Nakladatelství »XYZ« vydalo knížku Roberta Rohála KUPŘEDU LEVÁ, ZPÁTKY NI KROK (Praha 2006, s. 189) jako soubor svérázných medailonů českých herců, kteří pronikli hlavně do vědomí diváků televize a filmu. Byli obsazováni do »vzorových« politických rolí, takže mnozí diváci si je začali přímo ztotožňovat s postavami kladných či záporných hrdinů nebo historických postav (např. Klementa Gottwalda). Kniha se vskutku tváří, jako by podávala objektivní pohled na dobu i na lidi žijící za »komunistického režimu«.
   Do určité míry autor musí čelit jistým námitkám, že se i on sám s touto dobou ztotožňuje, a tak o některých protagonistech píše, že přece byli dobrými herci a nemělo by se tedy na ně zapomínat.
   Jenomže čas plyne, někteří již zemřeli (Zdeněk Buchvaldek, Renáta Doležalová), jiní žijí jaksi mimo zájem veřejnosti coby herečtí důchodci (Jaroslav Moučka), další potkaly někdy až neuvěřitelné životní zauzleniny (Regina Rázlová). Komunistickým idejím zůstala věrna Jiřina Švorcová, o které Rohál píše, že by si pro své herecké umění zasluhovala i další obsazování do rolí.
   Jak chápavé! Mýlil by se však každý, kdo by autorovi přikládal náročnější úmysly, třeba že chce objektivně přispět k dějinám českého, resp. československého filmu a televize. K tomu by jen tyto medailonky nestačily, byť s podrobnějším uvedením i dalších rolí než těch starším divákům notoricky známých. Toho si jistě bylo vědomo i samo nakladatelství vydávající knihu s lehce podbízivým titulem.
   Minulá doba byla jistě složitá a rozvržení společnosti na »skalní stranické jádro« a proti němu stojící »mlčící většinu« by bylo více než zjednodušující. Sám autor na mnoha místech svého textu prokazuje, že napsané nemíní vážně. Hledí na dobu i své hrdiny svýma očima, ale často a rád cituje, co se mu hodí, aby pak snížil hodnotu vyřčeného. Příkladem za všechny dobře poslouží medailon posledního herce v řadě - Miroslava Zounara - coby »nejvzorněji připraveného představitele Klementa Gottwalda«. Autorovi jaksi na okraj ulétne otázka, jestli by byl Miroslav Zounar »stále tak hrdý na film Dvacátý devátý a další normalizační 'relikvie' té doby«.
   Kritika při četbě této knihy dozajista napadne hlavně to, že zatím žádný zvolený přístup, ať je to již věcné konstatování nebo ironie a další možné postupy, se nemůže osvědčit při psaní o látce, která sama o sobě vzdoruje zjednodušenému poznání. A nemůže to napravit ani předmluva anonymního autora, skrývajícího se za »Nakladatelství XYZ«.
   Zdá se, že nakladatelství vytušilo v těchto sebraných medailonech herců z péra Roberta Rohála příležitost komerčně si polepšit. Nicméně podtitul »Takoví jsme byli« nelze vztáhnout ani na celou hereckou obec, ani na všechny diváky filmů a televizních inscenací. Kniha tohoto typu může být jen určitým svědectvím o době, kterou žijeme my dnes, nikoli v úplnosti o době, kterou žili »oni«.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]