Exemplární trest za pohřební řeč
Jazyk spisovatele prohrál s jazykem novin, Petr Handke musel vrátit literární cenu
Německým kulturním životem otřásá skandál. Jeden z největších současných umělců, spisovatel Petr Handke (1942), musel vrátit cenu Heinricha Heineho, neboť promluvil na pohřbu bývalého prezidenta Jugoslávie Slobodana Miloševiče. Stalo se tak na nevybíravý nátlak německých politiků, kteří ostře kritizovali rozhodnutí poroty a považovali za nepřípustné, aby laureátem byl - podle jejich slov - "apologet srbského imperialismu a Miloševičovy diktatury".
Statut ceny, která byla poprvé udělena v roce 1972 u příležitosti 175. výročí úmrtí básníka praví, že je "přiznávána osobnostem, které svou činností v oblasti základních lidských práv, pro něž horoval Heinrich Heine, podporují společenský a politický pokrok, přispívají k porozumění mezi národy nebo šiří poznání o jednotě všech lidí". Cenu v minulosti obdržela např. hraběnka Marion Dönhoffová, spoluvydavatelka týdeníku Die Zeit, opoziční písničkář a bard v bývalé NDR Wolf Biermann. Své letošní rozhodnutí porota zdůvodnila slovy: "Peter Handke ve své tvorbě, obdobně jako Heinrich Heine, hledá cestu k pravdě. Poetické vnímání světa rozhodným způsobem staví proti komentářům v médiích a rituálům sdělovacích prostředků".
Handke patří vedle Güntera Grasse, Martina Walsera a Hanse Magnuse Enzensbergera k veřejně nejčastěji vystupujícím spisovatelům. Přesto je postavou výjimečnou. Na stránkách tisku už 15 let volá po "spravedlnosti pro Srbsko".
Nikdy nesouhlasil s rozbitím Jugoslávie a vinu za to připisoval především Západu. Když v roce 1999 NATO bombardovalo Srbsko, Handke to nazval zločinem a solidárně odjel do Bělehradu, města, které se - jak napsal v otevřeném dopise - "stalo domovem všech, kdo sem nepřišli z Martova pole jako zelení řezníci". Za ně považoval vojáky NATO v khaki maskáčích. Nálety srovnával s počínáním Německa za 2. světové války: "Hitler shazoval prosté bomby, dnes zabíjejí počítače z výšky 5000 metrů". Na protest proti intervenci vrátil cenu Georga Büchnera, kterou obdržel v roce 1973, a papeži Janu Pavlovi II. vzkázal, že kvůli jeho mlčení vystupuje z římskokatolické církve.
Miloševiče navštívil ve vězení v Haagu a 18. března promluvil na jeho pohřbu v Požarevaci. Svět tehdy obletěly fotografie, jak pokládá na hrob růže.
Jeden z nejlepších současných německých spisovatelů se po tomto činu ocitl pod palbou nevybíravé kritiky. Hans-Christoph Buch ho nazval "balkánským šovinistou", francouzský filozof "ideologickým monstrem", americká spisovatelka Susan Sontag se hystericky zařekla, že jeho knih se už ani nedotkne.
Handke se bránil: "Jde o jazyk. O to, že není možné psát o Jugoslávii takovým způsobem. Jazyk se nám kazí. Existují novinové články, při nichž mi chce puknout srdce, ale v tomto případě se stalo něco ještě horšího" - tak Handke zdůvodňoval svůj příjezd na Miloševičův pohřeb. Jeden francouzský novinář totiž nazval Požarevac "městem duchů". Handkeho pobouřilo, že za druhořadé a nehodné života se považuje vše, co je srbské.
Cítí se být mluvčím lidí "zbavených hlasu" a vede válku proti západním médiím, které obviňuje z jednostrannosti, ze stereotypu a černobílého vidění skutečnosti. Protestuje proti "slovním prefabrikátům opakovaným pořád dokola a používaným jako kulomet". Právě to ocenila porota ceny H. Heineho, která si položila otázku, kdo jiný by se opovážil napsat v Liberation takový názor: "Ne, S. M. (Slobodan Miloševič) nebyl diktátorem. Ne, S. M. nerozpoutal čtyři balkánské války. Ne, S. M. nelze nazývat bělehradským řezníkem". Handke touží po "nikoli novinářském, nikoli vládnoucím jazyku" a bojuje "s četníky veřejného mínění".
Siegfrid Löfferová, šéfredaktorka časopisu Literaturen, která jako členka poroty cenu H. Heineho pro Handkeho prosazovala, soudí, že jeho psaní o Srbsku je odrazem spisovatelova života a tvorby. Mimochodem, jeho matka se narodila ve Slovinsku.
Programem spisovatele je "vědomá změna našeho pohledu na svět, tato ambice myšlení a psaní se v jeho balkánských textech strefuje do konsensu novinářského světa jako zcela jiné hodnocení jugoslávské secesní války", napsala pro Süddeutsche Zeitung Löfflerová a současně oznámila svoji rezignaci na členství v porotě. Ke všemu dodala: "Honička na laureáta jen dokazuje, jak hodně si cenu Heineho zasloužil". Podobně se zachoval spoluautor textu, francouzský germanista Jean-Pierre Lefebvre.
Důvodem jejich abdikace je, že radní Düsseldorfu, rodného města Heineho, které cenu dotuje částkou 50 tisíc euro, podlehli politickému tlaku a udělenou cenu chtěli odebrat zpátky. "Ocenit někoho, jakkoli by byl kontroverzní, jen proto, abychom ho později veřejně skandalizovali jako nehodného našeho ocenění, je krajní forma veřejné demontáže" - napsal známý publicista Frank Schirrmacher na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung. Günter Grass, autor Plechového bubínku, prohlásil, že s názory Handkeho na Srbsko nesouhlasí, ale výzvě vrátit už jednou udělené laureátství odmítl rozumět. Na stranu spisovatele se postavili mj. také Botho Strauss a nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek. Přišli s iniciativou zřídit jinou nadaci H. Heineho a prvním laureátem prohlásit Handkeho.
Spisovatel však tento postup s poděkováním odmítl a pokoušel se o obranu. V několika novinách dementoval lži, ale nakonec cenu odnesl na düsseldorfskou radnici. S přiloženým dopisem primátorovi města: "Prosím, nesvolávejte zasedání rady kvůli mé věci, své konšele raději pošlete na svěží vzduch, například na piknik na břehu Rýna".
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |