Rok 2006 náleží Wolfgangu Amadeovi Mozartovi (1756-1791) . Všude zní hudba tohoto geniálního skladatele. Máme tak dostatek možností vnímat a přijímat skutečnou krásu, opravdovou hudbu, která činí i naše všední dny svátečními. A je tomu tak lépe než dobře. I proto, že odevšad nás dnes obtěžují proudy bezcenné komerční takzvané hudby. Brak hlavně z dovozu vyvolává pocity, že vlastně žijeme v kolonii. I proto Mozartovu hudbu všichni potřebujeme. Nikdy jí nebude dostatek. Je pro nás bezbřehým, nekonečným oceánem krásy!
Gabriela Plačková otiskla v Katolickém týdeníku (č. 2, 10.-16. ledna 2006) stať Smetana a Mozart. Poskytla v ní informaci o 26. ročníku festivalu Smetanovské dny v Plzni 25. ledna až 2. března 2006. Psala nejen o tom, že součástí festivalu "budou také vepřové hody, házení Bacchusa do vody a večerní veselice". Čteme též, že tento ročník festivalu je věnován "velkému mistru klasické hudby, rakouskému (sic!) skladateli Wolfgangu Amadeu Mozartovi".
Opravdu velký mistr nebyl "rakouským skladatelem". Narodil se totiž a pětadvacet let svého skoro šestatřicetiletého života prožil v Salcburku, v metropoli arcibiskupského knížectví Salcbursko, které tehdy nebylo součástí podunajské monarchie. Patřilo neodvisle ke "Svaté říši římské německého národa", která zanikla až za Napoleona I. Salcbursko bylo sekularizováno roku 1802, k habsburské monarchii připojeno poprvé v roce 1805, v roce 1809 se stalo součástí Bavorska a s Habsburgií bylo s konečnou platností spojeno až v roce 1816, tedy pětadvacet let po Mozartově smrti. Náš skladatel žil tedy natrvalo v Rakousku jenom v posledních deseti letech a sedmi měsících svého života. Byl Salcburským Němcem a ve Vídni vlastně cizincem. Za Rakušana se nikdy nepokládal. Ve Vídni ovšem vznikly jeho významné vokální i instrumentální skladby. Dnešní Rakousko se k němu - jako ostatně celý civilizovaný svět - právem hlásí.
Salcbursko se vždy vymezovalo vztahem k sousedům. Muselo být jiné než Bavorsko, muselo být jiné než sousedící Tyrolsko, Korutany, Štýrsko a Dolní Rakousko. Dodnes si zachovává svou individualitu. Dodnes se Salcburští rodáci pokládají za Němce s občanstvím Rakouska. To mělo výhody v tom, že Salcbursko nepodlehlo ani zdaleka nacismu do té míry jako s ním sousedící rakouské země. Sympaticky odolávalo.
Další problém se otevřel okolo výroku "Moji Pražané mi rozumějí." Neexistuje doklad o tom, že by jej Mozart napsal nebo vyslovil. To ale neznamená, že neexistoval. S největší pravděpodobností je však jen legendou. Nedávno bylo zaznamenáno mínění, že měl být vysloven pouze o Pražanech s německou mateřštinou, kteří tvořili v obyvatelstvu Prahy většinu. Ono "moji Pražané" samozřejmě neznamená "všichni Pražané", a poté následovala výtka, že by historikové konečně měli vzít na vědomí, že tehdy a nejenom tehdy u nás žila početná populace s němčinou jako mateřštinou. Tato argumentace je ovšem chromá na obě nohy. Předně není mi znám historik, který by nebral v úvahu obyvatelstvo českých zemí jako celek. Za druhé: instrumentální hudba a Mozartova vůbec nevyžaduje obecenstvo, které by bylo jakkoliv vymezeno pouze jazykově. Za třetí: pokud jde o vokální skladby, singspiely a opery, pak pouze Únos ze serailu měl tehdy německé libreto, ostatní Mozartovy opery, které se tehdy u nás hrály, Figarova svatba, Don Giovanni a Titova laskavost (La clemenza di Tito) měla libreta italská, srozumitelná Čechům i Němcům stejnou měrou. A nakonec: Osvícenská doba nezaznamenala konfliktní situace mezi Čechy a Němci ani v Praze, ani jinde. Vzhledem k tristnímu stavu spisovné češtiny z doby protireformace byl přechod k moderní české vzdělanosti pomocí jazyka německého možný a nutný, aniž by to znamenalo znevýhodňování jazyka českého. V Praze docházelo k intenzivnější komunikaci mezi jazykovými komunitami do té míry, že postupně vznikl realistický koncept dvojjazyčného národa, nejrozvinutěji v díle Bernarda Bolzana. Kdyby sousedem našeho státu nebylo Německo, byl by se patrně uskutečnil! I z tohoto hlediska je představa, že Mozartovi rozuměli jenom pražští Němci, zcela pochybená.
Gabriela Plačková o Mozartovi dále uvedla: "S názvy jeho oper Figarova svatba či Don Giovanni jsme se většinou seznámili ve školních lavicích. S jeho operou Zaidé se ale budeme moci setkat poprvé právě na letošních Smetanových dnech. Operu, která byla do dnešní doby považována jen za pouhý fragment díla, rekonstruoval původem německý hudební skladatel a odborník v oblasti staré hudby Andreas Kroeper, který žije v Černotíně u Plzně. Zaidé bude uvedena hned na slavnostním zahajovacím koncertě ve Velké synagoze." Ono "Zaidé" je původem turecké ženské jméno. Možná by bylo správné psát Zaida, s výslovností Cajda.
Námět této Mozartovy zpěvohry byl rozpracován už v německém textu Franze Josepha Sebastianiho (1722-1772), publikovaného roku 1779 v Bolzanu s názvem Serail aneb nečekané setkání otce, syna a dcery v otroctví. Neodpovídá pravdě, co o plzeňské premiéře Zaidy napsal v Hospodářských novinách 3. února 2006 Petr Veber: "Už je jasné, jak má dopadnout - dobře: tři evropští otroci v tureckém harému (sic!) zjistí, že jsou příbuzní, a dostanou od sultána svobodu". "Příbuznými" byli bratr a sestra Gomatz a Zaida a jejich otec Allazim. O tom, jak se příběh Zaidy skončil, se ví odjakživa.
Sebastianiho text zhudebnil do podoby německého singspielu (zpěvohry) Joseph von Friebert (1724-1799). Rovněž na základě Sebastianiho hry psal libreto pro Zaidu Johann Andreas Schachtner (1731-1795). Mozart začal komponovat bez objednávky v létě 1779, patrně s tím, že by mohl svůj německý singspiel s úspěchem uplatnit na scéně roku 1776 císařem Josefem II. založeného Německého národního divadla ve Vídni. Práci přerušil zřejmě proto, že z Mnichova, kde od roku 1778 panoval předtím v Mannheimu vládnoucí kurfiřt Karl Theodor Falcký, dostal objednávku hudebního dramatu Idomeneo, král Kréty. Toto "dramma per musica" se premiérově hrálo 29. ledna 1781 v Mnichově, v divadle, které v letech 1751 až 1753 postavil Francois Cuvilliés starší. Hrací doba této opery o třech dějstvích byla asi tři hodiny. Uvědomíme-li si datum premiéry této masopustní opery, pak je zřejmé, proč Mozart musel přerušit práci na Zaidě zhruba uprostřed roku 1780. A nemohl se k ní vrátit, protože po Idomeneovi dostal objednávku právě na Únos ze serailu. Libretistou tohoto německého singspielu byl herec Johann Gottlieb Stephanie mladší (1741-1800), jeden z pěti inspektorů zmíněného divadla, a takovou objednávku nebylo možno opomenout. Premiéra Únosu ze serailu se konala ve Vídni už 16. července 1782.
Samozřejmě bylo a je všeobecně známo, že Mozart měl při komponování Zaidy libreto Schachtnerovo. Pracoval s ním i Gollmick, aspoň do té míry, do jaké bylo toto libreto fragmentárně přepisováno do autografu partitury Zaidy, do partitury, která přešla koupí do vlastnictví nakladatele Andréa. Mezi Sebastienim a Andréem je ovšem genetická souvislost, v níž klíčovou pozici měl Schachtner. Tento hlavní libretista Zaidy byl zaměstnán jako trumpetista v knížecím arcibiskupském orchestru v Salcburku, v orchestru, v němž se uplatňovali otec i syn Mozartovi. Zaznamenal své poznatky o mládí Amadeově a stal se tak vlastně jeho prvním životopiscem. Spolupracoval se skladatelem Mozartem už v letech 1767 a 1768, kdy byl autorem konečného znění libreta Bastien a Bastienka. Na přání Mozartova otce vypracoval překlad italského libreta pro Idomenea, jehož autorem byl od roku 1766 kaplan Salcburského arcibiskupa Schrattenbacha a zároveň libretista a muzikant Giovanni Battista Varesco (1735-1805). Práce Schachtnerova se realizovala souběžně s tím, jak Mozart komponoval, a to tím spíše, že jako skladatel, tak libretista se mohli dennodenně stýkat a vlastně pracovat společně. A jestliže Mozart vzhledem k objednávce z Mnichova a poté k trvalému odchodu do Vídně soustředěnost k Zaidě přerušil, pak to znamená, že ani Schachtnerovo libreto nemohlo být dovedeno až ke konečnému znění. Není však na místě názor, že "máme tu novou Mozartovu operu". A spíše k barnumské reklamě náleží laciné novinářské sdělení: "Zachránit Zaidé byla dřina". Nebylo co zachraňovat.
K Zaidě se tedy Mozart nemohl vrátit. Výsledky jeho práce se ale zachovaly v pozůstalosti. V ní ji roku 1799 nalezla vdova po skladateli Constanze, která pozůstalost krátce poté prodala nakladateli Johannu Antonovi Andréovi. Ten zpěvohru hudebně dokončil: zkomponoval pro ni preludium a finální čtyřzpěv. Zároveň požádal Carla Gollmicka (1774-1852), aby dopracoval její libreto. Gollmick tak učinil patrně na základě textu, který vyhotovil Sebastiani pro singspiel Josepha von Frieberta, anebo přímo podle textu Schachtnerova. Zaida jako celek byla hotova už roku 1838. s premiérou ve Frankfurtu nad Mohanem až 27. ledna 1866.
A vůbec nebyla zapomenuta. Byla jenom v posledních třech desetiletích nahrána na "cédéčkách" aspoň třikrát, v roce 1975 v Drážďanech Státním orchestrem pod taktovkou Bernharda Kleea, v roce 1982 v Salcburku orchestrem Mozartea pod taktovkou Leopolda Hagera a v roce 2001 v Haagu Rozhlasovým komorním orchestrem pod taktovkou Tona Koopmana.
Mozartolog Rudolph Angermüller vydal ve Stuttgartu v nakladatelství Philipp Reclam jun. před Vánoci 2005 vědeckou edici libret Mozartových oper. Nemáme ji dosud k dispozici a proto se ptáme, zda vydal i libreto Zaidy? Pokud ano, pak které? Sebastianiho, Gollmickovo anebo Kroeperovo? Co tedy vlastně pro Plzeň "rekonstruoval" skladatel Andreas Kroeper?
Katolický týdeník, který stať o Mozartovi uveřejnil, je tiskovinou, která se dnes jako snad nikdy jindy zaměřuje na zveřejňování vpravdě až komických báchorek. Je dnes pod taktovkou zlostných a zlých inkvizitorů, podle vkusu od roku 1978 vatikánského šéfinkvizitora Josepha Ratzingera (dnes papežuje coby Benedikt XVI.). Terčem nepříčetné nenávisti legitimních předchůdců dnešního papeže byli od roku 1738 také svobodní zednáři, přestože etické principy svobodného zednářství nemusí stát proti křesťanství anebo být v rozporu s ním. Papeženci si ale nedokáží přiznat, že právě tato etická paradigmata jsou kvalitou řádově vyšší ve srovnání zejména s tím, co káže římský katolicismus. Svobodné zednářství neuznává institut tak neslušný jakým je ušní zpověď, nestraší ani očistcem, ani pekelným zatracením, neděsí božími přikázáními, nerozkazuje, v co a jak mají lidé věřit a jak se mají chovat. Svobodný zednář naopak o sobě rozhoduje s absolutní svobodou svědomí. Jedná zcela nezávisle, se zřetelem k vlastnímu prospěchu, ovšem s ohledem na přirozené zájmy ostatních. K tomu nepotřebuje ani přikázání, ani rozkazy. A to katolickým prelátům nesmírně vadí. Prosazováním takovýchto etických paradigmat se totiž stávají zbytečnými.
Mozart se stal ve Vídni 14. prosince 1784 svobodným zednářem, nejprve učněm v lóži "U dobročinnosti". V roce 1785 se stal tovaryšem a pak mistrem "U opravdové svornosti". Po roce 1785 až do smrti pracoval v lóži "U pravdy". Jeho vztah k římskému katolictví byl korektní, nikoliv odmítavý. Komponoval rovněž nikoliv "duchovní", ale správně řečeno náboženské, křesťanské, katedrální, chrámové nebo kostelní skladby - i mše - , které ovšem nesou pečeť svobodného zednářství.
Jeho zednářská opera Kouzelná flétna náleží k nejkrásnějším skvostům hudební kultury. Proti sobě v ní stojí velekněz Sarastro jako ztělesnění světla a dobra a Královna noci jako ztělesnění temna a zla. Sarastrovi má být odebrán náprsní disk, kotouč ze zlata se znameními zvěrokruhu, z jehož vlastnictví vychází božská síla k moudrému, osvícenskému panování. V tomto napětí probíhá milostný vztah mezi princem Taminem a dcerou Královny noci Paminou, který může být naplněn potud, pokud princ projde zkouškami zasvěcenosti a stane se členem společenství chrámu Slunce. Souběžně probíhá příběh ptáčníka Papagena a Papageny. První dvojici ke zdaru napomáhá kouzelná flétna, druhé zvonkohra. Tamino se stane zasvěcencem, Papageno uspěje "jenom" v přání naplněného života: obě dvojice svým způsobem dosáhnou svého. Královna noci prohrává. Základní dějovost opery ve staroegyptských kulisách vyjadřuje filozofii a směřování svobodného zednářství.
Závěrečná slova německého libreta Kouzelné flétny přesně přeložil v roce 1794 Václav Thám. V jeho překladu kategorie "síla", "krása" a "moudrost" odpovídají tomu, co napsal Mozartův libretista Johann Emanuel Schikaneder (1751-1812). V překladu Vojtěcha Spurného do češtiny je nenalezneme. Překlad finálního sboru, který je tečkou opery, je u Spurného třikrát rozsáhlejší ve srovnání s německým scénářem. Na závěr v něm třikrát po sobě zní slova "láska a pravda", která v původním libretu nejsou. Není řečeno, že ona slova do Kouzelné flétny nepatří. Tato opera však vůbec není erotickou pohádkovou féerii. Spurný Schikanederovo libreto i jinde na mnoha místech zredukoval, tak, že zednářskou filozofii z opery prostě vykuchal až vyboural. Opera se stala tím, čím nebyla. To svědčí o neskutečné neúctě k uměleckému dílu všelidského významu.
Jaký byl a jaký je vztah římského katolictví ke svobodnému zednářství? A co znamená třeba i žurnalisticky koncipovaná informace o plzeňské Zaidě a o Mozartově roku na stránkách Katolického týdeníku?
Dne 4. května 1738 zveřejnil Lorenzo Corsini (jako Kliment XII. papežoval v letech 1730 až 1740) bulu "In eminenti Apostolatus specula": vyhlašoval, že svobodní zednáři jsou "silně podezřelí z kacířství" a vyhlásil proto nad nimi i jejich sympatizanty církevní klatbu. Jeho muziku utvrdil v roce 1751 Prospero Lambertini (papežoval v letech 1740 až 1758 jako Benedikt XIV.), pro něhož byly zednářské lóže ohniskem rozkladu a nebezpečím pro klid ve státě. Osvícenství poněkud zatlačilo protizednářskou aktivitu papežství, také proto, že Voltaire, ke konci života zednář v akademické lóži "U devíti sester", jehož autoritě nebylo možno se zdarem oponovat, vyhlásil křesťanství za "největší neštěstí, kterým bylo lidstvo postiženo", a římský katolicismus byl pro něho "hanebností", "ohavností" či "mrzkostí" ("l'infame"), kterou je nutno "rozdrtit", "rozmačkat" či "rozbít na kusy" ("écraser").
Stanovisko protizednářských bul platilo bez podstatných změn až do pontifikátu snad největšího tmáře v dějinách papežství jménem Giovanni Maria Mastai Feretti (papežoval v letech 1846 až 1878 jako Pius IX.), původce dogmat o papežské neomylnosti a o neposkvrněném početí Panny Marie. Ten vydal v roce 1865 bulu "Humanum genus", v níž zednáře obvinil, že neuznávají dogmata, hlásají rovnost náboženství a že "jedině katolické náboženství je opravdové". Zdůraznil a rozšířil tím platnost protizednářských postojů římského katolictví. Giacomo della Chiesa (papežoval v letech 1914 až 1922 jako Benedikt XV.) vydal v roce 1917 Kodex kanonického práva s hrozbou exkomunikace těch, kdo se přidají k "sektě zednářů". Od Eugenia Pacelliho (papežoval v letech 1938 až 1958 pod jménem Pius XII.), který proslul více než loajálním postojem k fašismu v Itálii a k nacismu v Německu, se zednářství dostalo titulu "ďáblova synagoga" a "ztělesnění ďábla". Změnu v postojích sliboval Angello Giuseppe Roncali (Jan XXIII.), opravdu ojedinělá bílá vrána mezi papeži a hlavní osobnost II. vatikánského koncilu: zaujal tolerantnější stanovisko ke trojstupňovému zednářství.
K tradičním nepřátelským postojům vůči zednářství se vrátil Karol Wojtyla (papežoval v letech 1978 až 2005 jako Jan Pavel II.), pokládaný kvůli vnitřním obsahům svých teologických a hlavně politických stanovisek za analogii Pia XII. Jeho pontifikát považují svobodomyslní katoličtí teologové za "zradu II. vatikánského koncilu". Vyhlásil v roce 1983 další Kodex kanonického práva, s hrozbou pekelných trestů těm, kdo budou členy sdružení, konspirujících prý proti římskokatolické církvi, což bylo namířeno především proti svobodným zednářům. Aby bylo jasno, o co jde, vydala dnešní inkvizice v podobě "Kongregace pro nauku víry" 26. listopadu 1983 deklaraci s odsouzením svobodného zednářství: jeho zásady jsou prý neslučitelné s učením římskokatolické církve. Věřící, kteří k němu náleží, se dopouštějí těžkého hříchu a dostanou se s jistotou do pekla. Prefektem této kongregace byl tehdy (od roku 1978) Josef Ratzinger, který dnes papežuje jako Benedikt XVI.!!!
A Katolický týdeník zapomněl svým čtenářům sdělit, že svobodný zednář Wolfgang Amadeus Mozart se navěky opéká v plamenech pekelných!
Autor: Josef Haubelt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |