Tento Verlainův požadavek na "umění básnické" jako by naplňovaly básně Michaela Lorence (1943 v Olomouci), vzděláním i profesí hudebního mistra, mj. absolventa ostravské konzervatoře a pražské AMU (obor dirigování orchestru), posléze sbormistra a dirigenta několika operních scén, též zakladatele Olomouckého komorního orchestru atp. Knižně debutoval až sbírkou Průvody k popravám (2001), po níž následovaly Visuté zahrady deště (2005), když jeho výsostně lyrické verše byly časopisecky tištěny již podstatně dříve (kupř. v Divokém víně v roce 1970). Člen Klubu jihočeských spisovatelů a uměleckého sdružení KRB patří k nadějným, byť již nemladým osobnostem nejnovější české poezie, což potvrzuje i jeho nejnovější sbírka MONOGRAMY (Praha 2005, ilustrace M. Kejzlarová), stejně jako účast na projektech skupiny KRB, jakými jsou sborníky VÍNO NA KLÁVESÁCH (Český Krumlov 2004, společně s L. A. Tichou, S. Bumbovou, Z. Bořilem a P. Lukasem) nebo ROŠÁDY (Praha 2006, společně kupř. s T. Kuxovou).
Lorenc si dobře uvědomuje syntetický (ne však synkretický) charakter uměleckého slova, v němž se prostupují prvky výtvarné, hudební, intelektuálně-emotivní ve svébytném, na jiný umělecký druh nepřevoditelném sepětí. V tom tkví jedna ze zvláštností umělecké slovesnosti, její specifičnosti i významové potenciality, oné možnosti bohatých významových okruhů. V básni Počátek června ze sborníku Rošády, v němž je zastoupen nejlepšími lyrickými texty, čteme: "Báseň je veršem hudby, / hudba básní jsoucnosti, / jsoucnost hudbou boha." (s. 10). Nečteme písňové texty, které mají zpravidla semiliterární povahu a jen výjimečně dosahují charakteru skutečné poezie (čtené či recitované), a ačkoli se motiv pěvce ve sbírce jednou neústrojně mihne, jde Lorencovi o onu slyšitelnou i jen tušenou "hudbu slov", připomínanou explicitně i básní V tichu, hudbu dobře známou zvláště symbolistům. O poezii konzistentní, tvárně cizelovanou, vnitřně rytmickou a melodickou, s názvuky cykličnosti a významového zvrstvení, plnou nejen otázek, ale i odpovědí - těch tušených. "Co vzniklo včera, zaniká, / zítřek couvá račím krokem", dnešní "ratejnou snů cupitá / nezrozené dítě světa." (báseň Předtucha). Pokus o analýzu nemocného dneška je spojen s iritující minulostí, jíž kráčí "zdi jinými zdmi zděné" (báseň Zdi). S obavami hledí na dnešek, nezrozený k lidskosti. Jen k válce, agresi, panickému strachu z vrahů s ukradenou hvězdou na křídlech?
Vraťme se raději k Monogramům, shrnujícím básně dosti heterogenní povahy, od těch hravých a rozmarných až k nadčasové mýtotvorné lyrice (časově ukotvené). Lorenc si místy pohrává s paradoxy, zvláště ve čtyřverších třetího oddílu sbírky, nazvaného Intervaly, srov. "ať vyjádřím co nejsměleji, / jak mi chybí odvaha" nebo holanovské oxymóron "sám sobě se vzdaluji / abych se našel", není to však jemu nejvlastnější stylizace.
První oddíl sbírky nese název Svatý rok a přináší dvanáct básní psaných na jednotlivé měsíce kalendářního roku. I letmé srovnání s Tomanovou sbírkou Měsíce z roku 1918 přináší poznání, že sice nejde o skrytou básnickou polemiku, přesto je Lorencův pohled podstatně odlišný od Tomanova, což není dáno jen odstupem časovým, motivicky, ale i jinak. Připomenu toliko "monogram bídy", vzpoury a víry "dobrých lidí" Karla Tomana, v jehož stylizacích čteme častěji "my" či "vy" v tíhnutí k nadosobnosti, kolektivně chápané a věčné; "monogram" Michaela Lorence je vlastní "já", předmětný podmět či zvratné "se", zůstaneme-li u gramatiky, tíhnutí k nadosobnosti jinak vymezené, když z "mračen se mračí věčnost", věčný je toliko úsměv Nekonečna. Tomanovy apostrofy a výjevy mají národně dějinný rozměr, ožívá v nich krása činného díla a chvála práce, vědomí záštity vedoucí až k citaci svatováclavského chorálu, což je v přímém napětí s Lorencovou lapidárností, zkratkou, hláskovou instrumentací ("Příkrov řek je křehký jako křída" z básně Leden nebo gotická strmost katedrály - Prosince: "Křivky horizontál, / přímky vertikál, / přítomnost kříže / v páteřích těl.").
Oddíl druhý, jenž dal sbírce název, má v něčem blízko k poetistickým a postpoetistickým asociativním hrám, evokovaným dílem ženskými jmény, dílem (snad) i některými jejich nositelkami. Jde jistě o vtipné a nápadité rýmování v nezvalovsko-rimbaudovském duchu, místy upomene na poetiku textappealu, prozrazujíc rozkoš ze slov, z rýmů a metaforických šarád. Již připomínané Intervaly přinášejí poezii, jež chce být "ohněm / v okně dokořán, / nocí hvězdě, / hvězdou tmám" (s. 39) a vévodí jí báseň werfelovsky nazvaná Jsme. Přináší hrst apelativní a reflexivní lyriky, namnoze čtyřverší, poučených na Janu Skácelovi, ale bez jeho lyrického talentu a něhy.
V oddíle posledním, ve Zvěrokruhu, pak nalézá básník opět svou poetiku, syntetizující hudbu s obrazem a myšlenkou v lyrické slovesné výhni. Všechno to latentní napětí, zrod mýtu i dialektiku živlů a sil evokuje velmi zdařile právě lyrickými prostředky ztajování i - odtajnění.
Básnickou tvorbu Michaela Lorence můžeme přivítat jako výraz potřeby znovu definovat poslání poezie a vymezit její kontury tam, kde byly postmoderní relativizací zcela rozpity či vymazány.
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)