Myslím, že do své knihy MÉDIA, PSYCHOANALÝZA A JINÉ PERVERZE (Malvern, Praha 2006, 224 s.) uložil Jan Stern takové množství postřehů, poznatků a otazníků, že k recenzi, která ji v Obrysu-Kmeni (24/2006) už právem ocenila jako práci, jaká provokuje k přemýšlení, není zbytečné připojit dalších pár poznámek. Sternova kniha si zasluhuje mimořádné pozornosti, protože jednak probírá podstatné existenciální otázky dnešní /ne/kultury, jednak tak činí s nevídaným elánem, vervou, nebývalou poučeností a překvapující jistotou, s jakou se prosazuje a prozrazuje mládí, které se nebojí nazývat problémy bez ubrousku a ohledů, postrádajíc uctivost a tzv. dobré vychování.
Stern má dar vidění a výstižného pojmenovávání. Tak novou, vrcholnou formu otroctví nazývá Koridorem svobody, píše o diktátorské síle computeru jako redukci Svobody na Exploraci, v reklamě odhaluje Stvrzování světa a továrnu na výrobu souhlasu se systémem, v mýtu vidí hojivou látku na rány personální i kolektivní duše. Ví o humanitárních tyraniích a o tom, jak se dnes člověku konstruuje svět, svět, kde překonávání (vzdáleností) neslouží člověku, ale přesně naopak: člověk slouží překonávání.
Zvlášť sugestivní jsou pak pojmenování jako rozum třeštící a tříštící, duch smrdící a smrtící nebo postup od nástroje ke stroji a oji a dokonce i (významu, etymologii a i pravopisu se vysmívající) kladení krysy a krize (ta se v inkriminované době psávala krise) vedle sebe. Nezáleží příliš ani na původnosti takových krátkých slovních spojení, ani na jejich očividné významové svévoli, které se v poetikách říká licentia poetica a jež Jana Sterna usvědčuje jako dobře utajeného básníka. A to básníka, který patří české slovesné kultuře; jeho záliba ve hře i slovní hříčce se sice může dovolávat (a taky dovolává) Freudova výkladu vtipu, ale svými kořeny čerpá z české básnické tradice. A neklade si (zatím?) otázku přeložitelnosti jako podmínky sine qua non svého průniku do Evropy, za oceán, do Velkého světa.
Za průkopnický čin považuji Sternovu (a v tom jde rovněž stopou české meziválečné avantgardy, ačkoli to dnes zavání postmodernou) odvahu klást vedle sebe hrdiny řeckých bájí a dnešního braku, díla klasická i moderní vedle produktů konzumního sériového a seriálového průmyslu. Tu však Stern vidí dál než kohorta dobráků, kteří rezignují na rozlišování hodnot a soud o díle nahrazují výkazem vynaložených nákladů, jako kdyby existovala přímá úměra mezi investovanými sumami a tvůrčí hodnotou, a jindy tvrdí, že nemá žádný smysl věnovat se seriózní kritice konzumní četby, seriálů, béčkových filmů a zástupů zahradních trpaslíků.
Sternův výklad slovesné trpaslíky a všecku konzumní konfekci esteticky nesankcionuje (=neschvaluje), aniž volá po sankcích (vždy ostatně marných a pošetilých, kontraproduktivních). Jsou mu zato jedinečnými zrcadly, zároveň kondenzáty světa, který je produkuje a na nich profituje.
Stern je ovšem dítě své doby, v níž se celebritám běžně (ať bezděčně, ať bezostyšně) trpí předvádění v cizím peří, a tak se rozepisuje o slavném výroku Marilyn Monroe, patřícím do bulvárního mudrosloví celebrit, že "mužům se líbí víc blondýny a žení se nakonec s brunetami"; ten dle Sterna získává svůj hluboký smysl, pochopitelně bez jakéhokoli tušení proslulé blonďaté pop ikony, na základě psychoanalytického poznatku, že elementární mužská anima je blond a cesta všech mužů za ženstvím začíná u blondýn. Ve skutečnosti výrok dnes přisuzovaný Marilyn Monroeové jako její je jen citát názvu dvou románů Anity Loos (Gentlemen Prefer Blondes, 1925, česky 1927; But Gentlemen Marry Brunettes, česky 1972). Monroeová patrně ještě věděla, že (i koho) cituje, a tak by asi bylo přesnější uvést autorství výroku a ptát se: nepodává hlubší smysl výroku už dilogie americké autorky?
Sternovým promyšleným interpretacím by místy prospěl hlubší ponor do literární historie. V podkapitolce Rychlé šípy a krysa se asi nechtě křivdí Foglarovi, když se uvažuje nad tím, zda ne vsadil i Foglar na goebbelsovské spojování krys s Židy. Nahlédnutí do druhého dílu akademického Příručního slovníku jazyka českého z roku 1937-1938 ukazuje (v heslech myš i krysa), že krysám se u nás naopak říkalo německé myši, a v tom smyslu se děs z krys promítal pak brzy za Protektorátu do Řezáčova Černého světla a do Kainarovy básně, nazvané přímo Krysy a knižně publikované až v Osudech.
Nakonec poznámka na obranu Nezvalovy Manon Lescaut (1940), kterou Jan Stern srovnává s Foglarovou Chatou v Jezerní kotlině (1939). Podle Sterna se v tom epochálním díle o lásce popisuje čistá předheterosexuální láska:
A právě to je na Foglarovi úžasné. Zatímco Nezvalova Manon Lescaut či Platón nám onu předheterosexuálnost absolutní-čisté lásky zamlčují, Foglar tak neučiní. Nic nepřizná, ale nic nezatají. Nezatají ani infantilitu obou hrdinů, ani jejich shodné pohlaví. Ano, infantilní láska je z podstaty vždy narcistická láska, narcistická láska je z podstaty vždy homosexuální láska.
Nono, stačilo by přečíst Nezvalovu Manon pozorněji a ukázalo by se, že si des Grieux, stejně jako Manon ještě napůl dítě, nadrobil nemálo nesnází, když obětoval své předheterosexuální přátelství s Tibergem svému vzplanutí k Manon; však také Tiberge na Manon evidentně žárlí, a co podniká proti des Grieuxovi a proti Manon, dělá ze zhrzené lásky. A přítele stále miluje: jde mu jen a jen o odstranění Manon, za des Grieuxe opakovaně oroduje. Sternova neexistující komplexní analýza Foglarova díla nebude chudší, když se ukáže, že není proč stavět Foglara nad Nezvala nebo proti němu, ale po jeho bok.
Jan Stern má pravdu, když v kapitole Média a stín konstatuje, že je třeba se osvobodit od televize i internetu, ale to nelze zákazem krváků či porna, neboť jediné osvobození spočívá v poznání. K takovému osvobození přispívá svou knihou jako málokdo. Nesmí zůstat v tom úsilí sám.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |