Půjde-li to takto dál, bude mít Jan Kraus jistě možnost pokračovat ve své sérii knižně vydávaných fejetonů asi jako Alexandre Dumas, když nastavoval své mušketýry po létech... Rozhodně náš veřejný život, který je ve vleklé krizi, dává Krausovi dostatek materiálu, aby tak mohl učinit. Mám tím na mysli knížku JAN KRAUS PODRUHÉ. TAK TO VIDÍM JÁ (nakladatelství XYZ, Praha 2005, s. 235, s ilustracemi Davida Krause).
Jde o soubor článků a komentářů z let 2003-4 a v každém případě je třeba přiznat, že autorovi nechybí postřeh, kritická vnímavost, ale i celkové antikomunistické zaměření. Nahlédne-li však čtenář do životopisného sloupku na zadní straně obálky, mohl by si uvědomit, že autor vyrůstal jako »zázračné dítě«, kterému jeho okolí i předlistopadová doba umožnily již v útlém věku stát se dětskou filmovou hvězdičkou. A pak již múzy Jana Krause neopustily, objevoval se ve filmech, působil v hereckém souboru i v Národním divadle, mohl psát, ale také si udělat kurs pro daňové poradce a působit při organizování výstav a veletrhů ve světě.
Kdyby tohle Jan Kraus četl, při jeho nátuře by se jistě z jeho strany muselo ozvat »Zda mi snad nezávidíte? Závist je ošklivá vlastnost, fuj!« nebo tak nějak. Nezávidíme, jen konstatujeme něco na okraj jeho knížky, která vlastně mluví proti němu samotnému.
Pravicově orientovaný Kraus nemá rád pravicově se vyvíjející společnost, přál by si, aby byla ještě pravicovější. Některé věci však jen naznačuje i při své kritice neduhů přítomnosti. Pravdu má snad v tom, že současnost je plná rozporů a závad, ovlivňují ji lidé, kteří nejsou rozhodně andělé, a proto tolik násilí, podvodů a trýzně. Nedivím se mu, že i on tohle všechno zakouší a vnímá, ale neví dost dobře, jak z toho ven. Někde, a to spíše jen mezi řádky, zaznívají jen nezřetelně vyřčené představy, že jinde ve světě, kde se kapitalismus již pevněji zahnízdil, je to lepší než v zemi »zas raného kapitalismu« (uvědomme si čtení těch dvou slůvek: »zas raného«, nikoli dohromady, to by vytvořilo slovo s úplně jiným obsahem). Kraus dokáže být místy i vtipný; v jeho tónu cítíme vzdálený ohlas myšlenek Václava Havla, ale pociťuje, jak Havlova slova o lásce a demokracii již dávno vyčpěla a šustí papírem. To, co je u nás možné, je jistě možné - a v daleko syrovějších konturách - i jinde ve světě. Proklamuje »svobodu«, ale v uzavřeném a těžce abstraktním smyslu. Rozhodně to, co si představuje, není recept pro chudé v naší společnosti. A tak je falešné i dilema, které nabízí v závěru předmluvy, že jsou jen dvě možnosti: líbí / nelíbí. Je však ještě možnost třetí: zásadní odmítnutí Krausem nabízených receptur a to se nám už do onoho líbí / nelíbí nevejde. Musíme pokládat za nevhodné a falešné stýskání člověka, který se v kapitalismu cítí jako ryba ve vodě, ale přece jen tuší, že »ono to není tak úplně ono«.
Autor: Josef Bílek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)