Jako malý hošík jsem se svými mrňavými spoluvrstevníky hrával »tichou poštu«. Jeden pošeptal neslyšně sousedovi nějakou větu a ta se přenášela neslyšitelně od ucha k uchu až k tomu poslednímu. Ten ji pak řekl ostatním. A dětský světe - div se, jak se přenosem prapodivně zkomolila! Ale copak již slovo pošta není plné hlubokého tajemství? Ta budova plná přepážek a podivného provozního napětí, ale i hřmotivých úderů, když úředníci razítkovali složenky, dopisy...
Ve čtyři hodiny se každou sobotu uzavíralo na hlavní poště okénko sázek a tiketů - končila tak poslední hráčská možnost naděje na velké výhry. Ach, celý ten mišuňk tam kolem těch čísel! Stařena v modes robes z předminulého století, hledající inspiraci v salátovém starém snáři. Silný Řek, přesvědčený o tom, že »dnes pude trši a tršicettrši«. Nejistý pak Karel, takový Švejk v zahradnickém slamáku, upachtěný vousatý rychlopsáč tiketů, silná Žižkovanda s drdolem na hlavě, suverénní prognostička čísel jedna a pět. Nervozita, hádky, přesvědčování. Lidí přibývá, času do čtyř je namále. Do haly s hlasitým smíchem a nadáváním vtrhne pan Vanvoda s objemnou taškou plnou novin. Pera skřípou rychleji a náhle je tu čtvrtá a stroj na razítkování sázek se vypíná, okénko se zavírá. Chaos, nářek, vzlykání. Pan Vanvoda obrací náhle vzhůru svoji vetešnickou tašku. Dva dřevěné špalíky, které sebral někde cestou na stavbě, udeří pěkně hlasitě o dlaždice. Rána letí až ke stropu, kde se odrazí a vrací zpět. Stařenka, která už nestačila vsadit, pláče. Pan Vanvoda na ni posměšně ukazuje a přehlasitě se rozchechtá na celou halu: »Paní, stejně byste vyhrála, ale víte co?« A řekne to vulgárně a nahlas. Několik lidí se zasměje, ale modes robes se durdí: »Nebuďte sprostý!« »Já že jsem sprostý,« směje se Vanvoda, »já se můžu na celou tu jejich sázku vy...« Hluk v hale stále roste a nejednou z jednoho okna přepážky vyhlédne rozčilená tvář plešatého počtáře, jakéhosi půlpoštmistra v modrém plášti a jemných brýlích a ten asi padesátník řekne zlostně a brunátně: »Co je to tady v sobotu vždycky za randál, tedy se nedá vůbec pracovat!« A pan Vanvoda, tak jak to umí, mu hrubě odpoví, popadne svoji obrovskou tašku, klátí se k východu a za ním většina dnešních protagonistů. Za týden přijdou naši pappenheimští opět. Jen snědý muž z jihu Evropy mezi nimi nebude. Dal se slyšet: »Pržští sobot sem v Ržecku!« Ale jinak to setkání bude navlas stejné...
Vlak mých vzpomínek ví o tom, jak mne vezl jednou s rodiči. Špinavě dojemným špalírem činžovních domů jsme opustili Prahu. Civěl jsem zvědavě z okénka, vůz drncal stářím, starý na rozpadnutí a vrzal jako schody, vedoucí až někam do nekonečného nebe. Psal se rok 1945, jeli jsme na sever, do pohraničí. Nekonečný kouř špinavých sazí rychlíku, spolu s nekonečnou cestou. Až pozdě odpoledne se rychlovlak vymanil ze sítí kolejišť a zastavil u jakéhosi cáru domů ve Šluknově. Můj strýc tam byl národním správcem hotelu Pošta. Ale to nebyla žádná »tichá pošta«. Restaurační sál plný pohraničního hukotu toho roku. Pivárna, laciná vyřvávárna. Moje matka z toho zbledla. Nešli jsme vůbec dovnitř. V jakési recepci jsem si unaveně brnkal na klavír. Pak přišla macatá třicátnice, pohladila mne po hlavě a strýc před námi řekl otci: »Tu mohu mít kdykoliv.« Tentokrát moje matka pro změnu zrudla. Rychle se to zamluvilo. Přespali jsme tam a otevřené okno pokoje tam pro nás mluvilo s nocí jen jednou. Brzy ráno nás již čekal zpáteční vlak. Zašpiněným okénkem jsem zadumaně vnímal siluetu měnící se krajiny. A stále se do toho promítala a ty obrazy překrývala podoba macandy z hotelu Pošta, podoba s ostrými hroty ňader v ošuntělém svetříku. A snažil jsem se pochopit tehdejší slova strýce, kterého jsem již nikdy potom neviděl. Ale tou tratí do Šluknova jsem později jel ještě mnohokrát. A při milostných dobrodružstvích v té krajině se mi nikdy nevracel obraz brunátné matky z naší první a poslední společné, nepovedené rychlocesty do šluknovské Pošty. Proč se po tolika letech vracejí zážitky plné tušení a blaženosti? Jako by je starým, imaginárně kvílícím telegrafem za mnou vysílala neodbytně šluknovská Pošta, která ale vlastně žádnou skutečnou poštou nikdy nebyla.
A pošta nejtišší. Provozuje ji majitel jedné hrobky se spolumajitelem hrobní nemovitosti. Protože spolu vůbec nemluví, do kahánků na hrobě, v nichž se většinou nesvítí, vkládají si různá sdělení. Jeden zaplatil celý nájem hrobu, spoluvlastník mu dluží polovinu a o tu částku se musí upomínat. Kahánky těm dvěma slouží jako poštovní schránky. Je to mlčící výměna názorů na pomezí života a smrti.
Ale což celé poštovnictví není věc smrtelná? Kde jsou ty tisíce dopisů, které provázely naše životy? Kolik přediv příběhů se v nich odvíjelo. Malých příběhů ve velkých životech a velkých příběhů v malých životech. Svědectví o smutcích i radostech, krutostech i něžnostech. Skutečnosti spíše syrovější, často bezostyšné autobiografie, omílající se výseče životů. Ale což sám život, tak jako káva, není-li příliš oslazen, není hezčí a dramatičtější a složitěji krásnější než čokoládové pralinky za výlohou cukrárny?
Pošty nám nastavují zrcadlo. Jak jsme se měli i neměli na tomto světě. A zmrtví v životě své doby. Stanou se střízlivými pohledy do zapomenutí. Ale zároveň mementem: nic nemá být zapomenuto. Svědectví, jak se vše odehrálo mezi dvěma poločasy - bytím i nebytím, narozením i exitem. Je to pochopitelně nepochopitelné - nebo nepochopitelně pochopitelné? Tak jako tolik věcí na světě. Ale není krásně všude tam, kde se přehazují lidské myšlenky? U výhybek, kde nás čekají paradigma tajemných a podivných cest? A možná, že to s poštou nemá už pranic společného. Že se to jen neskutečně podobá něčemu, co nikdo nikdy nikam a nikomu odnikud z žádné pošty nesdělil, neodeslal...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |