Vážená Česká televize,
sděluji Vám několik poznámek k pořadu O češtině z 13. dubna 2006, v němž se mluvilo o podstatných jménech. Autoři se dopustili řady chyb, snad omylů, nešlo-li o schválnosti.
Tak např. pan PhDr. Josef Šimandl z Ústavu pro jazyk český AV ČR tvrdil, že lid říkal a dodnes říká »do gymnázium«. Pan doktor snad čerpá z mluvy českého lidu před sto léty, dnes by mohl snad ještě na Moravě u starší generace zaslechnout »do gymnázky«, jinak v celém prostoru českého jazyka rozšířené »do gymplu« jak u studující mládeže, tak u dávných absolventů.
Pan Aleš Cibulka avizuje, že »my se teď v pořadu o češtině vydáme do archivu.« Jenže místo archivu se nám zjevil jakýsi sad, místo archivářky (archiváře) jakási Gabriela Osvaldová uprostřed toho sadu. A ta dáma se nám svěřila se svým uspokojením, že jazyk se vyvíjí, »pakliže se vyvíjí přirozeným směrem, pakliže se vyvíjí tak, že si ho vyvíjí sám ten člověk, který v tom národě žije...« Teď přijde patrně to hlavní, co se nám paní (slečna) Gabrielka snaží sdělit: »Jestliže se ten jazyk ovšem vyvíjí, nebo je vyvíjen uměle, jako jsme toho byli svědky v minulém režimu, tak už se mi to nelíbí vůbec. Ten jazyk se strašně ochudí a pak dojde k tomu - já už jsem tomu pak říkala skutečně 'ptydepe' - protože to už mi připadalo, že to byl jazyk zástupný a bohužel to, co ale se v těch novinách psalo a co ty lidi slyšeli dennodenně, tak už potom jim to tak přecházelo do krve, že skutečně ty lidi to používali a mne to děsilo.
Ze slov Gabriely Osvaldové by snad mělo vyplynout, že kritizovaný způsob vyjadřování byl programově prosazován a šířen vládnoucí mocenskou elitou. Nikoliv. Každá doba - i současná - má své pitomce, jejichž duševní úroveň se projevuje odpovídajícím mluvním projevem zcela spontánně, i pod vlivem panující módnosti. Stačí přečíst si články některých novinářů (ne všech), poslechnout si projevy osob, jež mají přístup k televizi a rozhlasu (také ne všech), zaslechnout způsob rozmlouvání občanů, jež potkáváme na ulici či jsme nuceni se s nimi dorozumívat. Mnozí politici nezůstávají v prznění našeho jazyka nikterak pozadu. Hnus vyvolávají texty reklam, mnohé plakáty nesdělují české veřejnosti nic, protože nejsou psány česky, snad až na to, kde se ta či ona akce koná.
Aleš Cibulka nás zve o pár let zpátky, abychom se podívali, jaký býval jazyk novinářů. Sledujeme pak scénku, ve které jakési kancelářské nemehlo se náležitě »dobově« uvádí: »Čest...« To abychom věděli, do které doby se vracíme. (Dnes místo toho máme »čau, vole«, pozdrav to nesporně po všech stránkách vhodnější.) A zase přichází to hlavní sdělení: novináři té doby prý užívali ve svém ptydepe výrazů jako černín, dálnopisát, sdělováky. Autoři relace projevili zde velkou fantazii a vymysleli k naplnění svých cílů skutečně kvalitní nesmysly. Kdyby mluvili o »zetce«, »dálnopisu« ve smyslu dálnopisná zpráva, snad »sdělovacích prostředcích«, nelhali by nám. Děldopa vyhrabali tvůrci pořadu z dávných dob tzv. první republiky, snad byl užíván ještě krátkou dobu po 2. světové válce, pak se vytratil. Tiskovka je zcela běžný nespisovný výraz náležející do novinářského žargonu, dnes povětšině nahrazovaný módnějším, protože cizím výrazem »brífink«. Zcela neslušného podrazu se autoři dopustili tvrzením, že slova sólokapr a hófrát vznikla v době charakterizované pozdravem »Čest...« Obě slova vznikla dávno a dávno před tím a jejich užití ve smyslu naznačeném v pořadu značí neznalost českého slovníku, nebo schválnost autorů.
Šéfredaktor časopisu Týden Dalibor Balšínek nás poučuje, že dodnes mohou být »srozumitelné (!) maximálně tři slova: sloupkař, sólokapr a špíglovat. ... A ty vostatní (!) jsou už dávno minulostí. ...« »Díky bohu«, dodává Aleš Cibulka, jako by se nám přečetná novodobá zvěrstva nedrala do jazyka právě dnes.
Úsměvné je, když pan Michal Prokop nám v relaci o spisovné češtině oznamuje, že »v ideální češtině je spoustu angličtiny a spoustu nesmyslů«, s čímž ovšem po obsahové stránce lze souhlasit, jakož i s jinými jeho výroky.
Při sledování relace o češtině musí diváka napadnout, proč se zde objevují ony návraty do minulosti za příklady jazykových nesprávností (z nichž jsou mnohé vymyšlené - proč asi?), když nás zajímá především aktuální stav jazyka, k němuž můžeme snést negativních a strašlivých příkladů mnohem a mnohem více. Snad bychom mohli očekávat především poučení o češtině současné, nikoliv vykládání, jak to bylo »o pár let zpátky«. Mohl bych uvést jen tak namátkově vybrané příklady dnešního ptydepe, jehož by se snad už tolik neděsila paní či slečna Osvaldová, s pohoršením vzpomínající na stav jazyka, jehož jsme byli svědky za minulého režimu, vzniklý pod vlivem čtení tehdejšího tisku a toho, co lidi slyšeli tehdy denodenně a tak jim to přešlo do krve, že to používali a ji to pak děsilo. Ó!
Dennodenně působí na uživatele českého jazyka trvale kritizovaná, avšak na »věčné časy« zde etablovaná reklama. Jako příklad z nekonečného množství jiných podobných lze uvést »Columbia blue hill plaid shirt - pánská autdoorová košile«. Nebo: »Give your car that just serviced feeling.« Taková zvěrstva (spolu s bezpočetným množstvím jiných, stejně přitroublých textů působících na mysl a duševní stav Čechů - přečetné »zábavné«, zpravodajské i jiné pořady televizí, rozhlasu i časopisů) způsobují zhoršování současného stavu našeho jazyka. Můžeme slyšet vyjádření, jež jsme kdesi četl jako příklad: »Vona si, vole, ta kráva, vole, snad myslí, vole, že my budem číst, vole, nějaký romány, vole.« Patrně vyjádření studenta o své paní učitelce. Odposlechl jsem krásnou omluvu: »Sorry, vole.« Jistá paní televizní moderátorka větu »incident ve Venezuele« vyslovila jako »encedant va Vanazuala«. Pravidla užívání přechodníků jsou neznámá i mnohým z těch lidí, jejichž výrobním nástrojem je rodný jazyk čeština. Není ničím výjimečným setkat se se spojením »žena jdouce lesem«, »muž sedíc na židli«. Stejně velkou neznámou je správné užití vztažného zájmena »jenž«: »děti, jenž si hrály«, »lidé, jež (jenž) šli« atd. Kamenem úrazu jsou také číslovky. Můžeme slyšet a číst »pět seti«, »třema seti« a jiná zvěrstva. Novodobé ptydepe obsahuje výrazy jako být in, aut, transparentní a kompatibilní (v nenáležitém spojení), šou, šoubyznys, šoumen, džob, být vystresován, super (supr), superceny, je to o něčem, superstar, miss, Verdifestival (v Praze, prý s ohledem na zahraniční účastníky - pravděpodobně jsou praštění a neporozuměli by názvu Festival Verdiho hudby nebo Slavnost Verdiho hudby), lízink, holdink, Czech-Tech, Technopárty, night-club, fastfood, fast-minute, Light (kompot), navýšení, cenový hit, cenová bomba, procentní bod (procento), on line. Jdeme-li po ulicích českých měst, téměř bychom nepoznali, že jsme na území České republiky - převládají nápisy v cizích jazycích, v příhraničních oblastech sousedících s Německem a s Rakouskem nacházíme i ono zlopověstné Zimmer frei, bez českého ekvivalentu, s prominutím - českého znění. (Podobné vstřícnosti se nám za hraniční čárou nedostává.)
Četnost těchto a přečetných jiných děsivých úkazů dokládá míru úpadku českého jazyka jako odrazu celkového úpadku společenského. Jazykoví odborníci tomu přispívají dle mého názoru svévolnými zásahy do kodifikace jazyka, např. v mluvnici přivolením ke stírání rozdílu mezi slovesnými třídami, rozostřováním pravidel pravopisu, připuštěním mnoha výjimek, složitostí, jež nemají opodstatnění (např. psaní s a z), atd. To vede k nejistotám o správnosti či nesprávnosti v tvarosloví i hláskosloví v písemných projevech, čímž je dále způsoben nezájem o užívání náležitých tvarů, dodržování gramatických a pravopisných pravidel. Povědomí o správném psaní »i« a »y«, »s« a »z« se trvale ztrácí, jak lze zjistit ze současného tisku a jiných písemností, jež denodenně i dnes působí »na ty lidi« co to čtou, »tak už potom jim to přechází do krve, že skutečně ty lidi to používají«, jak by se asi vyjádřila paní (slečna) Osvaldová, kdyby to bylo tehdy, a ne dnes. Cimrfraj s ní asi nehne, ani s tvůrci onoho pořadu, ani s přizvanými odborníky na jazyk český. A to právě tak, jako obraty »bez toho, aniž by...«, »zastropovat« = stanovit horní mez (hejtman Gandalovič v televizní relaci Sedmička na TV Nova 23. 4. 06), »přeposlat«, nebo »Základní škola Milady Horákové«, čímž se míní Základní škola v ulici Milady Horákové.
Pořad O češtině z 13. 4. mne zanechal v rozpacích. Jen maličko jsme se dozvěděl o současných nepravostech v užívání mateřštiny a jak bychom měli mluvit a psát, mnohem více mi bylo sděleno o nešvarech, jež do českého jazyka za »minulého režimu« zatáhli »hófráti«, kteří se domlouvali »černínem« a pomocí »dálnopisátů«, či tehdejší novináři, kteří psali do »sdělováků« své »sólokapry« a uveřejňovali tam výtvory »děldopů«.
Autoři pořadu byli zcela zjevně vedení jinými úmysly, než snahou přispět posluchačům radou, jak správně užívat mateřštiny. Nevěřím v účast pracovníků Ústavu pro jazyk český AV ČR. A když, tak vrátného.
S pozdravem
Mgr. JULIUS PETŘÍK
Autor: Julius Petřík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |