Rozhovor s Janem Sternem
V nakladatelství Malvern právě vyšla kniha Média, psychoanalýza a jiné perverze, v níž jsou shromážděny eseje Jana Sterna, autora, kterého dobře znáte i ze stránek Obrysu-Kmene. Známý sociolog a ekolog Jan Keller na obálce knihy napsal: "Přiznám se, až donedávna jsem vyloženě nesnášel texty, ve kterých se vyskytovaly na malé ploše a v těsném sousedství slova: Červená Karkulka, Mojžíšova přikázání, narcismus reklamy, Josef Švejk, mýtický hrdina, sebeukájení a Rychlé šípy. Považoval jsem je za pohodlnou formu útěku z reality, za projevy postmoderny v tom nejhorším slova smyslu. S překvapením o to větším jsem se začetl do esejů Jana Sterna. Na malé ploše a v sousedství co nejtěsnějším mi všechny tyto (a ještě některé další) motivy ukazují cestu k pochopení světa, ve kterém žiju. Pokud je snad i tohle postmoderna, budu se o ní muset napříště vyjadřovat uctivěji." Tím profesor Keller vyjádřil zvláštní pocit, který asi bude mít více čtenářů, a který vyplývá z toho, že autor spojuje dva postoje, které se v minulosti příliš pospolu nevyskytovaly: radikální a vážnou kritiku všech institucí kapitalismu, především reklamy a pop-kultury, a zároveň jakousi hravost a provokativnost, jež jako by autora usazovala spíše ke stolu těch, které tak ostře kritizuje: marketingových šamanů, kteří přesně vědí, co jejich cílovou skupinu zákonitě vzruší, a tak jí to naservírují v přesně vypočítaných dávkách.
V knize Média, psychoanalýza a jiné perverze píšete, že chcete objevit "univerzální kód populární kultury". Jaký kód jste tedy objevil?
To jsem rád, že se na to ptáte, neboť ta knížka je složena ze separátních esejů a na toto shrnutí v ní paradoxně nezbylo místo. Onen kód jsem odečetl analýzou asi tisíce tištěných reklam kdysi na škole a stále si jeho univerzální platnost ověřuji. Toto ověření však nelze nijak kvantifikovat, má analýza je čistě kulturální, přesněji sémiotická. Přesto podle mne přináší - dovybavena psychoanalytickým prohloubením - mnohem lepší výsledky než pohledy sociologické. Základním pilířem tohoto kódu je Stereotyp. Lidé se vám odvděčí vždy pozorností i přitakáním, když jim potvrdíte to, co znají a očekávají. Druhou klíčovou kategorií pop-znaku je Komodifikovaná idea. V naší řeči a kultuře se pohybuje pár bezbranných bezdomovců, abstraktních idejí, pojmy jako krása, síla, čistota, dokonalost, ženství a podobně. Tyto pojmy jsou naprosto beztrestně znásilnitelné a strhnutelné k jakémukoli imagologickému záměru, z této rodiny bezdomovců reklama, politický marketing a pop losují své "koncepty", které mohou bez rizika zvěcnit, reifikovat. Pro další součásti Kódu již musíme do nevědomí: existuje totiž cosi jako "Archetyp Mutace", který záhadným způsobem oslovuje a přivlastňuje si naše nevědomí, ať se tato mutace odehrává na rovině obrazu, tehdy hovoříme o "postmoderní brikoláži", anebo na rovině verbální - tehdy hovoříme obecně o vtipu. Dalšími principy, jež uspořádávají imagologický kód je Archetyp jako takový, princip Snu, pochopitelně znaky nevědomé Sexuality, veškeré kódy spjaté s Infantilitou a konečně znaky Stínu, neboli Inferiornosti či Neurózy.
K tomu ale prosím vás uveďte nějaké konkrétní příklady.
Stereotyp je jasný: všichni máme v mysli dejme tomu obraz nějaké ideální české krajiny se zalesněnými kopečky na obzoru, neboli bory šumícími po skalinách, zlatavým polem s dozrávajícími klasy, zelenou travičkou a blankytně modrou oblohou. Reklama, která nám takový obraz nabídne, nemůže minout cíl. Když takový obraz zkříží třeba se stereotypickým obrazem ze žánru road-movie, s kabrioletem plným mladých lidí, máme tu geniální sakrální obraz se spoustou konotací, které prodávají: domov, čistota, svoboda, mládí, přátelství. S pomocí takového obrazu můžete prodat skoro cokoli. A je jedno, jestli ten prodávaný produkt bude přilepený k takovému obrazu hned - tehdy mluvíme o reklamě - anebo až v pauze na reklamu - tehdy mluvíme o populární kultuře.
Princip Mutace, bytostně spjatý s principem vtipu, vidíte dnes všude, třeba na titulní straně Týdne, kde zkřížili, zmutovali obraz Grebeníčka a Stalina. Tenhle mutační princip je největší záhadou celé pop-kultury, jde o nejrafinovanější vykořisťování našeho nevědomí. Claude Lévi-Strauss to pochopil, když tento princip objevil u přírodních národů, známe ho i z dávných mýtů - když staří Egypťané zmutovali člověka a lva, vznikla Sfinga, vzniklo cosi posvátného, božského, fascinujícího, hypnotizujícího, tedy komunikujícího přímo s nevědomím. Tohle v nás stále je. Tohle kouzlo stále funguje.
Komodifikace idejí je princip dobře zmapovaný Judith Williamsonovou, jde v ní o privatizaci transcendence, o požírání Nebes, o to strhnout každé abstraktno do konkrétna Trhu a prodat to, v lukácsovském smyslu: zahrnout vše do Věci.
Pojem Archetyp je všeobecně dobře známý. Archetypálním symbolem je třeba strom, přírodní katedrála, falický-otcovský princip v krajině, znak kontinuity, časového přesahování lidského života, zakořenění, domova, konzervatismu. Kdyby mi někdo zadal udělat reklamu na životní pojištění, okamžitě tam fláknu strom. Sázka na jistotu, nelze šlápnout vedle. Tomu prostě rozumí všichni, i když nechtějí, či i když o tom nevědí, v tom je kouzlo nevědomého. Princip snu je obdobný: nedá se nic dělat, všem lidem na této Zemi se zdají sny se stejnými zákonitostmi, všichni lidé na této Zemi ve svých snech létají, porušují gravitaci, pronikají prostorem bez ohledu na fyzické tělo. Když nabídnu komukoli na světě záběr, v němž kamera najíždí na detail, zoomuje, nebo dokonce záběr letecký, oslovil jsem ho, oslovil jsem nevědomé v něm, oslovil jsem snovou část člověka.
Podobně všechny lidi na světě oslovuje pochopitelně lidské tělo a sexualita. Stejně tak jsme všichni byli dětmi, a především všichni máme Dítě stále v sobě a utíkáme se k němu, když je nám ouvej. Chytrá reklama či Pop toto Dítě v nás znají a jeho nekonečnou slast nám neustále nabízejí. Třeba principem Hry. Neurologové dokázali, že při zaujetí hrou, při touze, která vzniká při hře, jsou aktivovány úplně jiné oblasti mozku než u běžné touhy a chtění, vývojově nejstarší části mozku. Lidé mají nepředstavitelnou potřebu si hrát a marketing to již dobře ví.
No a konečně je tu poslední podstatná a vytěžitelná oblast nevědomí: Inferiornost, Stín. Ideálním je exploatovat například ženský stud z těla, z dospělého těla, úzkost z mateřství. Jedna reklama na jakési mazání proti celulitidě například sevřela "tučnou kůži" modelky do tří kolíčků na prádlo. Tenhle masochistický obraz velmi dobře těží z nenávisti ženy ke svému tělu, k ženské dospělosti, k mateřskému tuku a nabízí utéci k ženě-dítěti, ženě-Koré, ženě-Lolitě. Tato reklamou vytěžená neuróza není pochopitelně univerzální, jde o specifickou kolektivní neurózu postmoderního Západu.
Když jste u té postmoderny, na obálce vaší knihy napsal prof. Jan Keller, že jste v jeho očích postmodernu rehabilitoval. Jste postmoderním autorem?
Předně chci poděkovat profesoru Kellerovi za jeho charitativní čin, za to, že zaštítil knihu, která mu v mnohém jistě není úplně blízká. Nicméně když Jan Keller vnesl do hry pojem postmoderna, byl jsem trochu překvapen. Nikdy mě předtím nenapadlo vnímat se jako "postmodernistu". Když profesor Keller vypočítává symptomy postmodernosti v mých esejích, neboli melanž témat jako Červená Karkulka, sebeukájení, narcismus či mýtus, opomíná, že těmi tématy se zabýval již před sto lety bez výjimky Sigmund Freud a jeho žáci, a Freud zajisté nebyl postmodernistou, právě naopak byl mnohými označen přímo za otce modernismu, za jednoho z průkopníků moderního vědomí. Ale přesto má Jan Keller asi pravdu. Postmoderní je můj pohled v tom, že toto myšlenkové dědictví psychoanalýzy klonuji s tématem postmoderních médií a marketingové imagologie, pokouším se toto Impérium znaků s pomocí freudovské inspirace analyzovat. A pak s postmodernou asi sdílím nějaké společné ideje, jako například odpor k tradičnímu pojetí pokroku. Naopak určité nedorozumění může vyvolávat můj zájem o populární kulturu a její produkty, jako jsou například Rychlé šípy nebo Hvězdné války. Nezabývám se jimi proto, že bych je tak miloval - až na pár výjimek - a chtěl je nějak stavět na roveň Goetheho či Haška. Zabývám se jimi proto, že v nich lze lépe odkrýt určitý skrytý řád, onen univerzální kód Popu, o němž jsme se před chvílí bavili. Ze stejného důvodu se Freud podrobně zabýval například druhořadým Jensenovým románem Gradiva a opomíjel třebas Kafku nebo expresionisty. Jensen pro něj byl cennější, neboť byl méně rafinovaný než Kafka, který má na analyzátora nastraženu v každé větě nášlapnou minu. Ze stejného důvodu je pro mne cennější Foglar než Kundera. Na tom nic postmoderního není. Postmoderní naopak je má nedůvěra k modernímu umění. Vyčítám modernismu a avantgardě mnoho.
Co třeba?
Podívejte, představte si, že dnes na internetu vedle sebe umístíte dva texty. Jeden z nich bude zalomen jako povídka a druhý jako esej. Oba ty texty budou vyjadřovat stejnou myšlenku, jenom ta povídka srozumitelně, jednoduše a vtipně, zatímco ten esej složitě, s pomocí akademického slovníku a až sucharsky vážně. Na který z těch textů myslíte klikne více lidí? Já vám to řeknu: na ten esej klikne v průměru čtyřikrát víc čtenářů. Logicky by to mělo být obráceně, ale není. A to je výsledek toho, co s uměním udělala avantgarda. Bohužel. Lidé už literatuře a umění nevěří. Zokupovali je patologicky egocentričtí masturbanti a lidé už mají strach se do literatury vůbec začíst. Moderní autor se totiž začal chovat ke svému čtenáři sprostě, začal ho buď zcela ignorovat, anebo ho dokonce urážet, vytahovat se na něj, dělat z něj idiota. Autoři zapomněli, že literatura je především komunikace se čtenářem. A každá komunikace má své maximy, své zákonitosti, které pojmenoval kdysi Paul Grice. Když je některá maxima porušená, přichází z druhé strany sankce. Komunikace je ukončena. A ona je. Dnešní umění je samomluva. Extrémně je to vidět ve výtvarném umění. Malíř cákne barvu na plátno a "teď se ty vole dívej, co je to umění. Když se ti to nelíbí, co je mi potom, stejně budu v učebnicích, to ty neovlivníš, na to jsou tu študovaní specialisté na skvrny". Do téhle slepé uličky nás dostal modernismus a v tomto smyslu jsem postmodernistou. Vždy si radši přečtu Eca nebo Kunderu než dadaistickou hříčku. Protože Eco a Kundera se mnou jednají jako rovný s rovným, mají myšlenku, chtějí mi ji sdělit a dělají vše proto, abychom si porozuměli. Dadaisté a jiní "osvoboditelé formy" možná mají myšlenku, ale jednají se mnou jako s poddaným, hrají se mnou podivnou hru, ve které oni jsou tím záhadným nevyzpytatelným panstvem z Kafkova Zámku. A teď se diví, že tu hru s nimi už nikdo nechce hrát. Ona je to totiž pěkně vypečená hra, jak praví klasik, a celé umění za ni dnes platí vysokou daň. I proto jsem přestal psát beletrii a dal se na eseje. Pořád chci sdělovat to samé, jen jsem přizpůsobil formu. Zvolil jsem tu, které je čtenář otevřenější, které je ochoten více naslouchat.
Jak moc je pro vás čtenář důležitý?
Maximálním způsobem. Píšu, abych ovlivňoval. Neboli komunikoval, vyjednával o kontextu a interpretaci, vyvolával odpor vědomí. Dnešní čtenář je hrdý. Odpustí vám, pokud občas použijete nesrozumitelný termín z jemu vzdáleného diskursu, odpustí vám faktickou chybu, ale neodpustí vám, pokud nesrozumitelností zakrýváte prázdnotu a neurotickou sebestřednost. S tím se bude muset umění vyrovnat.
Počítáte se jako "postmodernista" vůbec do "kmene" Obrysu-Kmene?
Celá polovina esejů knihy, která nyní vyšla a o níž se bavíme, se objevila nejprve v Obrysu-Kmeni, byla psána přímo pro něj, bezprostředně navazuje hlavně na texty Zdeňka Frýborta. Mé vůbec první eseje vyšly právě v Obrysu-Kmeni. K jednomu z nich dokonce vymyslel název Karel Sýs a byl tak dobrý, že jsem ho ponechal i v knize. Takže odpověď na vaši otázku je jasná. Ale vím, že slovo postmoderna nemá v Obrysu-Kmeni dobrou pověst. Mně na tom slově nijak nezáleží, mám k němu podobný vztah jako ke slovu "chozraščot", neboli nikdy jsem tak úplně nepochopil jeho význam, ale přesto mám pocit, že koncept "levicové postmoderny" si v tom našem kmeni trochu dlužíme.
Co by taková postmoderní levice měla být?
Asi by měla krom hluboké radikální kritiky přemýšlet o tom, že žijeme ve světě zmítaném zázraky. Že jsme součástí civilizace v ohromném pohybu, že se právě rodí civilizace nová, že technologie vrhá do světa předpoklady, které jsou zcela zjevně již postkapitalistické. Tak jako reálný socialismus neměl žádné větší nepřátele a škůdce než mocí zkorumpované papaláše bez rozhledu, tak ani kapitalismus nikdy neměl většího nepřítele než sebe sama. Ač jsem v oblasti nových technologií až trapný zpozdilec, ve svém počítači mám ze všech koutů internetu staženo dobrých tři sta oblíbených písniček. Za žádnou z nich jsem nezaplatil ani korunu. Ač nahrávací megakorporace platí obrovské sumy za to, aby tento živelný "komunismus" sítě sítí zkrotily, jsou a budou zcela bezúspěšné. V internetovém chaosu je vážně zpochybněn koncept duševního vlastnictví, a tím počíná navzdory zuřivým výpadům armád najatých právníků i koroze konceptu soukromého vlastnictví jako takového. A tento příklad ukazuje jen jediný z výbojů prapodivné revoluční rostliny bez gilotin a mauserovek, která vypouští před našimi unavenými zraky a bez našeho valného zájmu stále nové nečekané výhonky a nevídané květy. Kapitalismus se tváří, že tohle všechno je součástí jeho vítězného tažení světem, leč ve skutečnosti ztrácí dech. V souboji sama se sebou. Pravda, již není nikdo, kdo by Řím dokázal ohrozit zvnějšku. Barbarské kmeny na hranicích se již smířily, že žijí v éře nesvrhnutelného globálního hegemona. Něco se však děje uvnitř Říma samotného, něco nového se rodí a bylo by velkou prohrou radikální levice, kdyby to přehlédla. Mohlo by se jí totiž stát, že Řím padne v jakémsi nehlučném a nekrvavém zmatku a ona o tom nebude vědět.
Hovořil TOMÁŠ KOPEČNÝ
Autor: Jan Stern, Tomáš Kopečný
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |