Z cyklu I v cizí zemi je nebe stejné
Cena času
V Anglii jsem byl všeho všudy tři dny. Říkám v Anglii, protože mi to vklouzne líp na jazyk než Velká Británie, která už dávno není velká.
V Londýně jsem v rychlosti překráčel Hyde Park, kde nikdo neřečnil, na Trafalgarském náměstí jsem si zakoupil pohlednice Big Benu, Parlamentu, Westminsterského paláce a Towerského mostu a pak se jen stačil přesvědčit, zda vypadají skutečně tak. Druhý den ráno jsem už seděl v rychlíku, jenž uháněl do Manchesteru.
Nevím, jak v ostatních vagónech, ale v tom mém seděli mužové v perfektně ušitých oblecích zcela zaujati svou činností. Ten vedle mne si cosi namlouval do diktafonu. Ten za mnou měl rovněž diktafon s osobním telefonem. Ten ve vedlejším kupé si cosi vyťukával do klávesnice personálního počítače. Ten vedle něj svačil a něco si poznamenával do bloku.
Všichni ti mužové pracovali.
Jen já jsem se marnotratně díval z okna rychlíku. Viděl jsem podzim sychravě rozvalený po anglické krajině a viděl jsem louky a pole lemované zastřiženými živými ploty a viděl jsem ticho skloněné do stád krav, koní a ovcí a viděl jsem kanály stehované osobními a nákladními čluny a viděl jsem stavení a baráky s jediným makeupem obnažených červených cihel a viděl jsem zapomenuté vykřičníky komínů fabrik a baráků a z žádného se nekouřilo ani jako udělená výjimka.
Marnotratně jsem se tedy díval z okna, zatímco mužové zúročovali svůj čas. Věděl jsem, že si mohu dovolit tento luxus zahálky, že moje dívání má stejnou váhu jako pracovní úsilí těch mužů v rychlíku na trati Londýn - Manchester, a že i já alespoň trochu musím své dívání zúročit.
A tak to činím. Je to jen pár řádků o zemi, kterou jsem doslova viděl z rychlíku. První a pro mne jedinou vizitkou té země byli právě oni mužové v perfektních oblecích, o nichž nepochybuji, že jsou si až úzkostlivě vědomi reálné hodnoty svého času. Výsledkem jejich vědomí je práce - ta matka pokroku, kterou u nás za veškerá uplynulá léta trestuhodně degradovali a nechali ji přežívat jen v heslu. Tady, v zemi anglické, by ji mohli titulovat 'Lady`, kdyby byla rodu ženského, kdyby jí neříkali džob.
V Počítelji žijí malíři
V zemích bývalé Jugoslávie jsem si zamiloval stará městečka na pobřeží. Teď je ta velká země rozporcovaná na plno států a státečků, a ty se dají snadno podmaňovat, a jestliže mají něco společného, tak je to slunce, nebe a právě podoba starých městeček na pobřeží. Všechna jsou stmelena z kamenných domů, které se k sobě tisknou, jako by se bály být samy. Všechna mají uzoulinké uličky, které s vámi kličkují, jako by vám chtěly poplést hlavu. Nakonec vždycky vyústí do nějakého půvabného plácku nebo náměstíčka. V tom půvabu je vždycky zahrnut pohled na nějaký ten kostel, na nějaký ten palác nebo dóm, na nějakou tu městskou bránu, na nějaké ty zbytky městských hradeb a pochopitelně na nějakou tu venkovní kavárničku zastřešenou třeba moruší. Po čase vám Piran splyne s Porečí, Poreč s Rovinjí, Rovinja s Trogirem, čímž výčet nekončí.
Počítelj je jiná. Především nemá moře. Nevím, zda se tahle vesnička vyšplhala po příkré stráni až na vršek nebo naopak sestoupila z vršku dolů až k Neretvě. Také nevím, jak se jí podařilo po celých pět století uchránit svoji podobu, tu směsici Orientu a Středomoří. Možná to bylo tím, že si nečinila žádné nároky stát se významnou a ještě významnější v celém kraji, od toho byl nedaleký Mostar. Původně tu bydleli piráti, a těm docela stačilo, že se tu mohli pokojně vyspat, a Turkům zase stačilo, že tu měli svou medresu, své lázně a svůj zájezdní hostinec u cesty, která vedla z Mostaru až k moři. Že se vesnice nestala významnou a nejvýznamnější v celém kraji, tak ji nedobýval a nevyplenil ba ani sám Evžen Savojský, válečnou slávu by mu nepřinesla. Nechci tvrdit, že právě proto, ale možná právě proto přežila ve své původní podobě a na žádné nové budovy našeho věku jí už na příkré stráni prostor nevybyl.
Po pěšinách s kočičími hlavami a po kamenných, už značně ochozených schodech jsem šlapal nahoru. Potkal jsem malíře, stál u malířského stojanu a maloval Počítelj. Kousek výš jsem potkal dalšího malíře. Taky maloval. Pak jsem potkal dalšího malíře. Pak ještě dalšího. Ten stál na ochozu obranné věže, kam jsem pracně vystoupal. Podivil jsem se, proč je tu tolik malířů. Řekl, že všichni bydlí v kapitánově domě, tam mají malířskou kolonii. Zeptal jsem se, proč všichni malují jenom Počítelj. Řekl, že obrazy prodávají dole v obchodě. Potom jsem zase opatrně sešlapal dolů, to aby mi po hladkých kamenech neuklouzlo, dole v zájezdním hostinci jsem si dal dobrou kávu, z džezvy ji uléval do šálku a díval se nahoru, aby se alespoň něco z té kouzelné pirátské vesničky do mne přetransformovalo, jako těm malířům na plátno.
Ovšemže jsem si prohlédl obrazy z Počítelje. Prodavač mluvil německy, a myslím, že v ceně obrazů byly započítány veškeré válečné škody za posledních několik století.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |