Společný život literatury a knihy se sice během staletí neobešel beze sporů o to, kdo z nich dvou by měl mít navrch, ale přestože se objevují i jiné možnosti záznamu textu, než je kniha, nezdá se, že by jim hrozila brzká rozluka. Písmo zaznamenává řeč, ale vytváří jazyk, který by bez písma neexistoval, stejně jako by neexistoval text a bez textu literaturu. Literatura, jak potvrzuje etymologie, je to, co bylo pomocí liter napsáno. Písmo si na člověku vynutil jazyk, aby přestal být řečí, a mohl pomocí záznamu násobit svou existenci.
Prvotní podoba knihy, kodex, text doprovázený iluminacemi a uložený v drahocenné vazbě, byl uměleckým dílem a jako takový byl obdařen svým »zde a nyní«, svou jedinečností. Každá jeho další existence by totiž byla existencí jiného uměleckého díla.
Každý text však ví, že jazyk umí uchovat nejen to, co už bylo napsáno, ale že obsahuje i to, co napsáno být může a třeba bude (hrdina jedná z Borgesových povídek chce této jazykem nabízené možnosti využít a napsat dona Quijota slovo od slova tak, jak jej napsal Cervantes), jako šachové figurky a šachovnice uchovává všechny odehrané i na odehrání čekající šachové partie.
Rozpor mezi tehdejší podobou knihy a textem do ní vloženým vyřešil Gutenberg svým knihtiskem. O nastalém souladu podávají svědectví knihy vydávané benátským tiskařem a vydavatelem Aldem Manuziem. Manuzio začal své »aldinky« vydávat v roce 1494; byla to díla významných literátů, filologů a filozofů, Platóna, Aristotela, Danta, Petrarky a dalších. Bezmála symbolická je v tomto ohledu Manuziem vydaná »nejkrásnější kniha středověku«, Hypnerotomachia Poliphili Franceska Colonny, jinak neznámého dominikánského mnicha, příběh do snu vložené lásky, vyprávěný jazykem, v němž se do italštiny vtírá latina, řečtina a hebrejština, protkaný odkazy na astrologii, alchymii i filozofii a doprovázený dřevoryty samotného Mantegny.
Netrvalo to však dlouho a kniha si začala vynucovat texty, které by jí zajistily existenci na trhu. V šestnáctém a sedmnáctém století se stávala zbožím určeným už vyhraněným skupinám konzumentů. Giullaume Apollinaire s Fernandem Fleuretem a Louisem Perceauem vydali seznam knih uložených v oddělením zvaném Peklo ve Francouzské národní knihovně. Od Aretina, přes Školu žen, Aloysii Sigeu a Terezu filozofku až po knihy, za něž mluví jejich názvy: Zepředu i zezadu aneb Vášně žen, Chlípná Anna aneb Vzdechy rozvrzaného divanu, Vzpomínky ženského lékaře atd. Erotické texty bývalý připisovány, aby se o ně zvýšil zájem, známým nebo slavným autorům, tak třeba Lauřina výchova Mirabeauovi, nebo Sestra Monika E. T. A. Hoffmannovi. Byly vybaveny nepravým místem vydání, názvem nějakého velkoměsta nebo názvem vymyšleným, jako Clitopolis, Luxurville apod. U knih antiklerikálních to býval Řím. Tuto výnosnou nakladatelskou činnost nezlikvidovaly ani přísné tresty: od roku 1660 do roku 1756 bylo ve Francii vsazeno do Bastily pro přečin napsání, publikování a prodeje děl odporujících mravům, náboženství či státu 869 autorů, vydavatelů a knihkupců. Vycházela také »literatura« rytířská, loupežnická a strašidelná pro měšťanské vrstvy.
x x x
Literatura není to, co je »dobře napsané« a neliteratura není příběh napsaný »špatně«. Existuje literatura napsaná »špatně« (markýz de Sade při psaní opomíjel většinu platných »literárních zásad«) a neliteratura je obvykle text bez prohřešků proti pravidlům.
Dalo by se říci, že literatura nebere ohled na trh, zatímco neliteratura se mu ráda podřizuje. Trh vyrábí potřeby, které může jen on sám uspokojit, literatura naopak potřeby, které se dají uspokojit jen mimo ni. Literaturou se stává text, který má čtenáře k tomu, aby vztah, který si vůči němu při čtení vytvoří, pak vložil do svého vztahu vůči světu. Aby text k tomu čtenáře přiměl, musí autor řeč, kterou se mluví, promluvu, proměnit v jazyk, jakým se píše. Zapsaný jazyk mlčí, dokud jej čtenář nepožádá, aby promluvil, dokud jej nezačne číst. Čtení je konstitutivní prvek literatury. Neliteratura se ztotožňuje s knihou, chce v ní setrvat, literatura se chce přemístit do vědomí, vyjít z knihy.
Každé zboží je »poznáním« omezeným na ně samé (což je konzumování), a čtení se neliteraturou dostává do seznamu činností, jakými jsou stolování, oblékání a hraní karet. U neliteratury jsou jazyk a svět v souladu, v jakém se nachází zboží a obal, u literatury se jazyk díla může bouřit proti jazyku světa. Literatura může odmítat i literaturu, aby byla literaturou. Literatura, která není revoluční, podává ruku neliteratuře.
Trh se ze všech sil snaží rozdíl mezi literaturou a neliteraturou znejistit a úspěch literatury vydávat za úspěch knihy. Ostatně i neliteratura se chce co nejvíc literatuře přiblížit, zatímco literatura se chce naopak od neliteratury co nejvíc vzdálit. Literární kritika, která se zabývá jen tím, co je v textu »dobře« a co »špatně« a neuvádí jej, jako čtenář, do vztahu ke světu, přestane-li být »ideálním čtenářem«, je jako soudce, který vynáší rozsudek podle toho, zda je souzený dobře či špatně oblečený.
x x x
Pro úspěšnou knihu angličtina na konci padesátých let minulého století vyrobila označení »bestseller«. Vůbec největším bestsellerem v dějinách literatury bylo možná Goethovo Utrpení mladého Werthera. Goethe v roce 1771 coby soudní praktikant pobýval ve Wetzlaru a zamiloval se tam do jisté Charlotty Buffové. Ta však byla zasnoubená. O svém trápení napsal román, ve kterém se nechal zastoupit Wertherem a přiměl ho spáchat sebevraždu. Nabídl tak své romantické generaci (bylo mu čtyřiadvacet let) ideální model identifikace. Stvrdil jej nejen obrovský čtenářský úspěch, ale i vlna sebevražd. Literatura si tak podle všeho našla v knize svůj domov a v něm pak spolu s Balzakem, Victorem Hugem, Tolstým a dalšími ráda pobývala.
Opačnou cestou se vydala s počátkem devatenáctého století Kafkou, Musilem, Proustem, Joycem. Spisovatel jako by se chtěl stát jediným čtenářem toho, co napsal. Zatímco Werther by hrdinou svého románu nikdy neudělal Goetha, Josef K. nebo Řehoř Samsa by si do svých románů Kafku jako hrdinu jistě rádi vzali. Nešlo už o to, nabídnout identifikaci se svým hrdinou čtenáři, ale identifikovat se s ním sám.
Docházelo k paradoxům. Jaroslava Haška, který psal neliteraturu jako vzpouru proti literatuře, si literatura zvolila za svého zástupce v historii. Nakonec se literatura Moraviou, Remarquem či Steinbeckem začala vracet do knihy. Po Márquezově knize Sto roků samoty se začalo psát dokonce o »kvalitních bestsellerech«. V roce 1980 pak vyšel Ecův román Jméno růže a stal se na několik let nejvydávanější knihou v Evropě. Nakladatel v jeho úspěch příliš nevěřil a chtěl změny v textu, které však Eco odmítl a ocitl se tak, aniž by chtěl, v symbióze s historickým okamžikem, kdy svět opouštěl svou »historickou racionalitu« a svěřoval svůj osud mýtům spiknutí a iniciace. Příběh o nezvěstné, nalezené a pak provždy ztracené druhé knize Aristotelovy Poetiky a o literatuře v podobě bludiště se zdál byl sdělením pro zasvěcené. Ponecháme-li stranou Pána prstenů a Harryho Pottera, důkaz schopnosti anglické literatury vytvářet díla, která mají děti za dospělé osoby a dospělé osoby za děti, pak je posledním autentickým a zdá se že i typickým bestsellerem Šifra mistra Leonarda. Ve vlasti Leonarda da Vinci a v sídle církve, jíž se text podle všeho nejvíce dotýká, dosáhla nákladu 2 300 000 výtisků. Církev ji označila za tzv. černou knihu, která by měla být vyřazena z oběhu, a Opus Dei, jemuž se kniha rovněž věnuje, ji prohlásil za »urážku křesťanů«. Protesty církve způsobily i zásah do samotné knihy: z jejího šestého italského vydání zmizela stránka nazvaná »historická informace« podpírající věrohodnost textu, a vrátila se do ní až po protestech čtenářů. Brownova kniha se nemohla vyhnout konfrontaci s Ecovým Jménem růže. Eco v týdeníku Espresso napsal, že »důvěra v Šifru mistra Leonarda je příznakem dekristianizace. Přestanou-li lidé věřit v Boha, jak řekl Chesterton, pak ne že by nevěřili ničemu, věří naopak všemu. Dokonce i sdělovacím prostředkům.« Odmítl rovněž diskusi s Brownem v Leonardově rodišti Vinci, kam ho zval místní starosta. Řekl: »Do Vinci přijedu, až tam bude nějaký spisovatel.«
x x x
Nepochopení toho, co je literatura, ke všemu podléhající té nejbanálnější současné rétorice, přímo sálá z článku Zašifrovaný socialismus, který vyšel koncem června v deníku Metro. Autor se v něm ptá Umberta Eca, »podle čeho soudí, že Brown není skutečný spisovatel« a rád by se prý od něho dozvěděl, »kde vzal právo na takové soudy«. »Vždyť«, pokračuje, »Brown píše thrillery, Eco filozofické traktáty. Ale oba spisují, jsou spisovatelé.« Tuto obdivuhodnou definici už lze doplnit jen spisovnou. Nehledě na to, že Eco nepíše filozofické traktáty, nýbrž semiotické a literárně kritické studie a právo na soud by si mohl brát právě odtamtud, právo připomenout rozdíl mezi »psaním« a »spisováním« by měl i jako pouhý čtenář.
Roland Barthes ve své slavné knize Nulový stupeň psaní nachází tento nulový stupeň v promluvě. Literární text neříká jen to, co promluva, řeč, ale říká o sobě také, že je literatura. Tou však může být, jen pokud literatura existuje. Neexistuje-li, a existovat přestává, je-li jí odňata její role v jazyku a ve společnosti, pak text nepřejde z řeči do jazyka, zůstane promluvou, rozhovorem autora se čtenářem, který nemá jiný smysl než ten, že k němu došlo. Což platí, i kdyby těch čtenářů byly miliony. Psaní se vrací ke svému nulovému stupni. Něco takového měl Eco, semiotik jako Barthes, nejspíš na mysli, když řekl, že kdyby se setkal s Brownem, nesetkal by se se spisovatelem.
Článek v Metru pak po dalším pozoruhodném objevu, že »hlavním znakem skutečného umělce je pokora a tolerance«, přechází k pravému důvodu svého »spisování«. »Tento kulturní rasismus, škatulkování vhodných a nevhodných, kvalitních a nekvalitních děl, dobře známe z minulého režimu, kdy se podobně jako filmy a knihy škatulkovali rovněž lidé: na vhodné a nevhodné, poslušné a neposlušné. Princip je stále tentýž a souhrnně se nazývá socialismus.«
Nechme literární kritiku jásat nad tím, že se jí konečně dostalo výstižné definice, a poraďme souhrnně autorovi článku, aby si zašel do nějaké státoprávní mediální instituce, třeba do Českého rozhlasu, ČT 1 nebo ČT 2, které by coby státoprávní měly promlouvat jménem všech občanů ke všem občanům, vydával se za socialistu nebo, ještě líp, za komunistu (proboha, jen na chvíli, aby nezůstaly nějaké trvalé následky) a ucházel se o místo redaktora. »Škatulkování« na vhodné a nevhodné a poslušné a neposlušné« by mu možná bylo souhrnně jasnější.
x x x
Trh nezajímá, co je a co není literatura, zajímá ho kniha a její prodej. Souběžná existence literatury a neliteratury patří už celá staletí k tradicím knihy, není to nic neblahého, neblahé je jejich zaměňování, výroba jejich společenské rovnocennosti a identity, ve které prostě všichni »spisují«.
Svoboda bývá často v prostší podobě podávána větou »ať si každý dělá, co chce«, jenže právě ten, kdo chce mít dojem, že si dělá, co chce, dělá to, co po něm chce někdo jiný nebo něco jiného.
Příkaz vydaný trhem se musí tvářit jako nabídka svobody, uposlechnout ho však neznamená svobody nabýt, ale přijít o ni. Platí to i pro literární tvorbu a pro čtenáře.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |