Oním »tajným kruhem« byla úzká skupinka britských zpravodajců, mezi nimiž působila jediná žena, autorka těchto svérázných pamětí Josephine Butlerová. Nesou podtitul »Příběh Jay Bee, jediné ženy ze skupiny Churchillových špionů«. Pro čtenáře znalé angličtiny je klíčem k osobnosti Josephine Butlerové možná právě ona přezdívka, »Bee« totiž znamená včelu. Kniha vyšla v edici Historie a vojenství pražského nakladatelství Naše vojsko a rozhodně není bez významu ani výkon překladatelky Dagmar Čapkové (kniha má 250 stran).
   Dlouhý časový odstup od událostí i fakt, že Butlerová otálela s napsáním knihy, svědčí o potřebě i po létech utajovat mnohé skutečnosti. Nakonec ani v této knize není všechno rozšifrováno, dokonce sama autorka se nedozvěděla skoro nic nebo vůbec nic o svých spolupracovnících, mezi které patřil i tajemný »Major«. Velmi přijatelná je její charakteristika německého fašismu, vystižení spolupráce se SSSR a zhodnocení úlohy ruského lidu tváří tvář fašistickému ohrožení, zajímavá jsou i hodnocení francouzského domácího i zahraničního odboje. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, zatímco i zahraničního odboje. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, zatímco autorka sama se plaše skrývá za charakteristickými znaky své odvážné činnosti. Byla vynikajícím způsobem připravena jazykově, profesně (zvládla medicínu), byla statečná, i když se mnohokrát dostávala do situací, v kterých jí pomáhala »jen« modlitba. Dostala určení létat do Francie, musela se naučit vyskakovat z letounu a zase do něj naskakovat za letu, musela být připravena své odpůrce případně zavraždit, ačkoli jednou ze základních pomůcek při jejích úspěšných operacích byla fotografická paměť a holé ruce - pohybovala se totiž beze zbraní. Narazila na mnohé vážné problémy, o kterých v knize píše a čtenář je spolu s ní vtažen i do přemítání nad správností jejích postupů. Například v Normandii, kde působily silné tradice ještě z dob dávného středověku, od Viléma Dobyvatele až k Napoleonovi a Hitlerovi, mnozí obyvatelé snili o dobytí Anglie, zatímco naší Jay Bee šlo o navázání spolupráce právě proti Hitlerovi. Podobné rozpory se vyjevily i v případě charakteristiky samotné německé okupace Francie, kde se, jak známo, brzy po porážce Francie utvořil závislý pétainovský útvar (časem se však rozdíly mezi okupovaným a relativně volným územím setřely). Němečtí okupanti byli ve Francii rozhodně raději než na východní frontě. Tak si vysvětlíme v knize uvedené stanovisko správce Normandie, který požadoval pouze ubytování v hotelu a nevěstinec pro své muže, aby nedělal potíže v odboji.
   Autorce musíme v mnohém věřit, třeba že znala podrobnosti o lyonském katovi Klausu Barbieovi, nebo o admirálu Canarisovi, s nímž se objevila možnost »jakési spolupráce«. Plně jí věříme i v tom, když si častokrát povzdechne nad oběťmi francouzských odbojářů, kteří dnes nezaslouženě upadli či upadají do zapomnění.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]