Posmrtně vydané sbírky básníků bývají všelijaké, a nejenom v důsledku všelijakosti veršujících autorů. Někdy se podaří, že knížka, kterou básník nedopsal a kterou z jeho pozůstalých veršů sesbíral a uspořádal někdo jiný, uzavře Mistrovo dílo organicky a stane se "pevnou součástí naší literární tradice", jak se říká i píše o Nerudových Zpěvech pátečních, vydaných díky podnětu i práci Ignáta Herrmanna v uspořádání Jaroslava Vrchlického. Stejně organický, logický, významný a krásný závěr básníkova díla podle mého soudu představuje ARCHANDĚLSKÝ HAPPENING (vydaný nakl. BMSS-START, Praha), který z posledních, dosud knižně nepublikovaných veršů Miroslava Floriana edičně připravili Daniel Strož a Karel Sýs.
Pokud o Zpěvech pátečních platí, co napsal Felix Vodička, že totiž jejich "rámcové básně odhalují v plném patosu obsah vlastenectví Nerudova i jeho bojové výzvy, zatímco ostatní básně sbírky zobrazují tragiku národního osudu, sílu národních dějin i subjektivní zdroje básníkových citů k vlasti" (Spisy JN 2, 1956), dá se Archandělský happening charakterizovat jenom málo obměněnými slovy: niterný patos Florianova vlastenectví je tlumený, namísto bojových výzev jsou u Floriana verše spíše varovných vzkazů nevěřit mluvčím baronů a hrabat, ani těm, kdo vyměnili kabát (...) a ctíce jen svůj rabat / káží vám o mravech a o Kristu nebo o překot se klaní / u vrbiček a dun a u buše, a jejich klan s vámi nemá smilování, / ač tleská při áriích z Libuše.
A není tu zas "tragika národního osudu", když zbohatnout, zlhostejnět lze teď jak po másle a město měst se šňoří, pitvoří a plivá na všecko, zač vroucně děkovali básníci, píšíce v pětačtyřicátém své strofy šeříkové, své verše přísežné / a neslevující?
A není u Floriana i v čase, kdy se mu dny krátí a naděje má nehmatný tep, přece jen i "síla národních dějin"? Jen prosím:
Poslouchejte, co koktají padající kaštany, / tlumeně rozsvícené / jak slovo Žofín. / Dobře poslouchejte.../ Tady na Slovanském ostrově je v plném proudu / referendum, o němž tiskovky mlčí. (...) Čtěte, co na řeku črtá Božena Němcová / krví svých žil...
Jak si na Zpěvy páteční nevzpomenout nad Florianovými verši Také sen Spartakův byl ukřižován./ A kolikrát...! I v střední Evropě. A jak nemyslet na Nerudovo Jen dál!, závěrečnou báseň Zpěvů pátečních, čteme-li u Floriana dále: Jitřní sen Spartakův byl ukřižován, / vždycky vstal ale z živých. Vzkažme do Lán, / že znovu kvete jizva na klopě.
Archandělský happening se podobá - přes všecky rozdíly v poetice a dikci, ve slovníku, v autorském rukopise, přes všecko, v čem je moderní a snad i postmoderní - Zpěvům pátečním, a do historie české poezie, ve které Zpěvy páteční podaly hořkou básnickou zprávu o konci století devatenáctého, vchází jako trpká, nikoli však malomyslná básnická zpráva o zemi milované, leč zamořené trpaslíky i second handy konce dvacátého století. Je to zpráva vynikající uměním přesného básnického pojmenování: dnešnímu Česku se v ní dostává výstižného názvu fešácký protektorát, fotoreportér z politického bulváru tu číhá na kořist (při tiskové konferenci o Fučíkovi), jsa si jist, / že v pravou chvíli spustí gilotinu, a když se nad řekou nyní válí smog, tak je to smog sametový.
Díky své básnické jasnozřivosti pojmenoval Miroslav Florian už před polovinou devadesátých let výmluvně, kam teprve deset let po jeho smrti, na začátku třetího tisíciletí dospěje převracení hodnot, které zatím globálně vrcholí úsilím o plnou rehabilitaci Jidáše, horlivě propagovaného na úkor svatého Petra (co s ním, když Petr je skála, tedy nikoli kýženě flexibilní) a třeba evangelisty svatého Jana (zapisovatele Apokalypsy, nevhodné pro trh samé zábavy); český básník víc než deset let předtím v Jarních nápěvcích napsal ze zkušenosti s praxí údajně něžné "sametové revoluce" a už prvních let po ní:
A všechno, všechno co se dá / vyhrává Jidáš, něžný stratég.
Naštěstí na skutečné básníky si Jidáš nepřijde, a tak lze jen uvítat, že Florianovy poslední verše vzaly do rukou vynalézavé básnické ruce, jako ostatně už před sto deseti roky, když Vrchlický uspořádal Zpěvy páteční. Od té doby u nás (jako na zlost zrovna v době, která se šmahem proklíná) ovšem způsob vydávání poezie dosáhl - zejména v Klubu přátel poezie, na kterém se spolu s Františkem Hrubínem, Janem Pilařem a jinými od začátku podílel také Miroslav Florian - vysoké úrovně. Na ní pokračuje a ji rozvíjí Archandělský happening. Skvostnou původní základní řadu čtvercových knih Klubu přátel poezie (byla funkční: umožňovala vkládat malou gramodesku a verše prokládat kresbami i obkládat oblohou úryvků z esejistiky i citáty kritického ohlasu) připomíná objevnou typografií a doprovodem výtvarným i slovesným a též svým čtvercovým formátem, i když je to (jistě ne bez souvislosti se skromnějšími možnostmi, jichž se dnes poezii dostává), čtverec menší, naštěstí však dost velký na vložení CD ROMu; což je nesmělý návrh pro další vydání sbírky.
Výtvarný doprovod tvoří jednak faksimile básníkova rukopisu (včetně hustě popsaného listu kalendáře z týdne básníkových smrtelných narozenin), jednak a hlavně kresby, které Floriana řadí po bok mnoha kreslících básníků a které jsou, zejména akty a také autoportrétky, doslova objev.
Slovesným doprovodem básní jsou v Archandělském happeningu fragmenty z pozůstalosti, verše, ale i do podoby verše nedospěvší nápady, povzdechy, stesky, zkrátka to, co se obvykle v podobných posthumních edicích tiskne na konci jako jakýsi dodatek spíše pro badatele než pro čtenáře, tedy zajímavá torza, náčrtky, aforistická pěna. V Archandělském happeningu toto lyrické smetí (řečeno slovem Halasovým) představuje subjektivnější druhý hlas nebo kontrapunkt k hlavnímu toku básní, které ke své konečné podobě často zrály dlouho (jak ukazují do sbírky zařazené tři varianty Stanice I. P. Pavlova). Ty střípky - rozhozeny tu a tam pod básně - se třpytí a září:
Probudil jsem se v noci kolem třetí, / květiny ještě spaly jako děti.
Není to špatné, že ode mne opisují. Děkuji svým úspěšným epigonům, že se mé verše dostanou k lidem.
A ještě aspoň jedno čtyřverší:
Něčí srdce je jak zlehýnka / v louce vyšlapaná pěšinka, / něčí srdce zase zdupáno je / jako silnice, kde vojsko pochoduje.
Čtenáři, kteří ještě mají paměť, dobře vědí, o jakém vojsku a o srdci koho je řeč. Do mého srdce už se vlévá Léthé, zpíval básník, boží píšťala, když za vlčího času v rouše labutím dokázal pranýřovat české umění plivat do studánek, a ač nesnoval už velké plány, až doposledka zůstal nepodlehle svůj a své země plné života.
Málokdo měl u nás v padesátých až osmdesátých letech takové množství čtenářek a čtenářů jako Miroslav Florian. Jeho četné sbírky i výbory z jeho veršů bývaly rychle rozebrány, vlastně nikdy nebylo přeflorianováno, i když pravá česká závist na to čekala. Neumím si představit, že čtenáři z nejméně dvou pokolení, kteří opatrují Florianovy knížky co stále živé svědky svého mládí a svých lásek, neopatří si navzdory nevůli mnoha mocných knihkupčíků sbírku, jíž se jedinečné životní dílo jejich básníka skvostně uzavírá.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |