V létě 1995 mě brněnská Masarykova akademie pozvala na slavnostní matiné k osmdesátým devátým narozeninám spisovatele Jaromíra Tomečka. Jako redaktor rozhlasových Lovů beze zbraní a spisovatelův přítel měl jsem něco málo říct o našem vztahu.
S organizátory akce jsem se sešel na stranickém ústředí brněnských či vůbec jihomoravských sociálních demokratů. Poznal jsem tam bratra Grulicha, pozdějšího ministra Zemanovy vlády, a pár chlápků z Akademie. Informovali mě o tom, kde oslavy proběhnou, a že Mistr přijde i se svojí mladou manželkou. Nedávno ho po těžké nemoci opustila žena Blanka a nic jsem nevěděl o tom, že by se znovu oženil. "A jak je stará," ptám se. "Tak osmadvacet," odpověděl mi někdo s potutelným úsměvem. No to jsem teda zvědavý!
V aule tuším že filozofické fakulty Masarykovy univerzity už na Jaromíra čekaly stařenky a staříčci z brněnských Lužánek, kteří tam s ním krmívali ptáčky a četli jeho knížky, a také Sylva Bartůšková, autorka dosud jediné monografie o Jaromíru Tomečkovi. Usadili mě k hostům v čele stolu, a tak jsem měl dobrý přehled, kdo přichází. Konečně se otevřely dveře a vešel Jaromír. Hned za ním upravená mladá žena, pěstěná, vymalovaná, jak ze žurnálu. No tak na osmadvacet nevypadá, něco přes třicet, odhaduji.
Všichni se usadili a slavnostní matiné mohlo začít. Průvodkyně večera vítá hosty; Mistra Jaromíra Tomečka s chotí. Hlavy všech stařičkých přítomných v úžasu znehybněly a pak se jak na povel sklonily k desce stolu.
Když na mne přišla řada, vyprávěl jsem svůj příběh, který začínal někde u vánočního stromečku nad Stříbrným lipanem a Admirálem na Dyji, rozvíjel se na gymnáziu a na vysoké škole, kdy už jsem psával verše a Jaromír je shovívavě chválil, a končil u rozhlasových pořadů. Také jsem se zmínil o jeho krásném jazyce a na závěr z magnetofonu pustil rozhlasovou nahrávku jedné z jeho povídek v podání Stanislava Šárského.
Setkání skončilo a během loučení si mě na chodbě našla Jaromírova ženuška. To jsem už věděl, že se vyzná v cizích jazycích, ale co se týče ekologie, že je hrozně naivní. Bavíme se a ona najednou: "My budeme tak stejně staří." "Ale to ne," ostýchám se, "vy jste o hodně mladší." Usmála se: "Když jsem vás poslouchala, tak s Jaromírovými knížkami jsme se seznamovali ve stejné době." No to je teda překvapení!
Jen co jsem se z Brna vrátil domů, v poště mě čekal lístek a v něm tím dobře známým rozmáchlým písmem stálo: ...Čas letí, za rok mám 90 - hrozil mi domov důchodců, tak jsem se oženil, vzal jsem si Miladu H., má 43 roky a už dvacet let mi opisuje a vyřizuje litery... Tvůj Jaromír
Někdy na podzim v pětadevadesátém jsem Jaromíra v Brně navštívil. Telefonicky jsme se domluvili na hodině setkání, ale když už k němu mělo dojít, nikdo mě nečekal. Zklamaný a bezradný jsem vyšel před dům. Tak já sem jedu z Ostravy a on na mě zapomene! Nemohu se smířit s tím, že jsem tady zbytečně. No, hned tak neodejdu. - Najednou proti mně jezevčík Ocinek. A tam, kde je Ocinek, přece musí být i jeho pán. Taky že jo.
"...A kde máš ženu?" ptám se ještě na chodníku. S tragickým výrazem ve tváři mi Jaromír sdělí, že je vážně nemocná. No to snad ne! "A kde je, v nemocnici?" "To ne, je u svých rodičů." Najednou jsem měl pocit, že Jaromír přežije i svou mladou manželku.
Pak mi nahoře v bytě ukazuje pokoj po Blance, který musí vyklidit, aby se sem Milada nastěhovala. A z ničeho nic mě začne přesvědčovat, jak je zdravý, jak mu to všichni doktoři říkají, a že byl jenom na kontrole se stroječkem u srdce.
Tak tady Mistr tvoří... Ze svatební fotografie nad psacím stolem se teď na mě usmívá švihák Jaromír, krásná Milada a její rodiče, kterým by Jaromír mohl být otcem. Koho by to v tu chvíli nenapadlo?! Sednu si, fotku mám před očima a chystám magnetofon.
Jaromír Tomeček, pokud vím, napsal jedinou magickou povídku. Jmenuje se Vlkodlak a její původ najdeme na Podkarpatské Rusi, v Jaromírově Zemi zaslíbené. Předlohou k Vlkodlakovi byl jistý Jura Ťuch. Tentýž Jura Ťuch, který pod jménem Čup za jiných okolností vystupuje v povídce Karla Čapka. Jenže nebylo by Čapkova Čupa, nebýt vyprávění Jaromíra Tomečka. To on byl u toho, když se Jura jednoho zimního večera přišel udat pánům, že podřezal svoji sestru.
Jednou je to Ťuch, podruhé sopkáňa Voložka, potřetí bohyňa, která vyléčila ředitele školy z Mukačeva. O těch už nic nenapsal. Když ale vidí, jak mě to zajímá, mezi Rusíny se znovu vrátí: ...Volal mně ředitel školy z Mukačeva, Kováč. Dostal černou žloutenku, vlastně akutní zánět jater, a ne a ne ho z toho dostat. Bál se, že se to stane chronické, no a navštívil mě a říká: "U vás je bába, která to dovede léčit." Já na to: "Já o ní nevím." Ta bába se tajila před pány. Léčila, aby to nikdo nevěděl; no a to byla také taková lidová léčitelka.
V noci jsem dával pozor. Tak ona na úplňku položila na prkno tohohle Kováče nahého a zvolna ho polévala mlékem. Nabírala z vědra mléko a hrnkem polévala jeho tělo. Potom, když s tím byla hotová, tak vzala růženec z česneku - ze stroužků česneku udělala takový řetěz, a trojnásobně mu ho omotala kolem krku, a on šel spát. Ráno vstal a ten česnek byl černý! A ona ho vyléčila!
...Bába dovedla léčit, ale dovedla vytvořit i nápoj msty. Když kluk nechal stát dívku, tak dostal větší dávku a to působí třeštění. Kluk najednou na bále vyskočil na stůl, začal křepčit a trhat ze sebe šaty a upadl ve veřejnou hanbu! - Ty znalosti byly obrovské, až záhadné! ...Takže já mezi nimi nestačil se divit...
Jaromír byl velký vypravěč, ale nemyslím si, že by si tu moc vymýšlel. Zkušenosti se zaříkáváním měla i moje maminka před sedmdesáti lety.
Lidé spjatí s panenskou přírodou měli jinačí oči než máme my. Vlkodlaci tu byli stejně jako báby, které uměly čarovat. Byli součástí podkarpatské přírody, ve které se rodily písně i čarokrásné příběhy. Čas od času jimi ožíval jeden brněnský byt na Burešově ulici.
Když před devíti lety Zelený Jaromír, tedy spisovatel Jaromír Tomeček, zemřel, náš les na svazích Těšínské pahorkatiny jako by najednou osiřel.
Tak moc mi scházel. Kolik příběhů z jeho knížek jsem si na svých toulkách představoval právě mezi rodnými Václavovicemi a Sedlištěmi!
Někdy je ale snazší snít než vidět. Po letech hrozné zjištění. A to mi zrovna Jaromír z vlastní zkušenosti radil, ať si pořídím podrobný dojmový deník z přírody! Co se to se mnou děje? - Tři a půl desítky let se nořím do beskydských hor a lesů Pobeskydí a najednou se neumím radovat z mečíků na podmáčených loukách v úbočí Lysé tak jako kdysi, z červnových vstavačů pod Kelčovským sedlem, z hroznů oměje na Malém Smrku, z hromádky jeřábčího trusu kdesi na moravskoslovenském pomezí, z vysoké zvěře v bukové tyčovině, z jestřábího letu mezi smrkovými korunami, z krkavčích šprýmů... Čím to je, že děje v přírodě neprožívám tak intenzivně jako před lety?
Když jednou přijdu z výletu domů, zapíšu si: Už to vím. Otevřené oči, uši nos... nic neznamenají bez otevřeného srdce. - Jak ale srdce otevřít?...
Později si vzpomenu na jeden z mých rozhovorů s Mistrem. Jaromír rád vzpomínal svých učednických roků na Podkarpatské Rusi a na prahu devadesátky mi pravil: ...Pastýř Logojda, ten strašně moudrý člověk, který byl zdánlivě negramotný, podepisoval se bezmála palcem, psával takovými velikými tiskacími písmeny, ten vždycky říkal: "Vy jste blázni, kam spěcháte?" Já říkám: "Otec, já sedím, já nespěchám." "Tady spěcháš," ukazoval na hlavu, "v hlavě spěcháš. Spěchej, ale smrti neujdeš. Kam spěchat?..."
V různých obdobách se moudrá slova onoho prostého člověka spjatého s přírodou objevují v Tomečkových prózách. Umět se zastavit... To je ten recept, který pořád někde zapomínám!
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |