Britský židovský novinář Arthur Neslen se cítí v Izraeli trochu nesvůj - a to nejen kvůli horku. Jeho nepříjemné pocity pramení spíše z politických a ideologických důvodů. Nebylo jednoduché, říká, jít po cestě vedoucí k situaci, kdy de facto zde žije a "přijímá jako Žid výhody oproti domorodému obyvatelstvu, které má velmi málo práv".
   Neslen (38 let) byl londýnským dopisovatelem novin Al Jazeera.net a jako jediný Žid v redakci v minulých pěti letech byl mezinárodním redaktorem levicového časopisu Red Pepper (Rudý pepř). V současné době píše v Tel Avivu pro webovou stránku časopisu The Economist a pro několik jiných mezinárodních tiskovin, a propaguje rovněž svoji novou knihu Occupied Minds: A Journey Through the Israeli Psyche (Zatížené mysli - Cesta izraelskou psychikou), kterou vydalo nakladatelství Pluto Press v březnu tohoto roku.
   Než se Neslen pustil do psaní knihy, Izrael nenavštívil, ale říká, že vždy byl ve svém životě na Izrael fixován, od raného dětství, na univerzitě i ve svém profesním životě. "Nemohl jsem ignorovat vliv Izraele a politiky sionismu na můj život a na život Židů v diaspoře, jejíž identita se prudce rozpadá a která se křečovitě drží Izraele kvůli svému přežití".
   "Identita diaspory se rozpadá," říká Neslen věcně. "Jednak kvůli sionistické politice a jednak kvůli demografické realitě". S prohlubující se asimilací a ochabnutím antisemitismu se Izrael stal jakýmsi kultovním symbolem, kolem kterého se shlukují všichni Židé. "Koneckonců," pokračuje, "co jiného je v tom kromě náboženství a krásné - avšak chřadnoucí - kultury? Jediné, k čemu se mohou lidé stále vracet, zejména lidé ve středním věku, je Izrael. Způsob, jak dotáhnout psychodrama, a to nejen po stránce lidské komunity, ale dokonce i rodin, je Izrael."
   Ale cítí, že hovořit v diaspoře o Izraeli kriticky se stává nemožným. Ovzduší této debaty se stalo tak emocionálním, instinktivním, tak "vymykajícím se kontrole", že jednou z hlavních motivací pro napsání této knihy bylo obrátit soustředěnou pozornost zpátky na Izrael, zpět k těm, kteří vytvářeli kontext, v němž bylo možno rozumět jemu, jeho rodině, jeho minulosti a kultuře. "Cítil jsem, že jediným způsobem, jakým jsem mohl formulovat kritiku, bylo nastavit diaspoře zrcadlo izraelské společnosti."
   Tímto zrcadlem je soubor 50 rozhovorů s Izraelci, uskutečněných v letech 2003 až 2005. Neslen vybíral lidi pro tato interview pečlivě a zodpovědně, aby reprezentovali široké spektrum židovské izraelské společnosti, od prostých osídlenců až po "sexuální pracovnice", od vojáků až po sociální pracovníky.
   Hovořil s politiky Strany práce, jako s Amramem Mitznou, s pravicově orientovanými rabíny, jakým je Safed Rabbi Shmuel Eliyahu a s anarchistickými teenagery; hovořil dokonce s Larissou Tremboblerovou (manželka Yigala Amira, pravděpodobného vraha Yitzhaka Rabina).
   Jeho cesta vedla od hovorů s Židy, kteří přežili holokaust, přes emigranty z řad uprchlíků k charakteristickému herci Mizrahi, od dnes apolitických Židů z diaspory k rodičům, jako je Danielly Kitain, jejíž syn byl zabit při libanonské tragédii vrtulníku a Arnold Roth, jehož dcera přišla o život při výbuchu bomby v jeruzalémské pizzerii Sbarro.
   Výsledné čtení zanechává ve čtenáři silný zážitek. Dojímavá, vášnivá, někdy zoufalá, ale vždy hluboce lidská vyznání. Některá jdou do hloubky, jiná jsou pouhými jednostránkovými profily; příběhy ztrát, příběhy víry, příběhy utrpení - všechna jasně podaná spolu s černobílými fotografiemi zpovídaných osob, takže čtenář je téměř slyší hovořit. To je přesně dojem, o který Neslenovi šlo.
   "Chtěl jsem vytvořit knihu co nejbezprostřednější," vysvětluje. "Chtěl jsem umožnit navázat přímý vztah mezi čtenářem a zpovídanou osobou. A v tomto smyslu, myslím, je kniha tak objektivní, jak jen může být, i když někdy šlo o lidi, jejichž názory mi byly naprosto proti mysli." A přiznává, že takových byla celá řada.
   Ale kniha rozhodně není pouze levicovým řečněním proti Izraeli a ostrým odsuzováním politiků země, ale spíše podává velmi reálný obraz lidské složitosti, která naléhavě vyžaduje pro tuto malou zemi pozornost.
   "Snažil jsem se zlidštit lidi," řekl Neslen. "A šlo mi i o to zlidštit sionismus. Jestliže neumíte zlidštit svého nepřítele, stáváte se sám nepřítelem. Ale já vidím politický sionismus takto stroze - jako nepřítele."
   Kniha neobsahuje žádná interview s izraelskými Araby. Proč? "Je to kniha věnovaná výhradně izraelské židovské identitě. Začnete-li mluvit o izraelské identitě, budete mít možná problém. Mnozí palestinští občané Izraele by se asi nepovažovali za Izraelce; označovali by sami sebe za Palestince. Někteří by si říkali izraelští Arabové, ale mně bylo proti srsti jim říci: Vy jste přece Izraelci".
   Původním Neslenovým úmyslem bylo zakončit knihu rozhovorem s "nějakým ožralým Izraelcem na pláži v Indii", s někým, kdo ztratil jakýkoliv vztah k židovské identitě. "To by byla rána z milosti polemice o sionismu," vysvětluje, "sionismus jako moderní golem, který zničil právě ten lid, na jehož ochranu byl stvořen". Od toho však upustil, protože by to bylo "příliš zjevné". "Beztak bych si nemohl dovolit letenku do Indie," přiznává.
   Místo toho kniha končí rozhovorem s Yaronem Pe'erem, hudebníkem a sefardským Židem, který hraje na plážích Ras a-Satan v Sinai spolu s umělci z Káhiry a Libanonu, kteří se sdružili, aby "odložili svoji identitu a učili se jeden od druhého". Je to rozhovor plný teskného optimismu, víry v budoucnost bez diskriminace, rasových rozdílů a honby za materiálními zájmy.
   "Chtěl jsem zakončit knihu v optimistickém tónu," říká Neslen. "Jsem odpůrcem sionismu, ale jsem pro Izrael a chtěl bych se dočkat situace, kdy by zde mohli izraelští Židé žít v míru, svobodě a bezpečí."
   Neslen, který je svobodný, se narodil v Ilfordu a žije celý život v Londýně a jeho okolí. Jeho otec je Kanaďan a matka pochází z Jižní Afriky, ze země, kterou nikdy nechtěl navštívit "z týchž důvodů", proč nechtěl nikdy navštívit Izrael: "Protože bych měl prospěch z neštěstí jiných a podílel bych se na jejich útlaku".
   Studoval sociologii na univerzitě v Manchesteru a po jejím absolvování se stal londýnským korespondentem Al Jazeera.net.
   Jaké to bylo pracovat coby jediný Žid na internetové stránce Al Jazeera? "Mně se tam pracovalo dobře. Chovali se ke mně slušně a nesetkal jsem se nikdy s antisemitskými poznámkami vůči své osobě. Bylo pár případů, kdy jsem měl pocit, že jiní autoři zacházejí příliš daleko. Stěžoval jsem si na ně u redaktorů a jejich články byly vypuštěny."
   Jaké například? "Jeden autor říkal oddělovací zdi holokaustová zeď , což je zjevně absurdní, a jevil také tendenci ze všech sil přimět všechny osoby, s nimiž dělal rozhovory, aby přirovnávali Izraelce k nacistům. Na mé stížnosti byly jejich články vždy kráceny nebo nějak upraveny."
   "Moji redaktoři v Al Jazeera byli vždy féroví a zasahovali do mých textů fakticky méně, než se mi to stávalo všude jinde, kde jsem pracoval - a měli také plné pochopení pro to, že jsem si bral na židovské svátky volno".

   Připravila DAGMAR TRUXOVÁ




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)