultury, zejména od 60. let. Například z její zprávy o kongresu slavistů 1998 je vidět, jak si všímá rozdílu mezi impulsivním F. Thomasem na kongresu v Kyjevě - »vystoupil s nihilistickým referátem o nulové hodnotě staré ruské literatury, která prý je špatně přeložený opis byzantských textů« a dodává: »A hle! Na letošním kongresu v Krakově týž F. Thomas přednesl referát z oblasti bulharské a ruské kultury se zaujetím a úctou«. Dřívější »nepřátelské přestřelky a skryté úhyby« odkazuje do sféry »politických motivů«...
Nakolik byla Světla Mathauserová váženou osobností mezi předními představiteli ruské literární vědy je patrné z nedávného pozvání na Lichačovské dny do Petrohradu, které se konají k uctění odkazu významného filologa, akademika Dmitrije Sergejeviče Lichačova (1906 - letos sté výročí narození - 1999), kam ji doprovázel její manžel, univerzitní profesor PhDr. Zdeněk Mathauser, DrSc., estetik a literární vědec, o čtyři roky starší než jeho zesnulá Světla, manželka (a také maminka, babička a prababička). Na setkání v polovině ledna 2006 ve Slovanské knihovně nám Světla o přestávce přislíbila přednášku o něčem objeveném z dílny Konstantina-Cyrila a Metoděje a pochlubila se pravnoučátkem Cyrilkem. Ptala se prý mladých rodičů, proč mu dali staré jméno? Mám se prý ptát sebe, odpověděla rodina sborovým smíchem. Přednášku nám přinesl na březnové zasedání v tištěné podobě pan profesor... Dostala jsem ji k dispozici i pro Obrys-Kmen.
SVĚTLA MATHAUSEROVÁ
Zákon a testament
Uzákonění 5. července jako státního svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje obrátilo širší pozornost k historickému významu jejich příchodu na Velkou Moravu.
Ve staroslověnském Životě sv. Konstantina-Cyrila píše se o událostech roku 863: »Toho roku vypravil Rostislav, kníže moravský poselství k císaři Michaelovi s prosbou: 'Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.'«
Podle staroslověnského Života sv. Metoděje byla vylíčená moravská situace ještě dramatičtější a Rostislavova žádost o pomoc císaře Michaela III. naléhavější: »Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, Řecka a Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované jsme však lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli nám takového muže, který nám pořídí všecku spravedlnost.« Tehdy císař Michael řekl filozofu Konstantinovi: »Slyšíš, filozofe, co praví? Jiný to nemůže vykonat, leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si s sebou svého bratra, opata Metoděje, a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.« Tu neodvážili se odříci ani Bohu, ani císaři...
Nato Bůh zjevil filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad bohoslužebných knih a Evangelia. Pak se s bratrem Metodějem vydal na cestu na Moravu. Císař po nich poslal knížeti Rostislavovi list: »Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno, leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu Bůh písmo zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného filozofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všechno zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství a hleď s ním rychle upevnit tu věc...«
V listu moravskému knížeti Rostislavovi přisoudil císař Michael III. písmu tedy jednu blíže nepojmenovanou složku (nazývá ji »tou věcí«) a nabádá k brzkému využití »pomíjivého bohatství... pro tu věc«. Neboť opravdu, jak ukazuje současná teorie písma v dekonstruktivismu - především v pracích francouzského filozofa J. Derridy a jeho výkladů psanosti (l'écriture, writing) - má písmo jako specifický útvar kromě svého jakoby služebního vztahu vůči hlasovému projevu ještě jiné, netematizované funkce, které - aniž by byly reprezentovány vnějším znakem - přece jen v písmu existují a fungují. V tomto případě texty náboženské nebo i právní, přesně přeložené do jiného jazyka, dávají možnost kontroly, ale také obrany proti případnému zneužití k jiným než jen v originále obsaženým účelům.
Text přeložený takto vyzařuje i jiné významy než ty, které jsou obsaženy v originále, a výklady textu se tak mohou lišit. Srovnejme německý překlad Písma svatého z latinského Testamentum (das Alte und Neue Testament), což znamená závěť, a slovanský překlad z řeckého slova diathéké, to je zapsaná smlouva, nebo nomos, což je zákon především občanský (Starý a Nový zákon). Už tento rozdíl vytvořil předpoklady pro specifické slovní konotace v kazatelské literatuře obou kultur, kterého z daného rozdílu budou vycházet.
Výrazným příkladem je církevněslovanské inaugurační kázání ruského metropolity Ilariona z první poloviny 11. století, nazvané O Zákonu a Milosti (O Zakoně i Blagodati). Vidíme, že ve staré i nové češtině a ruštině zůstal původní význam řeckého slova nomos - zákon zachován. Kořen slova zakon ve své ještě indoevropské tvrdé podobě (k-n) je obsažen ve slově konec, konati a skon, avšak ve své měkké podobě (k'-n) vydal slova počne, počít, početí, počin, začínat.
Tato předurčující skutečnost má dalekosáhlé - a to nejen jazykové - důsledky. Spojen se slovem zákon je obsah daného textu vázán obsahem slov z něho odvozených. Právě odtud však mohou plynout i důsledky nejen jazykové. Smysl textu je dán tím, na kterou z obou možností text navazuje.
V oblastech, kde staroslověnština měla příznivé podmínky rozvoje, jako u jižních a východních Slovanů, byla obsažnost slova zakon aktualizována ve všech textových podobách, dokonce ve smyslu dobových kosmogonických představ. Počátek nejstaršího ruského evangelia zní: Iskoni bě slovo... (Od počátku bylo slovo, řecky En arché, latinsky Ab initio). Konec se prolíná se začátkem.
Dlouhá a dobře doložená tradice staroslověnských textů potvrzuje, že jednou provždy zapsány mají svou specifičnost a neopakovatelnost, danou jak historicky, tak i současnou podobou jazyka. Zakládá to jeho nezaměnitelnost a nezcizitelnost. Umění rozehrávat vlastní obraznost vytváří pro slovanské jazyky obrannou hráz proti nebezpečí zcizení a neadekvátní interpretaci. V tom byl hlavní smysl vytvoření slovanského písma, že mělo být také obranou. Tak to pochopil také řecký císař, vysílající Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu, když je nabádal, aby zařídili co nejdříve »tu věc«. A tak to také odpovídá současným představám o doplňkových hodnotách písma (psanost, l'écriture, writing), které - aniž by byly znakově ohlašovány - přece v psaném textu existují a působí.
Pozitivní důsledky vytvoření slovanské abecedy se pak projevily v dalším vývoji společenství vzniklých v dosahu vlivu Velké Moravy, v jejím svébytném vývoji společenském a kulturním. Velkou pomoc tu přestavovalo papežské povolení, udělené Konstantinovi a Metodějovi, používat slovanského jazyka pro duchovní úkony. Církevněslovanská tradice se pak projevila v raném překladu bible do národních jazyků, do staré češtiny už ve čtrnáctém století.
Citovali jsme již francouzského filozofa J. Derridu, který zvýznamnil psanost, když upozornil, že text jednou zapsaný má svou jedinečnost a neopakovatelnou působnost, byť ne všechny složky výpovědi byly v něm tematizovány.
Druhým momentem, který otázku staroslověnského písma posouvá do blízkosti současných filologicko-filozofických diskusí, je rozsah vzdělanostních zdrojů, z nichž Konstantin-Cyril čerpal. Nelze přehlédnout, že na několika místech se podtrhuje jeho úsilí domoci se zásadnějšího vzdělání v gramatickém umění, ať ještě za pobytu v Soluni, anebo už v Cařihradě. Tady pak gramatiku jako jeden ze sedmera oborů svobodného umění řeckého vzdělanostního systému zvládl, jak se říká v Životě o něm sepsaném, za pouhé tři měsíce. Osvojení gramatiky kvalifikovalo Konstantina pro úkol tak závažný, jakým bylo konstituování písma pro slovanské národy, jež takové písmo dosud neměly. Řecký císař Michael III. v listu moravskému knížeti Rostislavovi staví Konstantinův výtvor na roveň prvních božích činů.
Slovanské písmo se svou abecedou bylo koncipováno tak, aby bylo schopno pokrýt celý svět už nám známý, ale i ten, který bude vyjeven až v budoucnu a také se bude dožadovat své písemné reprezentace. Derrida - jak známo - dokonce navrhuje založení nového vědního oboru, tzv. gramatologie, která se bude zabývat čtením textů přírodních i stop činností lidských v době historické i té, která jí předcházela.
Konstantinovy zájmy sehrály významnou roli v dějinách slovanských národů a nám tu navíc vstoupily i do jednoho ze současných témat filologicko-filozofických.
Autor: Jana Vacková, Světla Mathauserová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |