1
Kdysi jsem se svěřil své známé, Grazielle Pogolottiové, že mojí největší autorskou ambicí bylo nahrát hudební desku. Toho jsem ale nedosáhl, jelikož jsem se vydal cestou tištěných písmen, odkud vede k hudbě jen svízelně schůdná pěšinka. Když se hudebník pustí do psaní knihy, má to mnohem snazší, než když se spisovatel rozhodne natočit desku. U spisovatele jde téměř o absurdní pohnutku. Můj sklon k muzice nedošel sice plného zadostiučinění, nicméně jsem stálým příznivcem tohoto uměleckého odvětví a svoji prózu před hudebními vlivy uchránit nemohu. Nyní je mou velkou ambicí, aby mé povídky a romány zněly jako písně svého druhu a čteny přinášely stejný požitek, jako když vášnivý milovník hudby poslouchá oblíbenou skladbu. Ve volbě slov a témat, v ovzduší textu musí každá hláska znít jako tóny melodie. Hláska za hláskou, seřazené jedna za druhou, musí tvořit orchestr hrající symfonii. Zdrojem některých mých textů jsou hudební motivy, které bez ustání slyším a jež překládám do slov.
Tak se zrodily části mého prvního románu i prózy, které mi mezi kolegy vydobyly přezdívku don Gil dlouhých povídek. Délka těchto příběhů se snad dá vysvětlit tím, že prostě potřebuji velký prostor, abych se vyjádřil, ale někdy se stejně nevyjádřím. Některá má líčení byla rozvláčnější i proto, že jsem chtěl text provzdušnit, jiná syntetizovala rychlost s jemnou a melodickou pomalostí, jež však posouvala děj stejně, jako jím hýbaly kvapné úseky. Rytmické rychlé vyprávění mě napadá z ničeho nic, nenadále, zatímco melodické vyprávění vychází z vnitřního klidu. A z vnitřního klidu se zrodila i myšlenka této povídky, o níž vím, že není úplně moje.
Jednoho večera, poslouchaje třetí desku nejlepších skladeb Beatles, jsem si uvědomil, že první písně na straně A nepochází od dvojice Lennon-McCartney, nýbrž že jde o verze písní, které byly hity v letech 1962 a 1963 a které složili jiní autoři. Mezi těmito skladbami se nacházela rarita s titulem Money, kterou pro skupinu Martha and the Vandellas složila dvojice Berry Gordy a Janie Bradford. Beatles píseň předělali v beatovém stylu, čímž potměšile eliminovali tóny twistu a rokenrolu, které měla originální verze. Pouštěje tuto píseň, rozuměl jsem potřebě anglických muzikantů přeložit do své řeči drsné zbarvení černošské skladby, nahrané pro hudební vydavatelství Tamla-Motown. Rukopis písně zachován zůstal, ale tón hlasů, nástroje i části melodie se změnily. Beatles tuto a další podobné písně harmonizovali, dali jim pečeť své osobitosti. Přemýšlel jsem o tom, co Beatles, tyto hudební mistry, kteří bývali svého času na Kubě zakázáni, odlišovalo od všech jejich souputníků.
Dvě z úvodních skladeb na straně A byly přes jejich zběsilost téměř zapomenuté. Ani Money nepřežila svoji dekádu, i když jí na Kubě pomáhala kauza zákazu Beatles. Podlehly soulu a ostrému folkovému stylu Boba Dylana, jenž obsahoval též blues a poezii.
Při poslechu primitivních prvotin z dílny Beatles, kterým se později jejich interpreti na hony vzdálili, jsem byl překvapen hryzáním a pálením myšlenky, která ke mně přišla z dálky oné doby, myšlenky, že spousta věcí je brána jako normální, aniž by o nich lidé přemýšleli.
Proč nám Beatles vlastně zakazovali? Proč nám zakazovali naprosto nevinné věci? Proč jsme měli zakázanou píseň v podání Beatles, ale stejnou píseň v podání ostatních interpretů ne?
Nebo to nebyla tatáž píseň? Ne. Nebyl to pouhý "remake". Byl to víc než převyprávěný příběh, víc než nová verze filmu, víc než znovu přehraný Beethoven. Bylo to, jako když Lucas Cranach a Salvador Dalí namalovali každý po svém Pokušení svatého Antonína.
I tuto povídku bych chtěl napsat jako něco víc než "remake". Chtěl bych v ní zpívat o jednom lidském životě. Chtěl bych na starších základech vystavět nový příběh, použít novou barvu, úhel pohledu. Chtěl bych, aby text dýchal a zpíval po mém, i když jde o povídku, kterou už přede mnou napsal Miguel Mejides.
Miguel Mejides, autor povídky Moje sestřenice Amanda, mi vyprávěl, jak ji napsal. Když ještě žil ve svém rodném Nuevitas, ucítil při pohledu na moře pokušení zaznamenat příběh ženy, kterou znal ve svém dětství a mládí. Nazval ji Moje sestřenice Amanda. Povídku stvořil jedním dechem. Zběsile ji vyťukal psacím strojem, sedě na stoličce s ručníkem přes rameno a vydatně zpocený z horka a opojení rytmem textu. Povídku dokončil o půlnoci a tak se mu líbila, že se dal do pláče. Mně se stalo to samé, když jsem ji četl. Vzpomínám si, že jsem pláč nemohl potlačit. Moje sestřenice Amanda se vetřela do mé představivosti tak silně, že jsem vždy chtěl, abych o ní napsal i já.
A teď tak činím.
2
Povídka Miguela Mejidese Miguelu Mejidesovi
Moje matka, nervózní žena, mne večer oblékla a rozloučila se se mnou polibkem. "Jdi, synku, ke své sestřenici Amandě." Dům, kde sestřenice žila, byl vzdálený jen necelé dva bloky od našeho. Šlo o velký dům, o barák stojící na kůlech, které laskalo moře, vonící terpentýnem.
K Amandě jsem spěchal. Býval jsem u ní šťastný. Cestou jsem se díval směrem k moři, k nábřeží. Svět mi ještě nepatřil, byl jsem zatím příliš malý, ale něco jsem si z něj už uměl vzít. Slunce zapadalo a jeho poslední paprsky dopadaly na dřevěný dům. Viděl jsem stará okna, rámovaná a zvýrazněná měděnými plechy. Těmi okny jsem hleděl do pokoje s dřevěnými stěnami, v němž stál starobylý a už trošku oprýskaný nábytek. Ve světlejším rohu místnosti se nacházel gramofon RCA Victor, jenž byl majákem, který určoval plavbu kadeřavého chlapce oceánem snů.
Sestřenice Amanda mne čekala, stojíc opřená o zábradlí. Měla tehdy dlouhé bronzové vlasy svázané stuhou a nad čelem perleťovou sponku. Často si sponku sundávala a chytala vlasy do ruky, koketně a mužně zároveň. Lesknoucí se prameny jí zakrývaly krk a stékaly k moři za zády, zatímco její hnědé oči byly samy klidným a jiskřivým oceánem. Šaty měla neurovnané, jako by si je oblékla teprve před chvílí a nestačila se ještě upravit.
V tom domě žila sama, ale skoro denně pořádala večírky pro bezmála všechny dívky z okolí i pro několik mladších chlapců. V pokoji, sedíce na těžkých židlích, popíjely čtyři dívky limonádu. Do sklenic si dávaly kostky ledu, jenž cinkal o sklo. Zbožňoval jsem ten cinkot a zálibně hleděl na vlhké a svěží dívčí rty. Nárazy kostek ledu byly preludiem skladeb, které se Amanda chystala přehrávat. Led se pohupoval a třpytil plamenem mnoha dychtivých očí v místnosti.
Sestřenice Amanda pustila desku božského Elvise. Američan dívky okamžitě roztancoval. Poskakovaly jako poblázněné Popelky nejen v pokoji, ale i na chodbě. Byl to osvobozující tanec, tanec snů a tajných přání. Sukně se nadouvaly, zvedaly, točily, odkrývaly kalhotky s krajkami a dávaly volnost panenských stehnům s jemnými zlatými chloupky.
Tančící děvčata se zpočátku trošku červenala. Zdálo se mi, že očima hledají Elvise nebo někoho jemu podobného. Rády by tancovaly ne s kamarádkami, ale s chlapci staršími než jsem byl já. Toužily cítit doteky prvních vousů a hrubost nažehlených džínsů.
"Nedáme se! Budeme si dělat, co chceme. Osvobodíme se," vykřikla má sestřenice Amanda.
Matky dívek svým dcerám nedovolovaly, aby se stýkaly se staršími hochy. Byly prudérní, bály se skandálu. Všem děvčatům bylo patnáct nebo šestnáct let. Žádostivý věk. A tyhle roztoužené duše musely studovat v kurzech Salesiánek, musely se učit biblickou dějepravu, kapitoly ze života církve či vyšívat, aby se z nich staly nikoliv ženy, nýbrž otrokyně.
"Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem prvně Elvise uslyšela," řekla jedna dívka.
"Jestli ho někdy uvidím, vyběhnu za ním na pódium a spolykám všechny knoflíky na jeho plášti," pravila druhá.
"A já zas zbožňuju Pedrito Rika. To jeho husté obočí a jeho krásné dívčí rty," pronesla schválně moje sestřenice Amanda.
Děvčata se smála a já s nimi. Pak několik z nás vyšlo ven z domu. Posadili jsme se na houpačku a dívali se k moři barvy karamelu.
Postupem času se atmosféra večírků měnila - byla intimnější a méně slavnostní. Dívky pokuřovaly cigarety Marlboro, popíjely koňak Napoleon a odplouvaly z přítomnosti na lodi zapomnění. Mívaly na sobě krátká průsvitná trička, která bez nesnází dovolovala pozorovat ňadra šťavnatá jako ovoce.
Kobaltově žlutý Napoleon rozvazoval mladým posluchačkám jazyky. Nadšeně vyprávěly o zpěvácích. Hovořily především o Elvisovi, bytosti s rudým obličejem a kabátkem se zlatými prýmky a lemováním. Tvrdily, že Elvis svou božskou kytarou jejich RCA Victor brzy zničí. Vstávaly a tančily jako vlny na moři, voněly jako svěží tráva, jako med a vrhaly se na Elvise, jenž k nim sestupoval z obalu gramodesky. Přišel za nimi z Arkansasu, z Missouri, z Memphisu. Spoutával je, chytal za pas, za boky a odnášel si nektar jejich nejsladších plodů. Když se pak rozhodl k návratu zpět na elpíčko, zůstával po něm smutný pach spáleniště a spadaného listí. Po Elvisovi se zjevoval Pedrito Rico se svým buzerantským hláskem a zdravil posluchačky směšným gestem.
Elvis s Pedritem Rikem se na závěr každého večírku spřátelili. Opatrně oba za šera vcházeli do Amandina pokoje, do pokoje jediné dospělé ženy v domě, a zůstávali s ní až do úplného setmění, které projasňovala jen lampa na chodbě.
Začaly se objevovat kapky večerní rosy karmínové barvy. Nahlížel jsem do pokoje sestřenice a s úzkostí ji pozoroval, jak se všemu kolem vzdaluje. Bál jsem se, že ji Elvis zavře do kaštanově hnědého pouzdra své kytary a odnese si ji. Pak mě ale tíseň opustila, noc se projasnila a já se posadil u vchodu a počítal hvězdy.
Večírky se konaly od začátku léta do konce září, kdy začínalo období bouří a dívky se vracely do škol. Rok za rokem však večírky umdlévaly. Má sestřenice Amanda postupně ztrácela autoritu u děvčat, začínajících obdivovat jiné idoly, třeba dvojčata vrátivší se z Antilly. Šlo o namyšlené dcery lékaře, které se, procházejíce ulicemi městečka, ukazovaly s mnoha kluky a dokonce se chvilkově přátelily i s Ulises Presillou, jediným plejbojem v okolí.
Amanda se tradici večírků pokoušela udržet. Zvala na ně nová a nová děvčata. Dokonce i mou vlastní sestru. Také já se na nich ještě občas ukázal, i když už jsem nebyl úplně malý kluk. Sestřenice Amanda se stále víc trápila. Už nedokázala, aby z jejího RCA Victor vystoupili Elvis či Pedrito Rico. Po jednom z posledních večírků má sestra, vzpínajíc ruce k nebi, požádala matku, aby ji už k Amandě neposílala. Od té doby jsme do domu sestřenice Amandy přestali chodit.
Než jsem se tam vrátil, uplynuly tři roky. Vyrostl jsem a vyrašilo mi chmýří vousů, které mne proměnilo v muže, aniž by se ptalo na můj názor. Chystal jsem se na středoškolská studia do hlavního města. Den před odjezdem jsem se rozhodl Amandu navštívit. S nenuceností, získanou poslechem Paula Anky, jsem zaklepal na dveře jejího přímořského domu. Otevřela mi s nechutí, zahalená do županu z čínského hedvábí. V domě byl nepořádek, na stole popelníky plné nedopalků, poloprázdné láhve a bonboniéry s obrázky koloniální Havany.
"Co tě sem vede," zeptala se prudce.
"Nic," odpověděl jsem, aniž bych věděl, zda ji mám pozdravit, nebo ne.
Díval jsem se na ni, stoje na prahu, a pozoroval, jak žalostně ztloustla.
"Je ze mne koule špeku," řekla.
Šla k RCA Victor a pustila vídeňský valčík. Zdálo se mi, že na housle hrají andělé, kteří vycházejí na chodbu. Melodie vše nadlehčovala, až se zdálo, že se celý dům vznese.
"Už nechci Elvise ani Pedrita Rika vidět," dodala plačtivě.
Když valčík skončil a jehla gramofonu poskakovala na konci stopy a vydávala zvuk připomínající klapot volavčího zobáku, jsem se rozhodl odejít. Musel jsem odejít. Nemohl jsem v domě zůstat ani o minutu déle, nemohl jsem se dívat na poloprázdné láhve, bonboniéry a župan, jenž místo aby Amandinu obezitu zakrýval, její neforemné tělo zvýrazňoval.
"Odcházím," řekl jsem.
"Přijď jindy, až si učešu šediny," odpověděla.
Uplynul další čas. Po střední škole jsem zahájil univerzitní studium. Během studia jsem pravidelně dostával dopisy z domova. Rodiče, sestra a další příbuzní psali o všem možném, nikdy však o sestřenici Amandě. Já na ni stejně pro učení, pro radosti a starosti studentského života, pro studentské lásky, kamarádky a kamarády téměř zapomněl. Pravidelně jsem však na ni vzpomínal při poslechu skladeb Beatles, které vysílala BBC. Neumím vysvětlit, proč ve mně Beatles pořád oživovali jasné vzpomínky na večírky v domě sestřenice Amandy. Bylo to jejich rytmem nebo nostalgií prvních písní této skupiny? Nevím. Jisté je, že při poslechu Twist and Shout či And I Love Her jsem se sám sebe užasle ptával, jak je mohla Amanda tolik milovat a jak je možné, že ty písně dovedou stále nadchnout davy lidí. Poslouchaje sténání hlasů, drnkání kytar, vracíval jsem se k Amandině obrazu, k její krajkové halence, k jemnému pohybu rtů, k vlhkosti jejích očí, když popíjela koňak Napoleon. Jaké vlastně bylo její první setkání s alkoholem? Podívala se na sebe pozorně do zrcadla, když k ní přestaly chodit dívky z okolí? Chytla se rukama za povadlá prsa? Pokusila se představit si je v plné nahotě, když už neměla odvahu se před zrcadlem svléknout? Vracíval jsem se i k vlastnímu obrazu dítěte pohupujícího se v rytmu. Vzpomínky vždy končívaly okamžitě s koncem písní.
Na návštěvě u rodičů jsem byl coby vysokoškolský student několikrát. Bývaly to vesměs neočekávané a rychlé návštěvy. Nikdy mě nenapadlo, abych se jich na Amandu zeptal přímo. A když už jsem se o ní letmo zmínil, rodiče o sestřenici stejně nemluvili. Velké ticho bylo druhem rodinného paktu, jenž potlačoval vše neveselé. Když jsem se na Amandu dotázal v dopise, adresovaném sestře, odpověděla mi jen: "Tvá sestřenice Amanda stále blázní." Napsala mi "tvá sestřenice", jako by to její sestřenice nebyla, jako by to nebyla neteř naší matky, jediná dcera její starší sestry.
Mlčení kolem Amandy a lhostejnost mého okolí k jejímu osudu mě začínalo s přibývajícími roky mrzet. Ptal jsem se, kam se poděla její živost, proč se zachumlala do vrstvy bázlivosti a zhoubné nostalgie. Proč se z ženy éry rokenrolu stala jeptiška, když u dívek, které do jejího domu chodívaly, tomu bylo naopak? Proč se od rodiny odvrátila? Koho se dotkla její staropanenská samota, sdílená jen s láhví koňaku a krabicí cukrovinek? Kdo důvod té samoty nedovedl pochopit? Nechápala ho má matka, která celý život prožila s mužem, ani má sestra, která se nedávno rozvedla, nechápaly ho ženy, jež propadly alkoholu, protože je bil jejich manžel, nechápaly ho řeholnice, otrokyně, mlčící ženy, které se rodí a umírají samotné, aniž by poznaly lásku. Ona nepatřila ani k jedněm z nich. Příčiny její samoty tkvěly jinde.
Díval jsem se na hvězdy, na ty samé, které jsem pozoroval v dětství. Viděl jsem jejich vzdálené plameny a ptal jsem se, proč vlastně ostatní lidi soudíme podle vlastních životů.
Když jsem začal pracovat, rozhodl jsem se, že strávím týden dovolené v rodném městečku. Našel jsem jiné město, než jsem opouštěl. Bylo jako mince otočená z rubu na líc. Lidé byli poznamenáni časem. Otec ztrácel paměť, matka se nahrbila, šourala se domem a ruce si utírala do zástěry, sestru zaměstnával boj s nafouklými křečovými žilami.
"Tady je zapotřebí svěží vzduch!" řekl jsem si, pokládaje kufry na rodný dubový práh.
Po prvních polibcích a slzách, po přivítání s mým malým synkem a mojí ženou, po prohlídce domu a jeho dvora, rodiče přece jen pookřáli. Hráli si s chlapcem, běhali s ním tam a zpět, nosili ho za krkem, zatímco má žena v kuchyni připravovala k nedělnímu obědu kuře, jak je na maloměstě zvykem.
Tiše jsme poobědvali. Pouze sestra ticho občas narušila hlasem opuštěné ženy. Měla hrubé rysy a nakyslou náladu. Poznamenávala, že své mládí ztratila mezi zdmi rodičovského domu. Hořce se usmívala, netušíc, že se začíná podobat naší matce. Uvědomil jsem si, že vždycky byla opakem sestřenice Amandy.
O polední siestě můj synek usnul, ukolébán vzdáleným šumem mořských vod, jenž ve mně probudil silnou nostalgii. Rozhodl jsem se překonat propast let.
Vyšel jsem, rozjímaje, z domu. Střechy zářily v slunci a po zrcadle moře se plížil naložený prám. Má žena ke mně tiše přistoupila a položila mi hlavu na rameno. Rozhovořil jsem se o své sestřenici. Mluvil jsem o ní jako o veselé a křehké bytosti, která oděná v popelín vypadala jako princezna a která měla neproniknutelné křepelčí oči. Dívali jsme se na vlny vonící terpentýnem a omývající kůly dřevěného domu, jenž byl snovým palácem mého dětství.
Ženu jsem nechal na místě a vydal se k molu, vybíhajícímu do kobaltové modři kalných vod. Nad Amandiným domem na kůlech poletovali racci.
Zaklepal jsem na dveře. Za nimi zněl rokenrol, Elvisův zpěv snad dokonce v duetu s Pedrito Rikem. Nikdo neotevíral. Naléhavě jsem na dveře zabušil. Až pak jsem uslyšel její drsný hlas, který mě žádal, abych si otevřel sám a vstoupil.
Překračuje práh, neviděl jsem pro tmu skoro nic. Stará okénka, rámovaná měděnými plechy, měla zavřené okenice. Čekal jsem, až si mé oči na tmu zvyknou. Začal jsem tušit stůl se stále otevřenými bonboniérami a stále zpola vypitými láhvemi koňaku. Vedle gramofonu RCA Victor jsem uviděl sestřenici Amandu. Seděla na bambusové pohovce velké jako koráb a podobající se nebeskému kočáru s cherubíny.
"Sestřenko, přišel jsem ti učesat šediny," zavolal jsem.
Podívala se na mne smutnými zraky, vlhkým pohledem, který jsem dávno znal. Na pohovce vedle ní seděli zprava Elvis v kabátě se zlatými knoflíky, zleva Pedrito Rico s hustým obočím a krásnými dívčími rty. Před ní jsem se na houpacím koníkovi kolébal já, coby chlapec v námořnickém tričku a s bílými botami.
"Sestřenko, přicházím, abych ti učesal vlasy," zopakoval jsem.
Opět se na mne podívala svýma smutnýma vlhkýma očima šedohnědé barvy. Naklonila se ke mně a pronesla:
"Podívej, nakonec za mnou oba dva přišli a už tady zůstali."
Seděla mezi Elvisem a Pedritem jako tučná matka královna. Pěvecké duo, jako by čekalo právě na mne, spustilo svoji píseň. V tom okamžiku slezl chlapec z houpacího koníka, přistoupil k jednomu z oken, otevřel je a celý obraz se ztratil v ostrém světle.
1992
Martha and the Vandellas - dívčí americká hudební skupina působící v letech 1960-1972.
Miguel Mejides (* 1950) - kubánský spisovatel. Mejides je autorem povídky Moje sestřenice Amanda. Text povídky Lópeze Sachy Moje sestřenice Amanda podruhé je z velké části s Mejidesovou povídkou totožný, jeho celkové vyznění je však pozměněno.
Přeložil MICHAEL DOUBEK
Autor: Francisco López Sacha
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)