Lidský jazyk má zvláštní, podivuhodnou moc. Některá slova jako by sama v sobě skrývala něco navíc, jako by pod skupinou hlásek bylo uloženo ještě něco jiného, tajemného, co vyzařuje zvláštní světlo, hebkost a vůni. Některá slova mají ve svém zvuku měkkou a snivou melodii, zapadají do našeho vnímání jako do síně čarovných zvuků a tajemných volání, probouzejí v nás něžnou ozvěnu. Naše vědomí a vnitřní ustrojení se jim poddává a radostně laská jejich důvěřivou měkkost.
   Vždy jsem miloval slovo svítání.
   Když jsem je kdysi četl na obálce slavné Verhaerenovy divadelní hry, dlouho jsem to slovo laskal očima, s rozkoší jsem je převaloval na jazyku. Dlouho jsem váhal, zda knihu vůbec otevřít. Název sliboval nevšední zážitek, ale obával jsem se, že moje očekávání nebude naplněno.
   Nebylo.
   Ale navzdory tomu jsem knihu miloval a ctil. Jen pro to podivuhodně čisté slovo v záhlaví.
   Taková jsou i některá zvláštní slova jiná: osení, sítina, mlha, maminka, déšť, stmívání a mnohá další. Nikdy nezapomenu, s jakou měkkostí vyslovoval slovo »tatínek« herec Petr Haničinec v pořadu sestaveném z povídek Oty Pavla.
   Samotné svítání jako přírodní jev v sobě tají cosi krásného a čistého. Jiná jsou svítání v lese, jiná na loukách, jiná za rodnými humny, jiná u moře, jiná u horských studánek.
   Bydleli jsme v osamělém domku až na samém konci vesnice. Za každým domkem zahrádka s několika ovocnými stromy. Bylo léto. Právě vrcholilo. V posledních dnech se obloha zatáhla a od rána pršelo. Před chvílí však déšť konečně ustal. Utichlo nekonečné vyťukávání vzkazů na parapety, kapky deště stékaly po oknech a po lodyhách květin, po listech zeleniny a květin na skromných záhoncích, po stéblech trávy. Mraky na obloze se trhaly. Ze schůdků sousedního domu vyběhla mladá dívka v lehké pelerince, která jí zakrývala ramena, záda a celé tělo. Cíp té pelerinky se vláčel mokrou travou.
   Dívka vyběhla na pěšinku mezi záhonky, na konci zahrádky se prostíral malý, svěží, orosený trávníček a najednou se bosýma nohama roztančila v orosené trávě. Působilo jí to zřejmě neobyčejnou radost, protože si potichu zpívala nějakou píseň.
   Když byla uprostřed zahrádky, náhle odhodila pelerinku a stála tam úplně nahá, jak ji pánbůh stvořil. Dal si na ní viditelně záležet. Bujná mladá ňadra se vysoko zvedala, jak byla dívka rozrušena tancem, černý stín mezi stehny přitahoval oči.
   Dívka se napřímila, zvedla ruce vysoko nad hlavu a tančila až na konec zahrady. Zastavila se u hustého maliní, sezobla několik zralých malin a pomalu se vracela zpět k domu.
   Na chvíli se mezi mraky objevilo sluníčko. Dívka se v tu chvíli zcela proměnila. Jako by ji vkoval do zlatého obalu, růžové hroty na jejích ňadrech zazářily jako poupata růží. Dívka se zastavila pod jedním stromem, byla to švestka, zatřásla jím a z koruny se na ni snesla sprška vodních krůpějí. Dívka se zasmála a náhle uprchla do domu.
   Jako by zašlo slunko. Zůstal jsem opět sám skrytý na chodbičce domu. A zdálo se mi, že celý svět pohasl a zesmutněl.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)