Máloco dokazuje aktuálnost našeho jubilejního bilancování jako osudy nejbližšího Masarykova spolupracovníka a jeho posledního velkého pokračovatele - prezidenta Edvarda Beneše. Jeho život a dílo jsou těsně spjaty se vzestupy a pády celé naší novodobé historie. Málokdo řešil celoživotně tak obtížné i konfliktní problémy našeho bytí i nebytí s takovým rozhledem, tak odhodlaně, prozíravě a odpovědně. Dokázal téměř nemožné: odčinil »mnichovský diktát« čtyř evropských velmocí a udržel kontinuitu Československa i během zničující 2. světové války. Nehynoucí Benešovy státnické a demokratické zásluhy jsou opravdovými znalci vysoce oceňovány; zároveň jsou však všemi nedemokratickými stoupenci »velkých říší« a vrchnostenských i partikulárních zájmů vytrvale zamlčovány, falšovány i nestoudně hanobeny. Soudobá nenávistná ofenzíva revanšistů proti tzv. Benešovým dekretům - které obsahují jen rozhodnutí Spojenců a platné mezinárodní právo - to názorně dokazuje. Nedejme se však mýlit, tato mimořádně nebezpečná staronová ofenzíva revanšistů je namířena hlavně proti výsledkům obou světových válek, proti demokracii a stabilitě středu Evropy, proti nám všem. Obdobnou štvavou kampaň proti Benešovi vedl již A. Hitler.
Zkušenější znají Masarykovo svědectví, že »bez Beneše bychom republiku neměli«. Méně se ví, že po 2. světové válce navrhoval Benešovi Nobelovu cenu i W. Churchill. Zamlčuje se též, že nacisté připravovali postupnou likvidaci českého národa. To, že náš stát dosud existuje, je zásluha 2. čsl. odboje, vedeného prezidentem Edvardem Benešem a všech Spojenců, kteří dokázali nacismus porazit jen proto, že vydrželi spolu až do vítězného konce.
Jeden z neuznávanějších evropských filozofů 20. století, K. R. Popper, roku 1999 v Praze uznale prohlásil: »Masarykovo Československo bylo - podle mne nade vší pochybnost - nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa«. Tím více zaráží, že i tak elementární fakt, že se Beneš o tento stát zasloužil - potvrzený předloňským zákonem naší Poslanecké sněmovny - dokázalo 25. 3. 2004 podpořit jen 6 ze 65 přítomných senátorů! Naprostá většina Senátu Parlamentu ČR (včetně jeho tehdejšího předsedy) tak dala přednost zájmům cizím! Přijatý zákon dokonce veřejně zpochybnil i soudobý ministr zahraničních věcí ČR.
Dezorientace, lokajská servilnost a duchovní bída našich odcizených médií i mnohých představitelů je již doslova sebezáhubná. Je to tragický důsledek přečetných narušení historické kontinuity naší emancipace v posledních dvou třetinách století: od Mnichova a smrtonosné nacistické okupace, přes »únor« a represe stalinské, až po nesmyslné, nedemokratické druhé dělení Československa roku 1992 ve sjednocující se Evropě, proti vůli nejméně 80 procent jeho českých a slovenských občanů.
Úvodem zdůrazním jen jednu závažnou a opomíjenou skutečnost. Masaryk, Beneš a Štefánik se nezasloužili jen o vznik a obnovu našeho společného státu; tyto velké osobnosti náleží též k hlavním spolutvůrcům jeho hodnotové humanitně demokratické orientace, jeho nejdůležitějších spolehlivých projektů, státnických a mezinárodních koncepcí, základních geopolitických strategií k udržitelnému rozvíjení naší existence v turbulentním středu Evropy. V uplynulém 20. století se bohužel podařilo naplnit tento sebezáchovný program jen částečně. Tím větší strategický význam pro naši budoucnost má jeho realizace v 21. století. Připomenu jen tři jeho nejaktuálnější strategie. Všechny čekají na tvůrčí pokračovatele již déle než půl století.
1. Za prvé jde o ideu »Demokratické unie střední Evropy«. Vyhlásil ji Masaryk ve Filadelfii, v Síni nezávislosti USA, s vědomím prezidenta Wilsona, dva dny před 28. říjnem 1918. Československo mělo být jedním ze základních kamenů tohoto subsystému Evropy, který dnes čítá 240 milionů obyvatel. Málo se ví, že zásluhou prezidenta Beneše přibylo k tzv. Malé dohodě Československa, Jugoslávie a Rumunska i Polsko, schválením Československo-polské konfederace roku 1942, během exilu v Londýně. Zakladatelé Československa si byli dobře vědomi geopolitických šancí i rizik střední Evropy. Lepší projekt od té doby neexistuje, přesto se na tuto celoevropsky významnou koncepci náležitě nenavazuje. Ve středovýchodní Evropě došlo naopak k takové »balkanizaci«, že to nemá obdobu. Tři státy se tu rozpadly a vzniklo 22 států i pseudostátečků nových. Ani v této situaci nikdo z našich polistopadových »neodpovědných odpovědných« ideu »Demokratické unie střední Evropy« dosud nepřipomenul. Aktivizací »Višegrádské čtyřky« k ní nejvíce přispěli jen expremiér M. Zeman a exministr zahraničí J. Kavan.
2. Druhou sebezáchovnou vizí našich zakladatelů je koncepce kolektivní bezpečnosti. Vratkost naší pozice je vedla k hledání a utváření co nejširších i univerzálních předpokladů mírové mezinárodní spolupráce. Od dvacátých let minulého století je zejména Beneš uznávaným spoluautorem koncepce kolektivní bezpečnosti vzniklé ve Společnosti národů a dodnes platné v Chartě OSN. Prosazování této naděje a mezinárodně právní potřeby lidstva je stále významnější i obtížnější. Konfrontací nebezpečně přibývá. Hlavní příčinou je nebývalá gradace a koncentrace soudobé globální megamoci a její zcela nedostatečná demokratická kontrola.
3. Edvard Beneš jako nejbližší spolupracovník i pokračovatel T. G. Masaryka v době totalit si byl vědom, že naše i všelidské osudy závisí hlavně na osudech naší i světové demokracie. Na účinné kooperaci všech demokratů, na funkčnosti opravdové demokracie závisí dnes řešení mnohých existenčních problémů i obrana proti krajnostem neoliberalismu, terorismu, militarismu a vzrůstajícího neoabsolutismu. Lidstvo má zřejmě »poslední šanci zmoudřet«. Edvard Beneš proto ve svém kšaftu Demokracie dnes a zítra předvídavě i naléhavě doporučuje neustálé prohlubování a rozšiřování odborně fundované demokracie, stálou demokratizaci v měřítku národním i mezinárodním. Zásluhou Benešovy společnosti vyšla citovaná kniha znovu roku 1999. Zná ji však málokdo a skutečných demokratů je ještě méně. Důkazů je nesčetně. Vzápětí, roku 2000, když jsme vzpomínali 150. výročí narození T. G. Masaryka, vyšlo u nás např. mnohonásobně početnější vydání zločinné bible nacismu, Hitlerova Mein Kampfu, v nákladu 106 000 výtisků! Tak masové šíření nacismu po 2. světové válce nemá zřejmě obdobu v celé Evropě! Letos k 60. výročí vítězství nad nacismem se zabavený zbytek Hitlerova rasismu dokonce doprodává! Nejvyšší soud ČR v tom totiž nic vadného neshledal! Budeme-li vychovávat k demokracii takto, nedočkáme se jí nikdy!
Závěrem. Žijeme na prahu nadějné i mimořádně riskantní fáze naší národní a lidské historie. Je proto načase usilovat o spolehlivou orientaci v duchu masarykovského kritického realismu a humanitního demokratismu rozhodněji. Obnovme konečně tuto kontinuitu dobrého a přestaňme se potácet od jedné krajnosti ke druhé.
Zápas o odkaz československého odboje pokračuje. Dokážeme např. pozitivně řešit Benešovu otázku, kterou vznesl nad Osvoboditelovou rakví 21. září 1937: »...Dovede ta naše společnost rozpoutaný revoluční individualismus zastavit? Dovede osvobozenému člověku dobře říci, kde jsou meze jeho svobody? Dovede vytvořiti novou společenskou autoritu, jež bude tmelem soudržnosti nové demokratické společnosti - jedním slovem: dovede vytvořiti novou demokratickou autoritu, jež nahradí dřívější monarchie, aristokracie a církve a jež znemožní vývoj rozpoutaného individua v mravní, politický, sociální anarchismus a v úplný rozvrat hospodářský?«
Dokážeme aspoň pokročit v načrtnutých výhledech našich zakladatelů? Dostojíme ještě slibu našich otců a dědů »Věrni zůstaneme«?
Autor: Bohumír Blížkovský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |